MARTIN ŠOLE

Kristiánovo jednání vykazuje mnohé znaky narcismu:

• nadsazování vlastních schopností
• fantazírování o neomezených možnostech (o ideální lásce, úspěchu a skvělosti)
• exhibicionistická potřeba neustálé pozornosti a obdivu (předvádění se)
• potřeba obdivu a pozornosti - spíše navenek - být obdivováni je pro ně silnějším motivem, než mít opravdové přátele - ti tu nejsou od toho, aby nám jen lichotili, jak by Narcis rád, ale dávají celkovou zpětnou vazbu, která by pro Narcise mohla být mnohdy bolavá.
• nároky na zvláštní přízeň bez odpovědnosti
• touha zůstat věčně mlád
• bolavý pocit vnitřní prázdnoty a extrémní nudy reálného života
• předstírání citů, aby učinil dobrý dojem
• vztahy kolísají mezi idealizací a znehodnocováním druhého
• na druhých lidech mu zjevně, nebo pod maskou zdvořilosti, pseudosrdečnosti a často i šarmantnosti, vůbec nezáleží.
• raději pohlíží na imaginární "obraz" skutečnosti, aby byl od zdrcujícího (ale i osvobozujicího!) poznání uchráněn.
• neschopnost uznat, že není všemocný. Touto fantazií totiž čelí dětským pocitům bezmocnosti.
• nevázání se k nikomu jinému, než sám sobě, což skýtá ochranu před rizikem ztráty, která by hrozila, kdyby se citově připoutal k vnějšímu objektu - tj. druhému člověku, jenž může kdykoli odejít a tím ho citově zranit. Proto také vždy odchází sám první - ať je raději zraněn ten druhý.

Jsou ještě nějaké další znaky (viz odkazy níže), ale ty ve filmu nevidíme. Je však vysoce pravděpodobné, že bychom je u člověka se syndromem Kristiána vystopovali také.

"Narcis" Kristián používá své grandiózním ideální Ego, jako ochranu před bolestnou konfrontací s realitou a svým skutečným "já", které považuje za méněcenné a nehodnotné. Z této dětské kompenzační tendence k fantazírování o sobě se stane hluboký návyk jak čelit všem životním problémům. 
Ovšem nesmí zvenčí přijít kritika, která by rozbila jeho křehký falešný sebeobraz a odhalila skutečné "ubohé" já.
Aby svůj sebeobraz udržel, je ochoten o to více rozevřít nůžky mezi ideálním alter Egem a skutečným Já, dokud neztratí rovnováhu.
Jedna z největších iluzí je, že Narcis má příliš rád sám sebe. Opak je pravdou. Narcis svým skutečným Já opovrhuje a proto celá ta "grandiózní šaškárna". Narcis nemiluje sebe, miluje jen svůj ideální vykonstruovaný obraz. A ten je nedotknutelný. Pokud ho napadnete, ozve se to hluboce poraněné, bezcenné a frustrované dítě, které se za ním skrývá.

