Relativita dobra a zla
Tomáš Sedláček uveřejnil na svém profilu pro mě babálně obecný a nic moc nového nepřinášející a poněkud roztříštěný příspěvek na své oblíbené téma dobro a zlo ("Radikalita dobra, banalita zla").
Na další zdi, kde byl sdílen, jsem reagoval:
M:
Prosím, Tě, I, můžeš mi napsat polopaticky, co mi to ten Sedláček chce vlastně říci? Co mám prakticky udělat, aby byl se mnou spokojen? Co po mě vlastně chce? (Tedy krom toho, že mě chce vyděsit, že bych mohl být buranem Evropy ;-) )
I:
Já bych to asi shrnula: že i zdánlivé nicnedělání a lhostejnost se svým bližním mu může docela dost ublížit. Že bychom se k sobě měli chovat jako lidi. Že zlo postupuje tiše a nenápadně krůček po krůčku a jednoho dne koukáme na souseda, jak třeba jede do lágru. Že myslíme jen na sebe a na svůj prospěch, jenže když tak budou uvažovat všichni, až budeme jednou potřebovat my, nikdo nám nepomůže. Popíráme svoji humanitu a to je cesta do pekel. Aspoň já to tak chápu.
M:
Povím ti banální příběh a ty mi řekni, kde (co) je dobro a co zlo.
V jednom městečku na dlani s vysokým kostelem v domku přímo pod kostelní věží bydlela rodinka původem z Prahy, kterým se narodil malý synek. V tu dobu v městečku po několika letech s velkou slávou dali dohromady mechanismus kostelních hodin a mohutný kostelní zvon zase začal vyzvánět do kraje poledne a ranní a večerní klekání. K velké radosti místních a k malé radosti této maminky, protože ranní vyzvánění kostelního zvonu spolehlivě budilo jejího několikaměsíčního synka ze spánku. Prý se budil "s úlekem a pláčem a měl z toho trauma". Došlo to tak daleko, že ona maminka začala obcházet městečko s peticí a sbírat podpisy, aby se ráno nezvonilo. Obyvatelstvo se rozdělilo na dva názorové tábory:
1. Hlavně starousedlíci říkali, co to ta "pražanda" vymýšlí za novoty, odjakživa tady zvony zvonily ráno, poledne a večer a nikomu to nevadilo; je to křesťanská tradice, kterou ona chce rozbít. A že se přeci většina nebude přizpůsobovat menšině. Ať se odstěhuje, jestli se jí to nelíbí (dnes už v městečku opravdu nebydlí - ale z jiných důvodů).
2. "Náplavy" a pokrokověji smýšlející jí petici podepsali. Nejvýstižnější prohlášení, které jsem z tohoto tábora slyšel, bylo: "Mně zvony nevadí, ale ona má problém, je potřeba jí pomoct, protože kdo se zastane mě, kdo pomůže mně, když já budu mít nějaký problém, když já to budu potřebovat?"
Je vcelku jedno, jak to dopadlo (jasněže kompromisem, aby se vlk nažral a koza zůstala celá). Spíš mi řekni, kde v tomto příběhu byla pravda, kde v tomto příběhu bylo dobro a zlo a všechny ty krásné vznešené kategorie, kterými se všichni tihle publikující intelektuálové ohání ve vzletných obecných promluvách.
Tedy: Je zlo tradiční kostelní zvonění zvonů?
Nebo je naopak zlo chtít zakazovat zvonění zvonů - křesťanskou tradici?
Má tedy většina ve prospěch jedince rezignovat na svoje tradiční hodnoty?
Nebo se má jedinec (notabene "náplava") přizpůsobit většině (notabene "domorodcům")?
Zdá se, že toto je banální případ a tak bychom jej měli bravůrně a zcela jasně vyřešit (a určit, kde je dobro a zlo), protože nás budou čekat mnohem a mnohem složitější a zásadnější....
I:
Tak tady mám celkem jasno. Ať zvony zvoní. Ona má jistě právo obcházet a sbírat podpisy, ale je na každém sousedovi, jak se projeví. Když se shodnou, že jim nevadí nezvonění, ok. Ale mě to přijde jako rozmazlený požadavek. Tak ať si zavře okna, nebo si prostě zvykne. Já myslím, že tomu, kdo jí to podepsal, to bylo buď jedno, nebo se prostě bál ji nepodpořit, že by se postavila jednou proti němu. Když je taková aktivní. Normální alibismus. Tohle není dobro nebo zlo, to je o toleranci a schopnosti projevit vlastní názor.
J:
Ja s tebou nesouhlasim. Ja bych zrovna zenu podpprila. A ne proto, ze by mi to bylo jedno, nebo ze bych se její aktivity bála.
Rozmazlene mi to rozhodne nepřijde.
Naopak si vzpomenu hned na jeden velmi neeticky experiment z psychologie s malym ditetem a bouchanim gongu. A nemusim chodit ani tak daleko, moje babicka bydlela hned u kostela, ten sileny kraval, ktery te z nicehonic vydesi, si pamatuju.
To ze je rano prece vi vesnicani i bez zvonu.
