Paradox partnerství
Paradoxně mnohdy tím, že budete partnera nutit, aby měnil svoje chyby, neřku-li mu je na každém kroku vyčítat, ho vůbec nezměníte, ale dřív nebo později od sebe odeženete.
Člověk je mnohem ochotnější podívat se na své stíny v bezpečném prostředí. Když je zahnaný do kouta, brání se. Teprve až tehdy, když na něj není hulákáno, co všechno udělal špatně, má odvahu si to sám přiznat.
Udělejte mu pro tohle sebepoznání prostor. Bezpečný prostor.
Paradoxně místo, abyste tlačil-a, povolte.
A navíc, láska není o tom, že milujeme ten ideál, který jsme si vysnili ve vlhkých mladistvých snech, a že do této (nedosažitelné) formy se snažíme partnera napasovat. Skutečná láska je o bezpodmínečném přijetí. Jen takové přijetí vytvoří bezpečné prostředí důvěry.
A to, co je nejdůležitější ke změně, je právě ta důvěra druhé(ho), že změnu ten(ta) první dokáže... sám(a).
... a ne, že se mu budete snažit hýbat rukama, jak malému usmrkanému dítěti a kontrolovat ho na každém kroku. Klidně ho nechte si rozbít hubu.
Že máte strach, že vás do hovna, do kterého přitom šlápne, stáhne s sebou? Ale proč tedy žijete (sdílíte svůj život) s člověkem, ke kterému nemáte důvěru, kterému nevěříte a máte pocit, že ho musíte kontrolovat?