Ideální Ego, Egoideál, obraz či představa toho, kým bych chtěl být, jak bych chtěl být viděn zvenčí, je vědomou složkou SuperEga (dle Freudova členění osobnosti).
Libido je životní (pro Freuda sexuální) energie, která se váže na nejrůznější objekty ve snaze dosáhnout slasti. Jako taková je součástí pudové složky Id.
Ego libido potažmo Id moc neovládá, spíše jen chrání samo sebe různými obrannými mechanismy (viz Anna Freudová) - v tomto případě racionalizací - rozumovým odůvodněním toho, k čemu bylo donuceno Libidem.
V případě velkého rozporu mezi Egoideálem a reálným Já, je tento vysněný ideál velice lákavý a úžasný a reálné Já naopak slabé a bezvýznamné. Je vytěsněno někam na periferii vědomí. A Egoideál díky obsazení libidem se stává silným a hýčkaným. V dětství je to něco přirozeného, v dospělosti patologického. Hrát si na nepřekonatelné vyfantazírované hrdiny (a být jimi fascinovaný) je v dětství zdravé a pomáhá to rozvíjet ctižádost, v dospělosti to odvádí od reálného života.
Kořeny hledejme opět v raném dětství, kdy skutečné rozvíjející se Ego malého človíčka nedostává dostatek podpory, je shazováno a místo toho je mu rodiči a okolím přehazován nějaký vzor, neboli Superideál.
Je smutné, kolik úsilí pak člověk vynaloží na to, aby svým rodičům (a následně všem lidem) dokázal, že je dobrý, že dokáže být tím, koho si přejí, že se může vyrovnat onomu Superideálu a zaslouží si rodičovskou lásku, anebo naopak (to se později převrací do opaku), že rodiče vůbec nepotřebuje, jejich názory ho nezajímají, ale přesto dokáže být tím borcem, jakého mu v mládí vykreslili. Čímž jim v podstatě také dokazuje, že si zaslouží jejich lásku, i když by si to takto nikdy vědomě nepřiznal.
Navázání libida na nějaký objekt (podle Freuda), či projikování své animy na nějakou ženu (podle Junga) se lidově nazývá “zamilování”. A stejně jako je libido navázáno, resp. je promítána anima na nějakou vnější ženu a dotyčný subjekt (muž) je jí fascinován, stejně tak se může libido navázat na Egoideál a dotyčný subjekt je jím fascinován. Jednoduše řečeno: Narcis je zamilovaný sám do sebe. Nebo přesněji do svého ideálního obrazu, AlterEga, ideální představy o sobě.  Jistě nemusím zdůrazňovat, že čím je objekt, na který se libido "nalepilo", tedy objekt "zbožňování" vzdálenější a nereálnější, vysněný až vysloveně mytický (náboženský) či imaginární, tím horší je to prů...švih. Ale o tom někdy jindy. Teď zpět k Narcisovi. Princip jeho uvažování a prožívání je v podstatě takovýto: “Až budu tím, kým jsem si vysnil (Egoideál), pak bude vše krásné, vše se mi bude dařit, všichni mě budou milovat a budu šťastný.” A své skutečné Já nepřijímá, ba je jím opovrhuje.
Bičuje jej (své Já - tedy sebe - Self) ke stále větším výkonům, a když tyhle své přemrštěné požadavky nezvládá, krutě se (své skutečné Já) trestá a zavrhuje. Podobně jako byl v dětství zavrhován za své neúspěchy svými rodiči: "Nezasloužil jsem si jejich lásku, tedy se ani teď já sám nemohu milovat". A tak miluje jen svůj nedostižný ideál. Obraz, který mu kdysi kdosi namaloval a on k němu přidal spoustu dalších detailů. 
Po čase zjistí (někdy už v dětství ve vztahu k rodičům nebo jiným dospělým), že se dá ten ideál falešně předstírat, tedy na toho "borce" si jen hrát. A tak si pro své okolí začne nasazovat masku "Úžasňáka" a pokud mu ta po čase příliš přiroste ke tváři, začne jí i sám věřit, ba co více - zamiluje se do ní (libido se naváže na Egoideál).
A tak vzniká Narcis, zamilovaný do falešného odrazu sebe sama.

