Jdi na obsah Jdi na menu
 


Červené a zelené kuličky

30. 9. 2019

 

 


Vše začalo tímto povídáním:

"Na dětských táborech, kam jezdím jako vedoucí, čas od času hrajeme hru, které říkáme semafor.
Na cestě jsou rozmístěny v intervalech neprůhledné pytle, které obsahují kuličky červené a zelené barvy. Dítě vyběhne, z prvního vytáhne náhodně kuličku, pokud je zelená, běží k dalšímu a pokud červená, vrací se na start a kuličky vrací do pytle zpět.
Vtip spočívá v tom, že v posledním pytli jsou jenom červené. Nikdo děti nekontroluje, jakou kuličku vytáhly.
Hrajeme to hlavně proto, abychom poznali, které dítě nám je ochotno lhát, jen aby bylo první.
Ve skupinách kde se lhář neukáže, hra končí poměrně rychle, už u třetího kola se začne objevovat remcání a výtky směrem k dohlížejícímu vedoucímu, že tam ta zelená není, vedoucí stále dokola opakuje, že je všechno v pořádku, že to kontroloval a že mají jen smůlu. Každým dalším neúspěšným kolem je naštvanost dětí větší a větší, až to někdo nevydrží, vezme ten poslední pytel a vysype ho před nohy vedoucího, aby dokázal, že to vyhrát nejde.
Zajímavější jsou skupiny s lháři; jsou jedinci, kteří lžou hned u prvního kola, jiní až po několika neúspěšných pokusech.
Když lhář přiběhne s tím, že má splněno, je zapsán jeho čas a může si sednout a počkat až splní i ostatní. Pokud děti vidí někoho, jak splnil, nerozporují férovost a jako blbci jsou schopny běhat hodiny, aniž by si jen minimálně stěžovaly. Pokud si stěžují, lhář se jim aktivně snaží vysvětlit, že je vše správně, aby nevyšlo najevo, že podváděl.
Lháři pak reagují dvěma způsoby, buď chtějí pryč, aby se nemuseli dívat, jak ostatní poctiví běhají a on lhář má pohov. Nebo se snaží znovu zapojit a do hry a nenápadně přenést zelené kuličky do posledního pytle, aby tím všechny ostatní osvobodil."

Hned první komentář navrhoval tuto hru použít v rámci přijímacího řízení na právnickou fakultu.
Což samo o sobě byla výzva pro přehršel otázek:
Koho byste vzali na právnickou fakultu, když by jediný test byl tento „kuličkový“?
Poctivé a naivní, kteří by tam v důvěře v dospělé běhali až do skončení prázdnin? Vnímavého, který první pochopil, že něco nehraje a ze hry dezertoval? Asertivního a prozíravého, který nejen pochopil, ale také poslední pytel vysypal, čímž zachránil ostatní?
Nebo toho, kdo podváděl? Toho, kdo jen reagoval na perverzní podvod vedoucích? Nebo toho, kdo podváděl bez této „spravedlivé motivace“, prostě jen tak? Nebo budeme zohledňovat i následné chování – ano, co tak vzít ty, co se špatným svědomím pomáhají ostatním a snaží se to pekelné kolo potají zlomit (Rad/bruch)? Nebo slabošského podvádějícího, který nemá žaludek na to přihlížet utrpení (ale ani vůli k aktivní nápravě či odvahu k přiznání) a bude si třeba tuto lekci pamatovat? Či toho, kdo hru pochopil a přesto s úsměvem běhá s ostatními a nebere nikomu šanci na zážitek z vlastního prozření?

Další reakce byla touha. Touha napálit takovému vedoucímu jednu do huby.
A byl by to klasický Karpmannův transakční trojúhelník (pachatel, oběť, zachránce), který ovšem obvykle plodí trojúhelníky další a další, ve kterých můžeme fungovat do zblbnutí, zhruba podobně, jako v naší kuličkové hře. Ze zachránce trestajícího pachatele se může rychle stát sama oběť (např. hněvu děcek, které musely sledovat, jak milovaného vedoucího – a hra je přece tak „bavila“ - odváží na zubní pohotovost).
Jako otec bych nechtěl, aby se mé děti zúčastnily takové samoúčelné taškařice k pobavení dospělých. Hra je to pitomá a zbytečná, pomineme-li tedy perverzní motivace na straně vedoucích, kteří si tu introspekci do dětské duše určitě náramně užili. Do určitého věku děti zrcadlí své rodiče, takže informačně je taková hra taky k ničemu. Stručně: ten test je jako pornofotka z dětství.

