Ideální komunikace z pozice vnitřního klidu
Zjisti, proč tě něco irituje na druhém něco víc, než by mělo a co to je.
Pak přijmi to, že dotyčný je takový, jaký je (má k tomu nějaké důvody) a že svůj problém nevyřešíš, když se mu budeš snažit pomáhat, nebo s ním naopak bojovat - jen budeš šíleně tlačit na pilu a tím vytvářet z jeho strany protiodpor
Naopak, já musíš zůstat v klidu; nebo ještě přesneji ne zůstat (protože v klidu nejsi), ale ten klid najít. Je někde pod tím tvým odporem a potřebou bojovat. Ten odpor a ta agrese, to je jen vnější slupka cibule.
Pakliže jnajdeš pod těmito slupkami svůj klid, tak pak v pohodě můžeš začít řešit i to praktické, co je v dané situaci potřeba.
Anebo v partnerství (protože polovina zadání takovýchto případů je o tom, jak se ti dva mají dostat k sobě, přes ten (agresívní) odpor, který oba vytvářejí) stačí v tom klidu vytvořit pro toho druhého bezpečný prostor (něco jako otevřenou náruč), kdy si on může být jistý, že k tobě může přijít bez toho, že by ho přitom zranil nějaký tvůj skrytý osten. A on taky při tom většinu svých ostnů schová. A pokud se mu nepodaří schovat všechny, tak ty řekneš "Au, to mě od tebe bolí", ale nevytahuješ svoje, neoplácíš to bodnutí, nebojuješ, nevyrovnáváš účty. Protože s člověkem, kterého opravdu miluješ, na kterém ti záleží to nemáš zapotřebí...
S ním sdílíte (jako ježci) svá měkká bříška a ne že proti sobě jdete ostnama...
Ale ty s tou otevřenou náručí nejdeš za ním, nevnucuješ mu ji, nehoníš ho s ní. Jen mu ji prostě ukážeš - nabídneš.
Pronásledovat ho tou otevřenou náručí, muchlat ho, či ho pevně svírat a nepustit proti jeho vůli (to je právě to tolik diskutované Pekopové "pevné objetí"), to by byl vlastně předstupeň "agrese láskou": "Budu tě milovat, i kdydyby tě to zabít mělo, i kdyby mě to zabít mělo." Tahle násilná manifestace "lásky" je dušení, omezování a znásilňování toho druhého a nic neřeší.
Tohle "vytvořění bezpečného prostoru", do kterého ten druhý může bez obav vstoupit, ale jen tehdy, když on sám uzná za vhodné, je nejen jeden ze základních principů terapie, ale řekl bych všeobecně lidských kontaktů a tedy i lásky.
A tak je tedy na něm, jestli přijde, nebo (ještě?) ne.
Tj. jestli má tolik důvěry k tobě - a ke tvému klidu (že ho nezraníš), nebo (ještě?) ne. Tedy, že ten otevřený prostor (náruč), který pro něj vytvoříš, je pro něj bezpečný a může do něj vstoupit bez strachu ze zranění.
Vůči jeho ostnům můžeš být jakoby prostupná.
On je jaký je. Takový jaký je, nejspíš vznikal po celý život, takže to určitě nezměníš během pár týdnů.
Tvůj první úkol je, aby to neničilo, neiritovalo, nefrustrovalo primárně tebe.
Jakékoli akce vůči němu by neměly být vedeny z tvé vlastní potřeby se mu nějak pomstít, ublížit mu, zlikvidovat ho, přesvědčit ho, ale ani mu nějak pomáhat, předělávat ho, zachraňovat ho (spasitelský komplex)...
Veškeré tvé akce se musí prioritně týkat tebe, musí být dělány tak, aby pomáhaly tobě.
Což je hlavně jasné nastavování vlastních hranic, za které už ten druhý nemůže, za které ani ty nejsi ochotna ustupovat.
Ale tyhle hranice v mnoha případech nemusí být pevná zeď, do které on bude sveřepě bušit, ale spíše otevřené dveře, za kterými ty už ale nejsi.
Ty ho můžeš i v klidu zabrzdit.
Základ je najít svůj vnitřní klid,
ve kterém tě to, jaký on je, nerozhazuje, neirituje a nezraňuje.
Když v sobě cítíš emoční potřebu konfrontace, která tě nutí být agresívní, už je něco špatně v tobě.
Většinu našich životních situací nemusíme řešit agresí;
naopak, je mnohem lepší a účinnější vytvořit prostor (v asertivitě "otevřené dveře"), ve kterém ten druhý "vyšumí.
I když ten druhý potřebuje emočně bojovat - ty prostě nebojuješ.
Jseš jen faktická a klidně věcná.
Začneš bojovat, když v sobě máš nějaký emoční důvod bojovat, což může být nějaké čerstvé, nebo i staré emoční zranění, které mu, nebo i zástupně někomu jinému, potřebuješ splatit - pomstít se.
Někdy on, nebo někdo jiný do tebe zabodl svůj osten, a tys z nějakého důvodu byla zticha - ani jsi mu neřekla, že to bolelo.
Pak tě to ale nutká, ten osten zas pro změnu zabodnout do někoho jiného...
a právě tenhle kolotoč odplat (předávání ostnů a zranění) musíš prorazit.
Když jsi ve svém klidu
(ve svém středu, ve svém skutečném Já - ne ve stokrát zraněném, ublíženém a utiskovaném Egu, které se chce mstít),
tak zůstáváš věcná, nemáš potřebu ho taky bodnout (zranit) a jeho ostnům jenom otevíráš dveře a on bodá do prázdna
- nepodaří se mu tě zranit.
Jde o to si ujasnit, že já nemám problém - ten druhý není můj problém. On sám má problém.
A pokud já s ním mám problém, je to problém ve mě - tedy něco ve mě, co už bylo zraněné, na něj reaguje citlivě
A čím déle a více se znáte, tím více si na sobě (bohužel) přehráváte svá emoční zranění - a na tom, čeho faktického (věcného) se vlastně ta diskuze, nebo konflikt (hádka) týká, už vlastně tolik nezáleží...
Tohle zacyklení, když prorazí jeden, dostane se do svého vnitřního klidu a vytvoří bezpečný prostor, je hodně pravbděpodobné, že i ten druhý zaregistruje (musí si všimnout, že "je něco jinak") a začne se měnit (jedna jinak) také.