A ač se zdá, že nikoho nepotřebuje, opak je pravdou. Druhé lidi potřebuje kvůli obdivu, který potvrzuje účinnost jeho hry a dodává mu sebehodnotu. Bytostnou potřebou Narcise totiž není milovat, ale být milován. 
Narcis není schopen opravdového dlouhodobého vztahu. Důvěrnost a blízkost s druhým člověkem je totiž příliš ohrožující. Navíc ostatní lidi posuzuje dle měřítek svého Egoideálu, takže je dělí na ty, které obdivuje (nebo se jich bojí) a na ty, kterými pohrdá. Všichni, kdo nejsou tak hezcí, chytří, vzdělaní, silní, bohatí atd. jako on, jsou vyhodnoceni jako méněcenní a také tak s nimi nakládá. Vidí v nich totiž jako v zrcadle svou vlastní slabost, kterou se tolik snaží skrýt.
Špatná zkušenost s blízkými vztahy v raném dětství ho naučila vytvořit si kolem sebe citový pancíř a odstup. Ostatní lidi si udržuje od těla vychloubáním, zvýšenou kritičností nebo sžíravou ironií. Potřebuje obdiv, ale nikdy ho nemá dost. A jakákoliv kritika ho tvrdě a bolavě zasáhne (byť by jakkoli nevýznamná byla).
Ostatními muži pohrdá, nebo jim závidí - každopádně jsou pro něj všichni jen konkurence, se kterou bojuje. Ženy (které jsou jiný nekonkurenční druh) sice zbožňuje (a někdy i v pravém významu tohoto slova), ale v partnerském vztahu  nikdy nebude šťastný, protože si nemůže dovolit blízkost. Pokud si najde ženu, která ho bude obdivovat, bude jí časem pohrdat a chovat se k ní arogantně. Jestliže si najde jemu podobnou, bude s ní bojovat o to, kdo je lepší a tím pádem se budou navzájem zraňovat, anebo budou mít oba natolik strach se jeden druhému otevřít, že jejich vztah se stane tzv. samotou ve dvou.

Nejlepším testem Narcise je kritika. Nedokáže ji přijmout jako příležitost k seberozvoji a ke změně. Kritika je pro Narcise hrozně bolavá, protože mu zpochybňuje a rozbíjí léta budovanou Potěmkinovu vesnici, které se tím hůře vzdává, čím je falešnější, protože se děsí, že by byla vidět ta bída pod ní (resp. ta skutečnost, kterou on považuje za bídnou).
Z těchto důvodů se Narcis prvního stupně snaží zvládnout všechno, ve všem být jednička, což je ale marná námaha, protože se vždy najde někdo, kdo bude v něčem lepší. A tak Narcis druhého stupně raději nedělá reálně nic. To nejdůležitější, co se naučil, je  ze všeho se vylhat, vysvětlit, proč to nejde a jak jemu by to šlo, kdyby... Ale reálný pokus by nemusel dopadnout dobře.
- Toto je přesně ta "světácká" potencialita, která pro vytvoření dojmu stačí: "není důležité, že se to nestalo, ale že se to mohlo stát."

Jak z toho ven?
Uvědomit si, že všechno tohle, celou tu komedii dělám proto, abych svým rodičům, všem svým potenciálním kritikům a potažmo celému světu narvanému v mém Superegu a tedy vlastně i sám sobě ukázal, že “na to mám”, že “jsem dobrej” a že nikoho z těch, co mi tak ublížili, nepotřebuji.
Potřebuji si připustit si, že i já mám své slabosti a své potřeby a že taky občas potřebuji od druhých pomoc, lásku a uznání. Ale ne to falešné, získané nějakou pózou. A že ti druzí nejsou tak zlí a nejde jim jen o to, jak mě shodit, potopit, či zesměšnit.
Je třeba znovu prožít vztek na matku, že mě nepřijala takového, jaký jsem, že mě v tom nechala a vykašlala se na mě, když jsem ji nejvíc potřeboval. Snad pocítím lítost nad sebou samým, že sobě ubližuji stejně krutě, jako mi kdysi dávno ubližovali ti nejbližší.
"Narcis" se musí během léčby vrátit ke svým skrytým zraněním a jejich hojením postupně zmírňovat svou zranitelnost a přecitlivělost.
To se projeví jako vzrůstající schopnost "dělat si legraci sám ze sebe" - tj přijímat sebe sama, jaký skutečně jsem.
A poté - odpuštění. 
Nemyslím tím pouze odpuštění matce, ale i odpuštění sobě samotnému, že Já nejsem a nikdy nebudu dokonalý.
Tohle je velmi složitý a zdlouhavý proces, protože odpoutat Libido od něčeho, co přece jenom aspoň někdy skýtalo slast, je neskutečně obtížné, zvlášť když honem není nic, co by mohlo přinést náhradní srovnatelnou slast.
Pamatujte: Život pod nadvládou falešného vykonstruovaného a vyfantazírovaného Ega není váš život! Je to život v tyranii a sebenenávisti. Vzdát se iluze všemohoucnosti může být bolestné, ale umožní vám osvobození opravdového Já, které bude moci konečně rozvinout svůj přirozený potenciál a tím pádem vytvořit smysluplné vztahy s jinými lidmi beze strachu, vykořisťování, manipulace a zraňování.

