MARTIN ŠOLE

Všechny příšerky živí náš strach. Žijí z něj a možná z něj i vznikají. Četli vám v dětství Vančurovu pohádku o Kubulovi a Kubovi Kubikulovi (medvědář s medvídkem)? Jak si tím, jak se báli, vytvořili Medvědí strašidlo Barbuchu? Vančura tam přímo říká, že strašidlo se živí a roste lidským strachem. A tak se s ním medvědář a medvídek raději skamarádili. ;)
Vančura byl geniální. Tohle je totiž přesný popis toho, co musíte udělat i vy. Když už jste si to své strašidlo vytvořili (a nejspíš svým nějakým strachem), tak se s ním musíte skamarádit. Být na něj hodní, mít ho rádi. Ono pak bude hodné na vás a bude zcela neškodné jako ochočený pejsek. Zatím ho od sebe nesmíte ohánět, protože z nějakého důvodu jste si ho při(za-, vy-)volali. Odejde až za nějaký čas, v míru...
Nedávno jsem někde četl, že i Ďábel s úklonou a úsměvem odchází, když mu hezky poděkujete a on bude vědět, že už ho opravdu nepotřebujete a že svou úlohu dobře splnil.
Vím, že to zní paradoxně, že nás naše společnost naučila se vším bojovat. V dobách nedávno minulých jsme bojovali na polích o zrno, bojovali jsme s přírodou a stále bojujeme s nemocemi.
Prd!
I nemoc může být náš přítel, kamarád, medvědí strašidýlko, možná džin z láhve, který pro nás něco chce udělat. Kterého jsme zavolali, protože jsme ho na něco potřebovali. Jen se ho-jí nesmíme bát a nesmíme s ní bojovat (být nepřátelé), ale musíme se s ní dohodnout... koneckonců, vždyť je přece jen a jen naše...
Naše tělo nás tímhle upozorňuje na chyby v našem vědomí, potažmo chování. A to nejen k němu.
Takže mu poděkujte a buďte mu vděční, za to, co pro vás dělá, i když to možná někdy i bolí.

PS: Nedávno jsem se setkal s výrokem, který mě velice zaujal a sem se hodí:

"Život začíná tam, kde končí strach." (Osho)