Jiní tvrdili, že si děti z té hry odnesou do života určitě mnoho přínosného.
Co to je:
1. Život není fér, zvykej si.
2. Usvědčení podvodníci schopní nápravy si to budou pamatovat, a třeba je to napraví.
3. Nevěř dospělým - pokud v tomto stavu nejsou už od objevu konspirace zvané Ježíšek.
4. Dospějí do fáze "pochybuj úplně o všem". Ať žije kritický rozum, dokonalý a potřebný protiklad toho dogmatického přijímání všeho, co řekli v TV, politici slíbili atd. Takže snad to vezmou s humorem, a jejich osobnost to posune správným směrem.

Velice časté byly kritické hlasy, že to není dětská hra, ale psychologický experiment, kterého by se měli zúčastňovat jen dobrovolníci a dnes by ani jako takový neprošel. Viz slavné Milgramovy a Zimbardovy experimenty, které by dnes už byly považovány za neetické. A možná právě proto, že zjistily, jak je morálka většiny lidí slabá...
Je to postavený na lži - to bych nechtěl - vedoucí, co lže... logicky v tom vyhrávají lháři.
A je to postavený na zneužívání důvěry a to se opravdu NEDĚLÁ. Přidal bych se k tomu finále s pěstí, to je, dle mě, odpovídající závěr tý hry.
Dost to naruší důvěru dětí ve vedoucí. A je to manipulace.

Diskuze se také točila kolem toho, zda to je, či není lež.
Je rozdíl tvrdit, že tam zelená kulička je a tvrdit obecně, že je vše v pořádku. To první lež je, to druhé nikoliv. Pokud je pravidlo, že běžet možno dál po nalezení zelené kuličky a odpovědí vedoucího na tvrzení že v posledním pytli žádné zelené kuličky nejsou je, že vše je v pořádku a on to kontroloval- tak nikde žádná lež od vedoucího není .... Jen trénink mozku ve schopnosti myslet za roh a přijít na to, že cílem hry není vyhrát béh ... Pokud ovšem vedoucí tvrdí že v posledním pytli zelené kulučky jsou, lže ... Tu verzi bez lži zkusím s dětmi někdy zahrát, se lží je pro mě kluzký svah. Ale chápu, že pro lidi bez výchovy k myšlení za roh to může být velmi iritující - kdo hraje šifrovačky a složitější RPG s logickou složkou to pochopí a ocení. Kdo nemárád zrcadla, pokusí se je rozbít a házet vinu na zrcadlo.
V popisu pravidel žádná lež není. Vedoucí neříká, že v posledním pytli jsou zelené kuličky. Ale že všechno zkontroloval a je to v pořádku Smyslem hry není vyhrát, ale přijít na to, že v posledním pytli jsou jen červené kuličky. A ti, co ulpí v tom, že smysl je vyhrát i za cenu podvodu ještě ztěžují odhalení smyslu ostatním... Dostanou lekci. Dobrá hra. Budhistická -Zrcadlo života.

Na tento experiment či hru se je ale potřeba dívat tak, že jejím záměrem je vydolovat z dětí (lidí) právě to horší...

Celá hra je krásná ukázka dobrého úmyslu a zpackaných pravidel. Mohla by se vyučovat v semináři "Legislativa I". Tvůrci hry se myslím nechtěli bavit frustrací dětí, ale vytvořit poselství: "Je důležité být poctivý i tehdy (zvlášť tehdy), když vás nikdo nevidí." Místo toho vyslali poselství, o kterém už psali účastníci této debaty ("Nevěř dospělým, protože lžou." - "Život je nepřetržitá frustrace, marné dolování zelené kuličky v pytli se samými červenými."), otrávili všechny účastníky a na konci jim dali ti radikálnější do zubů.
Přitom, myslím, stačila mírná modifikace: Na poslední etapě opět sáhni do pytle, a jestli máš červenou kuličku, běž támhle za zatáčku, kdežto se zelenou kuličkou utíkej tam dopředu k vedoucím. Držitel červené kuličky by byl ke svému překvapení za zatáčkou přivítán jako poctivý vítěz, sprintující švindlíř by byl přivítán stručnou nevyčítavou poznámkou "v tom pytli byly POUZE červené kuličky". Poctivost by byla odměněna, lekce předána, zuby by zůstaly ušetřeny.