použité články:

http://ografologii.blogspot.com/2008/06/narcismus.html

https://someonecz.forumczech.com/t227-nstrahy-nevdom-st-v#2246

PS (listopad 2020)

Základem Narcise je (zdánlivě paradoxně) bolestný nedostatek sebelásky a sebevědomí, který by měl přehlušit obdiv okolí (sebepotvrzení se v reakcích druhých). A to obdiv okolí k Narcisově vnější kráse, úspěchům, šikovnosti, charismatu, popularitě, profesnímu postavení, politické funkci, majetku, penězům a pod. Je to ztotožnění se svým tělem-vzhledem a vším, co prezentuje navenek pro okolí. Tedy ztotožnění se s Maskou-Personou.
Nacističtí lidé trpí hlubokým zraněním, které zatlačilo jejich skutečné sebevědomé Já někam do hloubky pod povrch ochranných skořápek, které slouží coby vnější Masky. Tyto Masky Narcis formuje a lakuje takovými barvami, které (zdánlivě) okolí vyhovují nejvíce.
Klasickým příkladem takovéto Narcisky je Královna-macecha (resp. Čarodějnice) ze Sněhurky.
Grandiózní Dominátor či Domina tedy funguje stylem: "Já bravůrně zvládám vaše požadavky a vás ovládám (utáhnu vás na mou “vařenou nudli” - tj. mám pro vás tu správnou a nejlepší Masku), já jsem z vás nejlepší a nejkrásnější. Vás potřebuji jen na to, abyste mi dělali Zrcadlo, které mi to bude stále říkat. Běda, když se objeví nějaký můj konkurent!" Narcis totiž každého, kdo se projeví jinak, než by chtěl on, považuje za konkurenta, který ho chce sesadit z trůnu a rozbít jeho grandióznost. A začne s ním bojovat. Nedovede si představit, že by mohl koexistovat vedle někoho, kdo je dobrý v něčem jiném, nebo - nedejbože! - v něčem stejném. Sdílet s někým takovým stejný prostor znamená velké ohrožení pro jeho (umělé) Masky.
Naproti tomu Čekatel(ka) s pocitem méněcennosti se stále zmítá ve strachu z opuštění, ze strachu z toho, že ji nikdo chtít nebude, protože není pro pana Božského (a po čase pro Kohokoliv, resp. pro Nikoho) “dost dobrá”.

