Fotografie jako dokument nebo pumpička na Ego?
Fotografování je o pokoře Ega.
Příliš, příliš často se setkávám s tím, že fotografové (obvzláště na těch fotografických serverech, kde se hodnotí a pak v různých fotografických soutěžích) místo fotografie a poselství, které má přinášet, nabízejí sami sebe. V podstatě jakoby svými fotkami vykřikovali do světa: "Podívejte jak JÁ bravůrně zvládám svůj aparát! Jak JÁ bravůrně zvládám techniku postprocesu! Podívejte jaké JÁ mám geniální nápady! Podívejte jak JÁ jsem odlišný, originální, neotřelý! Co JÁ jsem vymyslel nového! ..atd ...atd" A pak jakoby celý smysl jejich tvorby byl v tom, přijímat obdivná "áááách", plácání po zádech, vysoká bodová hodnocení, umístění a vavříny. Není to samozřejmě jen v amatérské fotografii, ale sahá to až do nejvyšších profesionálních pater ve formě různých ocenění v pressfoto, titulních stránek prestižních magazínů a samozřejmě honorářů. Peněžní ocenění už ztrácí smysl coby existenční zajištění, ale dostává význam coby měřítko velikosti a úspěšnosti oceněného - tedy je tou nejlepší masáží jeho EGA. (A tak je to opět se vším - peníze nevyděláváme pro své životní zabezpečení, ale pro své SEBEPOTVRZENÍ - abychom si namasírovali EGO; že přece JÁ to (nadělat velký prachy) dokážu)
Kde zůstává smysl fotografie coby poselství, záznamu a výpovědi o NĚČEM? Tedy hlavně o NĚČEM, co je mimo aparát a osobu, která ho drží?
Onehdá jsem si na Rajčeti zadával do místního vyhledávače slovo "Spartakiáda". Vylezl na mě úžasný dokument doby, při kterém bylo naprosto lhostejné, že neodpovídal kvalitativním kritériím dnešní doby (ba právě naopak, v tom bylo jeho kouzlo), že ho fotil jakýsi neznámý amatér s banálním (pro mě) nezpamatovatelným českým jménem. Prioritně na těch fotkách šlo o tu atmosféru vesnických a okresních předkol Spartakiády. Z těch momentek na mě dýchla doba před třiceti i čtyřiceti lety, ty drobné radosti, kdy jsme se snažili žít jak se dalo a bavit se daným okamžikem... Úsměvy, účesy, dresy, tepláky, první džíny... pěkné holky, které už jsou dneska maminy, nebo i babičky, pupkatí tatíci, kteří už jsou dneska staříci...
Kde v tu chvíli pro mě byl autor těhle fotek? Někde úplně v pozadí. Ale přesto mu, nebo spíše právě proto mu patří ohromný dík, za to, že v tu chvíli nevnucoval sám sebe, ale nabídl mi a zprostředkoval mi (prostřednictvím jednoduchého záznamu tehdejší skutečnosti) ohromný PROŽITEK.
A to je to, oč tu běží.