Hry našeho Ega
Ego se nám snaží namluvit: "Beze mne to nejde, beze mne by se to všechno zastavilo, možná by se i svět přestal otáčet. A tak se musím snažit, obětovat se, třeba až do úplného sebezničení, abych všem (a hlavně sobě) dokázal, že to tak opravdu je."
Lidé s obvzlášť přebujelým Egem rádi umírají jako hrdinové, protože pak už nevidí, že to jde i bez nich a že jejich smrt, jejich sebeobětování bylo ve většině případů vcelku zbytečné. Že i bez nich to jde nějak dál, a že přišli noví, mladí, jiní sekáči...
Ale většinou moudrost našeho těla tuhle hru Ega zarazí dříve, nežli přebujelé Ego stačí položit tělo do truhly.
Tělo vyšle první signál, jak by to mohlo skončit. Položí se samo. Ať už je to banální nemoc, která vás připoutá k posteli, bolest kloubů, která vás znehybní, nebo v druhé fázi nějaký záchvat - ať už žlučníkový (kameny), žaludeční (prasklé vředy), srdeční (arytmie, první infarkt místo druhé mízy) a pod.
Všechno tohle jsou signály, abyste pochopili, že nejste nenahraditelní. Aby splasklo vaše "jedinečné" Ego.
Mezitím, co vás takhle vaše tělo znehybní, spoutá, vám okolní lidé a okolní svět ukáže, že to jde i bez vás. Že vás někdo jiný nějak jinak nahradí vcelku snadno.
Protože dřív nebo později, až si lehnete definitivně a napořád, to stejně chca nechca bude muset udělat, a věřte, že to zvládne fakt v pohodě.