VNITŘNÍ DÉMONI
Jako klasický příklad nám poslouží HYDRA - 2. Herkulův úkol.
Hydra je v řecké mytologii dcera stohlavého obra Týfóna a Echidny, napůl ženy, napůl hada. Sama je obluda s hadím tělem (vodní had) a devíti dračími hlavami, z nichž jedna byla nesmrtelná. Žila v bažinách u města Lerny v Argolidě, které bylo také místem mýtu Danaïdes . Lerna byla pokládána za vchod do podsvětí. Hydra ničila okolí, lidé proti ní nic nezmohli, protože z jedné její useknuté hlavy vyrostly hned dvě další. Její jed dokázal zabít prakticky cokoliv i při nepatrné dávce. Jedovatou měla i krev.
Bohyně Athéna přivedla Hérakla k doupěti a radila střílet na příšeru hořící šípy. Tak H. donutil Hydru vylézt. Ač utínal Hydře hlavy mečem, či roztloukal kyjem, na jejich místě přesně dle předpovědi vyrůstaly dvě další. Navíc z bažiny vylezl obrovský krab, poslaný bohyní Hérou, která Herkula, coby levobočka jejího manžela, šíleně nenáviděla. Kraba zlikvidoval Herkulův synovec Ioláos, který mu zároveň pak podával hořící louče, aby Hydře hlavy upalovat. Na seškvařeném místě se nové už neobjevily. Jako poslední uťal hlavu nesmrtelnou. Stále živou, svíjející se a syčící ji Herkules musel zakopat pod zem a zatížit ohromným balvanem.
Do jedovaté hydří krve si pak namočil své šípy, které se staly osudnými pro mnohé, včetně moudrého kentaura - učitele Cheirona (o kterém se tak rád zmiňuje Vojta).
Hydra, Krab - Rak i Herkules se stali souhvězdími severní oblohy.
Co se stalo se zakopanou nesmrtelnou hlavou Hydry už antické báje (na rozdíl od hlavy Medůzy) neuvádějí.
A to je právě to, co by nás v těchto souvislostech mělo zajímat. :)
Jedno z možných vysvětlení uvádí, že nesmrtelná hlava představuje sexuální pud, který není možno nijak zlikvidovat, jen potlačit - zakopat a zatížit kamenem... :)
To samozřejmě ale nemusí být jenom tohle.
Hydra se stala synonymem obludnosti, nestvůrného rozrůstání nějaké systémové struktury (hydra fašismu, hydra organizovaného zločinu, hydra korupce...), proti které se postavit je nekonečný boj a vždy zůstane nějaké reziduum (zakopaná živá hlava pod kamenem), ze kterého celá příšera může znovu ožít.
Boj, boj, boj....
horký, studený, politický, ideologický, informační, ekonomický - konkurenční, o zrno, se svou nemocí, se svými zlozvyky, závislostí...
Potřeba vyhrát a protivníka zabít.
Ale dá se totálně zabít něco, co máme sami v sobě, co zůstalo v našich hlavách?
Mýty a pohádky o neohroženém hrdinovi stínájícím dračí hlavy jsou velice časté. Naše západní civilizace se s chutí identifikovala dlouhá tisíciletí s heroickým fyzickým bojem s démony.
Odráží naší bipolarizaci na dobro a zlo, se kterým je potřeba bojovat a zabít ho. Jenomže ono to nikdy dokonale nejde, což naznačuje ta stále živá hlava zakopaná pod kamenem.
Jak bojovat s něčím, co máme sami v sobě, ve svých hlavách a srdcích?
Ve snaze o zabití svého vlastního draka se tak dostáváme do kolotoče destrukce až sebedestrukce.
Viz "boj" s rakovinou... Koneckonců krab - cancer - rak - rakovina, vyslaný zahořklou a zhrzenou Hérou byl také pomocným účastníkem tohoto souboje...
Bojujeme s nemocemi, se závislostmi, zlozvyky... prostě se všemi svými démony, se vším, co jsme označili jako "zlo". Musíme je zabít, abychom zůstali jen my sami - "dobří".
Jakmile i nakrásně vyhrajeme boj, začíná další boj o udržení jeho výsledků...
Jenomže všichni démoni, i ti kolektivní, celospolečenští, ba i globální stejně začínají u našich osobních. U těch, které máme v hlavě ...i když si myslíme, že pečlivě zakopané pod zemí a zatížené kamenem.
Pokud se od svých démonů snažíme uprchnout, pronásledují nás. Jestliže proti nim bojujeme, narůstají jim další a další hlavy a získávají jen na síle.
Co je tak zkusit nakrmit, ochočit a udělat si z nich spojence?
(No jistě, i tuhle taktiku znali ti největší historičtí vojevůdci a politici a nestyděli se ji použít.)