A dřív nebo později se nutně objeví takovýto komentář:
tohle je sakra podobenství celýho tohohle světa - všichni vám říkaj - jasně, že je tam zelená, musíš jen víc běhat, víc se snažit, víc věřit - a snažej se vypadat, že ji maj, ale...
Je to vlastně takový kafkovský svět v jedné hře vyjádřený. Nemá řešení kromě něčeho nelogického a originálniho, jako to třeba dělá Švejk.
Uvnitř takove hry se může rozesmát jediné Trickster.
Lidé, kteří mají vysokou ambicióznost, snaživost, průraznost a jsou tedy nejvíc zadanými pracovníky, mají současné nejnižší skore štěstí. Jakoby běží s mkrvickou pořád před nosem. V tomhle kontextu, v hladině štěstí, vyhrává ten pohodar, který si v takové hře sedne na mez a začne si trhat borůvky a má svět vedoucích a svět běhajících u prdele.

Když jsem naštvaný a jdu dát pěstí vedoucímu za nefer hru, znamená to, že autority tohoto světa ještě příliš miluji a proto jsem v této lásce k nim zraněný a nazlobený. Když mi dojde, že jejich hra je blbá, nemusím ji hrát a jdu si vylézt na strom, sbírám houby, střílím si prakem atd. Nebo si vymyslím novou hru a pozvu na ni vedoucí.

Ano, tady je otázka, nakolik je můj hněv na vedoucího oprávněný: protože pokud mi vedoucí říká: "vše je v pořádku" a já z toho vyvodim: "v posledním pytli jsou i zelené kuličky", pak se hněvám nikoliv na lživou autoritu, ale na svou schopnost vytvářet si domněnky. Pak potřeba rozbít vedoucímu hubu, může pramenit z nevědomé touhy zničit zrcadlo, které mi ukazuje, že mám křivou hubu. Ta hra má dobrý sebezkušenostmí potenciál.
A obsahuje prvek vzbouření se proti autoritě a ochoty jít za pravidla, zdají-li se totalitní či blbá. Na to, aby člověk zjistil, že v posledním pytli jsou jen červené kuličky, musí porušit pravidla a do pytel vysypat. A pak konfrontovat vedoucího s jeho slovy: "Kontroloval jsem to, je to v pořádku". Pionýrská hra to není. Spíš výchova v duchu pirátů.


V další diskuzi se opět jako první objevila výtka, že hra pro děti nemá být "unfair".
Jak dospělí vedoucí mohou chtít po dětech čestnou hru, když to už ve své podstatě čestná hra není? Co to má děti naučit?

na což jsem odpovídal:
Ale vždyť je to založeno na tom, aby ten, kdo není lhář, ta pravidla hry, založené na lži, poznal a nepřistoupil na ně. Jak je tam psáno: "už u třetího kola se začne objevovat remcání a výtky směrem k dohlížejícímu", až se to poctivé dítě vzbouří proti pravidlům (systému) i autoritám vedoucích a ten pytel prostě vysype. Protože vědění a pravda je víc, než systém a autority.
Jakmile nějaké dítě ale dá přednost svému Egu - osobnímu prospěchu a tedy dá přednost lži (podvodu), aby nemuselo jít proti autoritám a vzbouřit se (protože je v podstatě zbabělé, ale hrozně moc - díky svému Egu - chce vyhrát - tj. mít osobní prospěch), přistoupí tím vlastně na lživý systém a co hůř - vydatně ho podpoří...
Lživé systémy právě sílí díky lživým lidem (sobeckým podvodníčkům)
I když to dítě po čase (na konci) pochopí, že bylo systémem a autoritami obelháváno, snad pochopí taky, že tím, že se přidalo ke lži (i když to zpočátku vypadalo, jak ten systém náramně "ojebalo"), ten lživý systém vlastně náramně podpořilo a posílilo.
Nepřipadá vám to, že je to dost ze života?
To je jako když Deža chytnou při krádeži litinového deklu z kanálu. A Dežo se vymlouvá: "Pozritě sa, veď tu "fšeci kradnů" a nikdo jim nič nehovorí! Pozritě sa, jak kradnů henti hore, a projde jim to!" Jenomže si neuvědomuje (a ani to po něm nemůžeme chtít), že i tímhle svým malým "ojebáváním" právě "ojebávačský" systém ještě více podpoří a posílí.

