MARTIN ŠOLE

Řešil jsem s jedním "děvčetem" v mých letech její vztahové problémy.. Krom toho, že jsme se shodli na klasice příznačné pro většinu současných žen - je příliš v mužské energii a příliš v hlavě, všiml jsem si v té souvislosti, že když mluví, je při tom zanořena hluboko a jenom v sobě. Že to je (tvrději řečeno) v podstatě monolog - univerzální přednáška, která by mohla být adresována komukoli. Očima málokdy spočinula na mně, spíše jí jezdily po místnosti a dokonce i po stropě, jako když žáček u tabule, když neví a tápe, obrací oči v sloup, a pančelka mu říká: "Tam to napsaný nenajdeš.", nebo jako když manager prezentuje svoje úspěchy a jeho oči hledají to nejlepší na promítací ploše se slidy jeho prezentace a na divácích vůbec nespočinou...
Když dopovídala svůj několikátý blok informací o sobě (nemohu říci, že by to pro mě bylo nezajímavé, ale spousta z toho byl výcuc z několika desítek seminářů, kterými si prošla a to i včetně naučených frází), chytil jsem ji přes stůl za obě ruce a řekl: "Tak teď povídej dál, ale vydrž se mi celou dobu dívat do očí a držet mě... Abys to tu nevyprávěla jako svou přednášku, ale jako něco, co povídáš přímo mě a zajímají tě moje reakce na to."
Změna v jejím stylu nepřekvapila jen ji, ale i mě.

Nebudu vám říkat, jak a co z toho vyplynulo, ale jenom doporučím: vyzkoušejte to také! Až vám někdo začne "přednášet" a zvláště když vás napadá, že je mu vlastně jedno, koho má proti sobě, komu to říká, jestli a jak moc ho posloucháte, že by tam místo vás mohl sedět někdo úplně jiný... atd., tak to zkuste. Tuhle situaci zažijete možná už dnes.
Stejně tak tohle můžete zkusit, když naopak máte pocit, že si jen něco melete pro sebe a ten konkrétní druhý, který by vás měl poslouchat, je duchem někde úplně jinde (což je příkladně častá situace s vlastním dítětem ;) ). Chytněte se spolu za ruce, dívejte se do očí a pak teprve začněte "verbálně vysílat". Uvidíte, jak ten navázaný kontakt bude radikálně jiný. Jak budete muset i jinak mluvit, protože opravdu vnímáte toho druhého a jeho skutečné reakce. A vydržte to tak co nejdéle. Možná se začnou dít věci... ;)
Každopádně mnohem intenzívněji BUDETE S NÍM. Možná tak, jak jste ještě nikdy spolu nebyli.

Ještě vyšší level je s tím druhým se chytnout za ruce nejprve mlčky, dívat se spolu do očí co nejdéle, užívat si tenhle mimoverbální kontakt, který z běžného života znáte naprosto minimálně, nebo většina z vás vůbec ne. Potom až budete chtít něco říct, tak to klidně řekněte, ale neuhýbejte očima, nepouštějte ruce...
Ale vaše oči a vaše ruce v tu chvíli mluví mnohem víc, nežli vaše slova....
Má to mnohem větší sílu, než si myslíte, když to tu teď jen čtete. A budete si to hodně dlouho pamatovat. Protože takhle intenzívní prožitek přítomnosti toho druhého nezažíváme tak často.

Úplně nejvyšší level tohoto kontaktu je být takto pozorný v kontaktu sám se sebou. Ne "vyprázdnit" či "zastavit svoje myšlenky", ale takto pozorně (jak jsem popsal výše) jim naslouchat.
Ony by se pak měly změnit z "chaotického drátkovitého chrlení" do nějaké přesně směřované směrované formy, projasnit se, zestručnit se a nakonec také ustat úplně.
To je totiž ta skutečná meditace (při níž si uvědomíte, že vašim chaotickým myšlenkám naslouchá Bůh).

Ale pozor:
Otevřený pohled z očí do očí může být i nebezpečný a blížit se "energetickému vampirismu".
Pohled z očí do očí je přirozeně (živočišně) konfrontační, v přírodě je přímou výzvou ke střetu (gorilí samci, medvědi, vlci....), v mužské společnosti může být důvodem ke konfliktu ("co na mě tak blbě čumíš?!" ;) ).
Z konstelací víme, že poloha face to face je konfrontační (zatímco poloha, kdy jeden stojí druhému zády a opírá se o něj, je podpůrná).
Nicméně i konfrontace a následný konflikt je kontakt, při kterém se jeden o druhého musí zajímat zatraceně intenzivně...
A proto je dobré kombinovat jej s držením za ruce, jako mirutvorným, zklidňujícím a sbližujícím gestem. Otevřená ruka, která vklouzne do ruky toho druhého, říká: "Mám holé ruce (podívej a osahej si, že v nich nedržím zbraň)", "Podávám ti pomocnou ruku", hladím tě, laskám tě, konejším tě, uklidňuji tě.
A rozhodně nepoužívete tuto metodu dominantně vůči dětem.
Stačí jediný způsob cíleně mířeného pohledu a dítě okamžitě ví, že se rodič zlobí. Určitě si to všichni pamatujeme autoritativní: „Dívej se mi do očí, když s tebou mluvím!“ Pokud chcete dítěti něco důležitého v klidu povědět, nemluvte na něj „z patra“, posaďte se do jeho úrovně tak, aby mezi vámi proběhl rovnocenný oční kontakt. Při závažnější rozmluvě nedržte dítě za ramena, a už vůbec s ním necloumejte, ať jste jakkoliv rozčilení. Dítě bude mít tendence sklonit hlavu a schoulit se do klubíčka, a téměř nebude vnímat, co říkáte.
Tedy takovýto oční a haptický kontakt musí proběhnout vždy na úrovni lásky (a vnější projevy - signály tomu musí odpovídat) a ne na úrovni dominance a agrese
- do čehož by se dalo hrozně snadno spadnout i ve vztahu terapeut a klient...
a co je právě tím základním problémem  "terapie pevným objetím" Jiřiny Prekopové.

Drobný příklad potvrzující výše napsané:
"Výzkum provedený na lékařské klinice v Torontu se zaměřil na tak obyčejnou věc, jakou je komunikace lékaře s pacientem v ordinaci. Srovnával, jak si pacient zapamatuje sdělenou informaci, pokud mu ji lékař vysvětlí z očí do očí, nebo když mu tutéž informaci sdělí od stolu, aniž by odvrátil zrak od monitoru počítače.
Užita byla přitom stejná slova se stejným významem. Rozdíly v zapamatování a interpretaci sděleného byly naprosto ohromující. První skupina porozuměla sdělené informaci téměř z 90 procent proti té druhé, ochuzené o oční kontakt. Ta zopakovala sotva polovinu."
Tedy pokud se mluvčí při svém proslovu kouká na svého posluchače, pak jeho posluchač ví, že jeho projev je určen osobně přímo jemu. Že si vypravěč nehuhlá něco pro sebe, neexhibuje nějakými naučenými bláboly (a to většinou také jen sám před sebou), nebo si jen neujasňuje nahlas svoje myšlenky.

A v souvislosti s touto tematikou doporučuji kouknout na tuhle akci srbské performerky Mariny Abramovič. Zde se po mnoha letech znovu setkala se svým exmanželem, což zaskočilo i ji....