Naši vlastní vnitří Démoni se psychoanalyticky nazývají komplexy. Jsou to víceméně opravdu jakési samostatné entity žijící nezávisle na našem Já. Vždyť i koneckonců samotné Ego není nic jiného, než také komplex, který má ovšem tu výsadu, že ho příjímáme za svůj, ztotožňujeme se s ním a necháme ho, aby za nás vystupoval navenek. Což těm démonickým - "špatným" komplexům dovolit nechceme. Jenomže ne vždy se nám to daří...
Leckdy leckterý převezme kontrolu nad naším prožíváním a dokonce i chováním.
Stane se tak, jsou-li nějakými vnějšími podněty aktivovány asociace obsažené v komplexu. A i když jsme se v dané situaci ocitli již několikrát a nechceme reagovat stejně, nedokážeme tento stav ovlivnit. Nevědomá energie ovládne (přehluší) vědomí a démon začne jednat za nás. Jako kdyby se v nás ozývala nějaká další osobnost - Mr. Hyde převládne nad dr. Jekkylem. A začne jednat o dost jinak, nežli jednámě běžně. Nepřiměřeně se bojíme, kritizujeme, shazujeme ostatní i sebe, křičíme, vztekáme se, jsme agresívní... K velkému údivu ostatních a mnohdy i nás samotných. A takovýchto částečně nezávislých "dílčích osobností" - Démonů v nás může být i více. Podle toho, kolik a jakých traumat jsme si prožili a jak jsme je byli schopni zpracovat. Ty, které jsme zpracovali a přijali za své, jako "dobré", se stávají součástí naší osoby - našeho Ega (které, jak už jsme si řekli, je také komplex, přesněji "komplex komplexů" ;) ), ty zavržené, "špatné", nezpracované - tedy Démoni (jungiánsky "Stín") si žijí svým nezávislým životem a v (pro ně) pravou chvíli o sobě dávají vědět. Dokonce každý z nich dokáže nějak (a každý jinak) ovlivňovat (somatizovat) naši tělesnou stránku a s ní tedy i naše zdraví.
Nebylo by tedy lepší tyhle Démony - zavržené (odštěpené) součástky sebe sama, nepopírat, či nepotírat? Tedy je nevytěsňovat a nebojovat s nimi, ale "zjistit, kde je bota tlačí", co je ve skutečnosti jejich bolestí, kvůli které se chovají, tak jak se chovají a jaké jsou jejich nenaplněné potřeby. A přijmout je za své. Integrovat.
Tohle je v kostce popsaný hlavní úkol většiny psychoterapeutických směrů.
Takovýto směr existuje už bezmála jedno tisíciletí i v budhismu a v současné době se přiléhavě nazývá "Krmení vnitřních démonů".
Praktikuje se v 5 krocích, které, stručně popsané, vypadají takto:
1. Vyvolání Démona
Pomocí konkrétní emočně přehnané, či nezvládnuté situace vyvolat démona. Naši démoni jsou u toho, čeho se obáváme, co nezvládáme, na co přehnaně a neadekvátně reagujeme.
2. Ztělesnění (personifikace) Démona
Přesně ho zhmotnit, popsat, jak vypadá, nebo i namalovat. Může to být zvířátko, bůžek či duch (Daimon), strašidlo (typu Barbucha), ale může to být i nějaký člověk, na kterého si promítáme "zlo"...
3. Zjištění Démonových potřeb
Postavit (posadit) se na jeho místo, přijmout jeho prožívání, vyměnit si s ním roli, identifikovat se s ním (vždyť je to přece část mě samotného), tím změnit svůj postoj k tomu, co jsem doposud odmítal, pochopit jaké má Démon potřeby, co hledá, co mu chybí, po čem hladoví... Člověk se přestane Démona bát a má s ním spíše soucit.
4. Nakrmení Démona
Hýčkání a spřátelení se s ním - tedy jeho přijetí. Démon se stává ochočeným milým zvířátkem (až mazlíčkem). Následuje dohoda, jak byste oba mohli spolupracovat. Tedy integrace odštěpeného komplexu do Ega.
5. Oslava smíření
Zůstáváme ve stavu otevřeného vědomí... (pokud vypadneme a začneme vyčítat, či klást podmínky, znova zjišťujeme, že jakýkoli tlak na Démona vyvolává jeho protitlak).
Více k této problematice:
https://evamarvanova.cz/fascinujici-svet-psyche/
https://eshop.maitrea.cz/pecuj-o-sve-demony
https://www.flipsnack.com/MAITREA/pe-uj-o-sv-d-mony.html
http://www.psychoterapeut.net/downloads/benda2010a.pdf
https://www.vessels.cz/downloads/demoni-postup.pdf
https://www.vessels.cz/metoda-krmeni-demonu