Většinou se jedná o děti, které musely být takové, jaké si je rodiče přáli, které měly naplnit jejich ambice, nesměly být samy sebou a tedy se ani nemohly osamostatnit. Jejich skutečné Já bylo potlačeno (ne rodiči, potlačili si ho sami, doufajíce, že takto budou přijati a oceněni).
Ale požadavky rodičů se jim nikdy nepodařilo bezezbytku naplnit. Takže jejich dětství provázel strach, že budou pro rodiče zklamáním a budou jimi zavrženy, opuštěny, či dokonce vyhnány z rodného domu pro nedostačivost (viz různé pohádky). 
Proto je na jedné straně provází těžká deprese z nedostatečnosti a nízkého sebevědomí a na druhé straně pocity nacistické pocity grandiozity pokud se jim daří, mají úspěchy a hlavně pokud dostávají kladné ohlasy ve formě ocenění a obdivu od svých nejbližších (rodičů a později partnerů) a svého okolí.
Cesta z tohoto ven, cesta ke svému pravému Já je pro Narcise vždy cestou temným lesem plným (svých vlastních) Stínů (a jejich přijetí) do neznáma a proto se jí Narcis zákonitě bojí a bude se jí vyhýbat a vždy znovu a znovu sklouzávat k osvědčeným Maskám-Rolím-Personám a k nim naučeným textům - tedy k původním vzorcům chování. (Nebo "k boji starými zbraněmi" - chcete-li jinou metaforu.)
Na tuto cestu se může Narcis odhodlá vydat většinou až po pádu na hubu, na dno, kdy narazí a zjistí, že už to dál nejde i když se bude snažit sebevíc, že už je možné se jen odrazit a vydat úplně jiným, pro něj neznámým směrem. Ale čím dále se ode dna bude vzdalovat, tím více ho to bude lákat vrátit se na svou původní cestu.
Proto tu představu (hrozbu) pádu (na hubu, či dno), vizi slepé uličky, která nikam nevede a tedy potřebu změny směru, musí mít stále před očima a na paměti. Je vyjádřená jedinou větou: "Takhle už to dál nejde." Pokud je toto poznání silnější, než strach ze změny, je cesta připravena.

(velice volně podle Bäbel Wardetzki)

PS2 (nadčasově - výňatek z Ericha Fromma: Anatomie lidské destruktivity)

Říká se, že se láska může změnit v nenávist. Ale to, co se mění, není láska, ale narcisismus, jehož požadavkům později už objekt "lásky" přestal odpovídat.  (viz: Partner jako doplněk)
Narcis si při vzniku vztahu říká: "Já to dokázal, líbím se jí, jsem obdivován." Ale časem, kdy prvotní obdiv pomíjí a je potřeba budovat vztah na jiných základech, než jen na okouzlení a hlavně si začít všímat druhého a brát ho (a milovat) takového, jaký je, je Narcis zklamán a začne se snažit o manipulaci a ovládání, aby mohlo být po jeho, aby si znova prostřednictvím druhého mohl potvrzovat svoje Ego - tentokrát už jinou formou (ovládáním toho druhého, a předěláváním k obrazu svému).

Jedním z hlavních podnětů agrese, kromě stresu a strachu je ohrožený či zraněný narcisismus. (tamtéž)
 

PS3 (červenec2021)
Pokud se Narcis dostane do péče odborníka, tak první, co od něj chce, je "oficiální" potvrzení, že žije úspěšný - tedy šťastný život. Jenomže on v hloubi duše tuší, že šťastný není. Že všechen ten jeho dokonalý vzhled, všechny jeho úspěchy jsou jen vnější maskou na efekt pro okolí. Že uvnitř se cítí poněkud jinak, než vypadá navenek.
Pokud by mu to terapeut odkýval, měl by na chvíli "doklad", že jeho dokonalost je v jeho vzhledu, tloušťce jeho peněženky a rychlosti a mohutnosti jeho auta. Jenomže to by vydrželo jen chvíli. Vnitřní prázdnota by opět začala po čase útočit. A musela by být opět na chvíli umlčena nějakou pochvalou od někoho dalšího, povýšením, oceněním, přidáním peněz, sbalením nějaké krásky, dosažením vítězství, ulovením trofeje a pod...
Narcis potřebuje vršit na hromadu takováto podobná nová a nová vnější potvrzení své dokonalosti, jinak by jej vnitřní prázdnota (deprese) pohltila.
Běda, jakmile mu někdo z venku začne takováto potvrzení zpochybňovat. Je to jakoby mu strhával masku, díval se za kulisy Potěmkinovy vesnice. Pod ní by našel malé vyděšené dítě.
Ale to je Narcisovo skutečné Já. Pokud ho chce hledat, tak přesně tam je, až za těmi maskami a kulisami.