Mužské neodpouštění a ženské nezapomínání
"Žena odpouští, ale nezapomíná. Muž neodpouští, ale zapomíná."
Vy ženy, když po čase přijde nějaká souvislost, přesně a vědomě si vzpomenete na to, s čím je pro vás spojena . Ale protože už jste odpustily, není tam ta původní bouře pocitů. Jen si to někdy s ledovým klidem a racionálně chladnou hlavou neodpustíte připomenout. Hlavně cíleně muži, o kterém víte, že ho to zasáhne do černého. (Tady zapracuje váš tvrdý chladně racionální Animus)
Naopak my muži původní situaci zvládáme méně emotivně, klidněji, časem na ni zapomeneme (nevyvstává nám v podobné situaci tak snadno v paměti v konkrétních obrysech), ale pocit zůstává. Je neo(d)puštěný. A vzhledem k tomu, že to je dost iracionální záležitost ve formě neurčité hořkosti, smutku, nostalgie, sentimentu, nasrání a pod., ve které se tedy nevyznáme, tak snadno může dojít ke zobecnění a projekci jinam (na nový objekt - na jinou ženu), aniž bychom si v tu chvíli plně uvědomili, kde je vlastně ten zdroj. Většinou ho lze dopátrat i v té paměti. Ale nám se nechce vrtat se v jednou uzavřených konkrétnostech, ze kterých už jsme udělali nějaké obecné závěry ("poučení z krizového vývoje"). A tak se nám objevují zobecnění a paušalizace (zvláště ve vztahu k ženám), o kterých ani nevíme, odkud pochází. Ale jsou nepříjemně citově, většinou hořce sentimentálně zabarvená (to v nás pláče naše Anima).
Protože ženy tolik nezobecňují, neabstrahují (nepaušalizují a nekrabičkují) a přesně si pamatují konkrétnosti, mohou i ty jednotlivé konkrétnosti odpouštět (a nezapomínat).
Źeny nezapomínají. Ony lépe dokáží zpracovat svůj cit, své zranění. Muži ho jen vytěsní, aby ho mohli vytěsnit, musí tu konkrétní realitu "pustit zu hlavy". Tj. z vědomí. Jenomže v nevědomí zůstává pocit, protože nebyl zpracovaný.
A zpracovat znamená odpustit (opustit emoci-hořkost). Žena emoci zpracuje, ale konkrétní vzpomínka zůstává. Také díky tomu nepotřebuje tolik zobecňovat.
Tedy: vy ženy buď odpouštíte nebo opouštíte.