Pak se objevila zajímavá poznámka:
Druhý způsob (nenápadné přenesení zelených kuliček do posledního pytle) není ani tak lží, jako spíš solidaritou. zejména pokud děti pochopily pointu.
A tento způsob (tento "lhář" či "podvodník") byl další diskutující přirovnán k Prométheovi.
Prométheův příběh je o vzpouře proti stávajícímu systému a autoritám ve jménu něčeho vyššího. O rozdávání toho, co získal (i když podvodem, lží či krádeží), méně šťastným (Jánošík).
Je to "dobré srdce", "spasitelský komplex", či "potřeba ulehčit svému černému svědomí"?

Snad toto:
Když nemůžeš jít na férovku proti (lživému) systému a proti "božským" autoritám vedoucích - tedy vykašlat se na pravidla a vysypat ten poslední pytel, aby se ukázala pravda a lživý systém se sesypal (je jedno jestli je to systém vedoucích, politiků, nebo bohů) (a je jedno jestli nemůžeš kvůli tomu, že ty jsi příliš slabý, zbabělý, vystrašený, nebo je ten systém tak silný), máš morální nárok ho "ojebat", podvést. Ale tak, aby z toho měli prospěch i ostatní, nejen ty - tedy ukrást bohům oheň pro všechny, nebo propašovat do posledního pytle zelené kuličky, aby se i ostatní poctiví (!) mohli (oni poctivě!) osvobodit.

Vážení(é), které tenhle pokus nenechává v klidu a připadá vám to jako ohromný podraz na děti, vězte, že v podobném systému jako dospělí žijete a nikoho z vás nenapadne udělat úkrok stranou a rozhořčeně ten pytel vysypat, abyste se přesvědčili, jaký je to celé podfuk (a "víckrát se toho už nezúčastnili").
Ptáte se, co je to za systém? Například finanční - tedy systém peněz. To celé je jen taková hra, teď už dokonce ani ne s papírky, ale jen s jedničkami a nulami někde ve virtuálním prostoru...
Celý ten systém může fungovat jen proto, že mu bezmezně věříme a fungujeme, stejně jako ta děcka, podle jeho pravidel, aniž by nás napadlo, že v tom posledním pytli žádná zelená kulička není....
Už Henry Ford prohlásil: „Je štěstí, že lidé nerozumějí našemu bankovnímu a peněžnímu systému. Protože kdyby mu rozumět začali, myslím, že by byla revoluce hned zítra ráno.“

Systém stojí na atributech, které jsou fiktivní - nicméně všichni jsou přesvědčeni, že je musí respektovat a uctívat. Moc strany a vlády, zákony a cenzura, za jejichž porušení se šlo do kriminálu, za remcání msta režimu do druhého kolene. A tak všichni mlčí a šlapou.. drží hubu a krok. A tím ten systém spoluvytvářejí. Jakmile někdo vykřikne "císař je nahý", kouzlo pomine, stavba se bortí jak domek z karet.

A tak se našli ti, kteří viděli paralelu se svým konkrétním životem:
NENÍ PRAVDA, že ti kdo to poznají, začnou konat něco jiného - a v tom je můj kámen úrazu - jednak se velice těžko vystupuje mimo systém a druhak já v roli vedoucího neustále poukazuji nadřízeným na to, že v posledním pytli není žádná zelená kulička - je jsem proto velice neoblíbena - a i u svých podřízených jsem neoblíbena, když jim říkám: neběhejte zbytečně, žádná zelená tam není...