I:
Tak máme obě jiný názor. Ty díky tomu, že jsi to zažila. Mně se naopak vždycky líbilo, když zvony bily. Já bydlela asi 100m od věže, kde zvony zvonily každou hodinu. Na chalupě jsou zase kohouti, kteří brzy kokrhají. Doma nám zase hučí celou noc přes dvůr chlaďáky z obchoďáku. V Praze zase přes zeď štěkají třeba celou noc dva psi. Všude je něco. A jak píše Martin, ta paní se nakonec odstěhovala, takže to vyřešila. Ale nebylo to zlo, kdy jí někdo ubližuje, když ji tu petici nepodepíše. Asi je to ta demokratická většina proti menšině.
M:
Takže jsi odpověděla a já tedy mohu za sebe. Tehdy jsem jí tu petici podepsal. Ne protože to byla kamarádka, ne protože jsem se řadil i byl automaticky řazen k té druhé skupině, ale protože jsem v té době měl už za sebou svůj osobní spor kvůli obecnímu rozhlasu, který nám hulákal přímo do okna, v době kdy moje dcera, tehdy ještě miminko, usnula. Nakonec jsem si vydobyl, že v určité hodiny se prostě obecním rozhlasem hlásit nebude. To, že se někomu zaběhl pes, nebo že se budou prodávat kuřata, snadno počkalo... - pardon, snadno počkalo několik desítek možná stovek mých spoluobčanů, až se vyspí moje dcera ;-) a možná pár dalších dětí, co spí po obědě...
Je to zásadní etická otázka - do jaké míry se má menšina přizpůsobovat většině. A jestli všeobecné blaho, či prospěch většiny, posvěcuje to, že může strádat, či trpět jedinec.
Trochu váhám to hnát od absurdum, zda jedinec může být dokonce obětován ve prospěch většiny.... ale i takováto otázka se někdy může vyskytnout - což třeba může být i to - jak píšeš - že je "soused odvážen do lágru", za to, že si "prosazoval svoje sobecké požadavky" (názory, co šly proti proudu), protože přece většina potřebuje "klid na práci a zachovat tradice".
I:
Ale já přece nikomu neupírám, že má hájit svoje práva. Nakonec tyhle věci jsou dané i hygienickou normou, takže to jde si vynutit ochranu i touto cestou. Teď zas ale já nechápu, jak to souvisí s tím článkem. Vždyť jsem psala, že jde o toleranci. Ono nikdy to nebude úplně spravedlivé pro všechny. Asi jde o slušnou míru snesitelnosti. A můj pocit, že to bude čím dál těžší a náročnější.
M:
Takže se nakonec shodneme. Šlo mi o to, že bude opravdu čím dál těžší najít, kde je pravda, kde je dobro a kde zlo a udělat to tak, aby nebylo nikomu ubližováno. A při tomhle hledání nám obecně proklamační kecy nepomohou. A tohle, co teď předvedl Sedláček, (IMHO) jsou. Podstatně více se mi líbilo to, co včera napsal Martin Jaroš. To rozdělení na sw a hw. Dle mého to tak opravdu je. My Evropani jsme tam kde jsme, protože jsme schopni inovovat software - tedy myšlení, idee i ideologie.... a tedy i tradice a náboženství. Bigotně na nich nelpíme a - dá li bůh ;-) - snad už se kvůli nim nebudeme vraždit a snad budeme schopni druhému nechat právo na vlastní názor, aniž by se stal nepřítelem. To je to, od mi běží.
Prokousal jsem se i celou diskuzí u tohoto páně Jarošova povídání a znovu musím konstatovat, že v podstatě to nejzákladnější, o co mi jde, je to, aby mi hlavně nikdo neříkal: "Naše pravda je ta jediná správná a pokud ji neuznáváš, jsi náš nepřítel a podle toho s tebou budeme zacházet". Abychom si udrželi tu neuvěřitelnou devizu Západu: "Můžeme spolu v něčem nesouhlasit, o svých rozdílných názorech diskutovat a třeba se i pohádat, ale přesto se můžeme mít furt rádi a dělat všechno proto, abychom takovéto rozdílné názory mohli mít."
Pokud ale tuto premisu udržíme, budeme to mít podstatně těžší dělit svět na "dobří my a špatní oni". Proto jsou mě vždy podezřelí "proroci", kteří s planoucími zraky ukazují někam prstem a říkají: "to je čisté zlo", aniž by to nějak blíže rozebrali. Druhý extrém jsou samozřejmě ti relativisté, kteří zpochybní úplně všechno, čímž svážou ruce sami sobě - přestanou konat, protože vlastně ani neví co. Já sám, uznávám, jsem byl většinou přeci jen blíže té druhé skupině, protože si myslím, že ta první skupina "majitelů pravdy" (ať už jakékoli) napáchala v dějinách mnohem více škody, nežli ta druhá.
A proto jsem začal i tím příběhem, kterým jsem začal. Protože si myslím (ve schodě s Protagorasem), že "konečnou mírou všech věcí je člověk". Ne "pravda", ne -ismus, ne náboženství, ne víra, ne tradice, ne to, "že takhle se to dycky dělalo", tedy ten zaběhlý, někdy až "zbožštělý" software, ale prosté humanistické hledisko, aby nikdo netrpěl.
Citované zdroje (bez záruky že budou i po čase dohledatelné):
Sedláčkův příspěvek na FB
Jarošův příspěvek na FB