MARTIN ŠOLE

Na fóru se objevil dotaz, který nastínil modelovou situaci:

1/ Tázající se na cosi zeptá (převážně z oblasti mezilidských vztahů)
2/ Položíte mu otázku "a proč ti vadí, že se tak chová, že to dělá"
3/ A následuje "a co to v tobě vyvolává"
Tak dám takový poměrně jednoduchý příklad:
Stresuje mě, že sousedi zastavují společné prostory věcmi, které nepoužívají a i přes žádost o nápravu se tím nehodlají zabývat, protože se stejně za pár měsíců stěhují pryč.
Vadí mi to, že chci žít v harmonickém prostředí a ne ve sběrném dvoře, ne stále něco překračovat a nemuset se stydět pozvat si domů návštěvu. Vadí mi, jak může být někdo tak nepořádný a bezohledný.
Vyvolává to ve mně vztek a bezmoc.

Otázka byla tedy na to, jak mohu, když mě něco vnějšího (externího, objektivního...) rozčiluje doběla, příčinu toho problému hledat v sobě? Proč a jak v takovýchto případech řešit sebe a ne ty druhé? 
Otázka byla proč takto tak často zní odpovědi na fórech a v oblasti seberozvoje.

Kromě nepřeberného množství rad ke konkrétní situaci, jak řešit bordel se sousedy (na což se ale vůbec pisatelka neptala), zaznělo přeci jen pár rozumných odpovědí:

DM: Jednoduse vas vztek a bezmoc ze sousedu je pouze spoustec nejakych vasich potlacenych vzteku z minulosti, vetsinou z detstvi, kdy rodice ve vas vyvolali tyto pocity..

WP: "A proč ti to vadí" Jsou konstruktivní otázky nabádající k hledání v sobě samém. Protože člověka většinou nejvíc štve vlastní odraz. Hodně zjednodušeně řečeno. Tedy když se na to budete koukat pouze pragmaticky, bude se vám to jevit asi jako snůška keců. ... Proč vás to tolik bolí a nejste schopen se dostat z role oběti která je terorizována.

VM: Nejde o to věci neřešit, jde o tu emoci, kterou to v nás vyvolá, tzn. řešit, ale bez toho vzteku, v klidu to přijmout a v klidu řešit a v té situaci, která ve mně emoci vyvolá, tam to nemám zpracované, tam je uložený blok z minulosti.

ZP: ať se to nezdá a nebo to nechceme přijmout vytváříme svojí energii a chováním své prostředí v okolí.

MP: To co Vám vadí Vám zrcadlí Váš problém. Blok, který jste si pravděpodobně vytvořila někdy v dětství. Je to Váš problém, protože to vadí Vám. Přestaňte svalovat vinu na druhé a řešení hledejte u sebe.

DZ: Tak s tím nemohu souhlasit. Nejsme stroje proboha, jsme lidi. Emoce jsou přirozenou součástí našich životů. Emoce to tedy ve mě vyvolalo. Strach o mě a o dítě a následně zlobu. A opravdu to nevnímám jako problém. Lidi proberte se, emoce máme každý den a je to zcela normální a přirozené a vůbec to neznamená, že mám nějaký problém. Emoce jsou mým přítelem, protože mě často ne něco upozorňují nebo mě varují. Nebo jsou to pozitivní emoce a ty mi příjemně vyla´dují energii. Takže emoce opravdu nejsou žádný nepřítel ani indikátor problému.

a na to jsem odpovídal:

Nejde o to, tu negativní emoci potlačovat, dusit v sobě. To je samozřejmě špatně. Tím si akorát tak zaděláváte na nějakou somatickou chorobu (tělo vám ji vrátí). Emoce vaší vibrační úrovně odpovídají vašemu nastavení psychiky. Potlačováním jdete sami proti sobě. 
Jde o to tu emoci vůbec nemít. Já vím, teď se vám chce křičet: "Jak je možné nemít emoci?!?"
Ano, nemít tu negativní emoci, tu která ničí akorát vás.
A té se zbavíte jedině tak, že zjistíte, kde má svůj původ. Musíte jít tedy podstatně hlouběji do sebe.
To, že vás doběla rozčílí psí hovínko na chodníku a byla byste ochotna kvůli němu vraždit, jistě nemá původ v tom hovínku, ale někde podstatně hlouběji ve vás. A to je potřeba najít a pořešit to.
Potom se totiž dostanete (jak už tu bylo psáno) do tzv. "vyšší vibrace", než je ten konkrétní banální problém (psí hovínko na chodníku) a ten už vás do nízké vibrace (rozčílení se do běla) nedostane. Vy totiž už vibrujete mnohem výše (vibrace pozitivních emocí: láska, soucit, dobrota, krása....).
To ale neznamená, že ten banální problém (psí hovínko) neřešíte. Můžete ho řešit, ale zůstanete ve své vyšší vibraci, která je vám přirozená a nenecháte se strhnout emočně níž. Prostě už vás to neničí, nerozčiluje, nijak emočně nezasahuje. Řešíte to asi tak, jako když dospělý řeší nějaký problém svého dítěte. Dítě je z toho úplně hotové, slzy jak hrachy, emočně na dně, ale vy - dospělá ten jeho problém vyřešíte s úsměvem, soucitem a s láskou... ;-)
Protože pokud by se ten rodič sesypal spolu s dítětem, či se spolu s ním (či proti němu - co je to samé) vztekal jako to dítě, pak to není (bez ohledu na kalendářní věk) emočně dospělý (vyspělý) jedinec, ale také dítě...

 A jak jistě dobře víte, pisatelky hlavní problém nebude ten bordel, ale to, že ji to tak rozčiluje. 
Tedy že není vůbec důležité řešit ten vnější bordel, ale mnohem důležitější je řešit její vlastní vnitřní příčinu toho, proč se tak moc nepřiměřeně a neadekvátně rozčiluje.

Jde o to si uvědomit, jaké v mezilidských vztazích hrajeme hry, jaké přebíráme role a jaké se nám naše nevědomá zranění snaží nasadit masky. Protože ta kdyby tam někde uvnitř nebyla, tak by ta maska - tedy ta emoce navenek, která porovází naši roli (náš subjektivní způsob řešení dané situace), byla třeba úplně jiná...
A někdy opravdu já nejsem ten "poslední spravedlivý" který danou situaci (která nás vytáčí), musí vyřešit. Většinou si opravdu skrze tu situaci řešíme něco ryze svého, ale nevědomého...