Ano, je hodně těžké a hodně nevděčené říkat, že v tom posledním pytli žádná zelená kulička není. Opravdu dokud ho nevysypete, lidi neuvěří. Což je někdy hodně těžké, někdy, v nějaké fázi a pro leckoho nemožné.
Jestli ten "prométheovský styl" má něco společného s "Hermovstvím", "trojácvím", tak jak ho má vydefinováno Vojta Franče (viz) , tedy se "švejkovstvím" (které nutně nemusí být jen český fenomén)... jako dalším možným přístupem ke lživému, podvodnému, stupidnímu či absurdnímu systému ?

K tomu "prométheovskému" stylu pohybu v podvodném systému je potřeba připsat, že částečně je to opravdu styl archetypu Trickstera - Jokera - Šprýmaře - Vtipálka, jakým je Hermes (Merkur) a Švejk, ale není to úplně totožné. Hermes ani Švejk nejsou Spasitelé (kterým je Prométheus). Archetyp Prométhea je inovátor, bořitel starého řádu, smyslem jeho života je přinášet poznání a pomoc ostatním, kdežto Hermes a Švejk si nacházejí jen skuliny (švy - švýky - švejky) a nedostatky v současném systému a těmi se protahují nedotčeni, ale systému tak nanejvýš nastavují komické zrcadlo. Kdežto Prométheus jej destruuje a nastavuje řád nový. Typickým Prométheovským činem je Alexandrovo "rozvázání", resp. rozetnutí Gordického uzlu mečem. Prométheus (Alexandr) se nezdržuje ("nesere") hraním podle pravidel a poctivým, trpělivým (a pokorným) rozmotáváním problému. On stará pravidla rozmetá (vzpoura proti bohům - autoritám) a nastolí nová (vysypání posledního pytle), když to ještě nejde, uchýlí se i k podvodu (to mají s Hermem společné), ale ve prospěch většiny lidí (krádež ohně, či propašování zelených kuliček do posledního pytle).
Hermes (Trickster) umí surfovat napříč stávajícím systémem, ale neboří ho. Bohužel svými podvody, ho často nechtěně (viz výše) a někdy i chtěně podpoří. Vtipálek Hermes (Merkur) je bohem spojnic, nervových a informačních drah, vytváří cesty a dálnice, je to propojovatel, Messenger, pošťák, ale i bůh obchodu, trhu, kšeftman i zloděj a podvodník.., prostě bůžek současné informační a tržní doby...

O Prométheovi je udržovatelům starého zpuchřelého podvodného systému (tedy bohům, či vedoucím tábora) hned jasné, že je to Potížista a jde proti systému. Na rozdíl od Herma (posla bohů) nebo Švejka (služebníka, pucfleka bohů - c.k. důstojníků), u kterého není nikdy jasné, jestli jde proti systému, dělá si z něj "jen" legraci, nebo mu naopak "slouží do roztrhání těla" z oddanosti, naivity, nebo ryzí blbosti... - čímž ale také odhaluje jeho absurditu, protože nikdo z těch "systému loajálních" svou úslužnost takto nedotahuje do krajnosti (ad absurdum). Oni mu slouží jen pro svůj prospěch a vlastně už ani systém s takovouto oddaností nepočítá a tak nutně vznikají absurdní situace.

A pak tady funguje ještě jeden výborný sociálně psychologický efekt nazývaný "spirála mlčení". (Doporučuji tento pojem k samostatnému dohledání.) Tomu přesně odpovídá tato část: "Pokud děti vidí někoho, jak splnil, nerozporují férovost a jako blbci jsou schopny běhat hodiny, aniž by si jen minimálně stěžovaly. Pokud si stěžují, lhář se jim aktivně snaží vysvětlit, že je vše správně, aby nevyšlo najevo, že podváděl."
Když všichni běhají jako blbci (v krysím kole), přeci já nebudu tím prvním "kverulantem" - "potížistou", který o smysluplnosti tohodle běhání začne pochybovat, nebo se proti němu dokonce bouřit. Je lépe zůstat a souhlasit s většinou... Zafunguje autocenzura, která Prométhea v nás spolehlivě zadusí a roztočí Spirálu mlčení.
Anebo, co hůř, tam začne fungovat navíc i toto.

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář