Vnitřní dítě a vnitřní rodič
„Rodíme se jako princové a civilizační proces z nás dělá žáby.“
(Eric Berne)
Už Carl Rogers popsal, jak děti začínají v útlém věku hrát role, aby se líbily ostatním.
Děti potřebují být přijímány, potřebují slyšet uznání, souhlas a ocenění od těch, které milují.
Pokud si na to děti příliš zvyknou až příliš brzy, tancují jako loutky vedené rukama těch, které milují a potřebují a později těch, kteří jim dávají obživu.
Až jako dospělí zjistí, že dělají něco úplně jiného, než po čem toužili. Jsou žiti, spíš než aby sami žili. Nedokáží rozlišovat mezi svými sny a sny, které pro ně připravil někdo jiný.
Převzali vzorce žití a chování, které do nich napumpovali druzí, rodiči počínaje a společenskými autoritami konče.
Jsou to nevědomé vzpomínky na tlaky a perverze, jež se projevovaly v rodičovských způsobech zacházení. Tento
vliv rodičů si pamatovat nemůžeme, protože hněv a bolest jsme tehdy museli vytěsnit.
Když je chování, "které po mě chtějí jiní" v příliš velkém rozporu s tím, "jak bych se chtěl chovat já", tělo začne protestovat nemocemi - ať už ryze psychickými, jako deprese, či zdánlivě somatickými - jako ekzémy a pod.
A my stále na vnější vlivy reagujeme programy, které máme naučeny už od dětství. Tím spíše, čím jsme pod větším tlakem.
Neprožíváme skutečnost, ale její subjektivní výklad, který si sami podle svých modelů (přejatých představ a předsudků) vytváříme. Žijeme více ve světě významů, které v duchu „lepíme“ na věci kolem sebe, než ve „skutečném“ světě.
Emoce, které cítíme, jsou dávné často dětské pocity (radost, smutek, strach, stud apod.) a to, jak na ně (zdánlivě) reaguje naše vědomí, je okamžitá pocitová reakce našeho vnitřního rodiče usídleného v Superegu: „To nemáš cítit!“, „Že se nestydíš!“, „Neboj, nedám tě!“ „Měl bych“
Většinou to znamená: „Nebuď sám sebou! Dělej to jinak! Měl bys být jiný!“
Vnitřní rodič je Superego naprogramované (rodičovskými, učitelskými, šéfovskými) autoritami - vnitřní kritik. Je to vnitřní mentor neustále hodnotící, nebádající, povzbuzující, ale i shazující, bránící, trestající, někdy vydírající…
Je jako magnetofonový záznam, který se spouští v opakovaných situacích skoro automaticky. Při výchově svých vlastních dětí jako bychom ze svých úst slyšeli své rodiče.
V situacích, kdy se to nehodí, kdy náš vnitřní rodič (či kritik) zdvihá varovný prst, se dětské pocity pokoušíme ignorovat a potlačit. Ukazujeme druhým své falešné „lepší“ já: „Ne, já se nezlobím, já necítím úzkost, zmatek…“ nebo falešné „horší“ já: „Ty jsi ten ničema a grázl, který může za to, jak hrozně se teď cítím…“ nebo „Já jsem taková chudinka malá, polituj mě…“.
Tyhle dva emoční kroky - emoce vnitřního dítěte (Id) a její korekce zásahem vnitřního rodiče (Superego) - probíhají v rychlém sledu za sebou.
Velice dobrý náhled na to můžeme získat konstelační prací ve dvojici. A vynést na světlo vědomí to, co většinou (a dlouhá léta) probíhá automaticky v našem nevědomí. Je dobré si několikrát za sebou projít reakce obou účastníků. Je až překvapivé, jak jsou rigidní, jak jsme sami na sebe zlí a zraňující.
V raném dětství „sepíší“ rodiče scénář o tom jaký svět je. Je mnoho variací, které pak dospělé dítě nevědomě naplňuje: „Svět je dobrý a jednoho dne ho udělám ještě lepším“, „Svět je špatný, jednoho dne mne zničí“, „Zabiji se, protože nejsem dobrý, avšak všichni ostatní jsou“ apod.
Rodičovské programování dává dětskému životu cíl a strukturu, kterou by si dítě samo o sobě nedokázalo najít. Dítě tento program dodržuje hlavně aby se zavděčilo rodičům a získalo jejich lásku. Zdaleka ne protože by dokázalo posoudit, zda je program pro něj dobrý, nebo špatný. Dítě rodičovský program nehodnotí, jen ho přijímá.
Pokud se reálný rodič cítí jako poražený, předá takovýto "program oběti" i svému dítěti.
Ve scénářové analýze jsou vítězové princezny a princové a poražení zůstávají žáby.
Bohužel lidé chtějí být často spíše „statečným poraženým“ a ne vítězem.
Statečný poražený se totiž může držet stále svého scénáře oběti, zatímco vítěz by musel celý scénář nebo značnou část scénáře zahodit a začít hrát znovu podle úplně jiných not. A to většina lidí nedokáže.
Pro posílení tohoto pocitu se v dospívání ve vašem okolí začnou objevovat lidé – parazité s negativním hodnocením, kteří vás skrytě či otevření shazují, dehonestují a ničí, aby se sami cítili lépe.
Což v dospívání, ve věku kolem čtrnácti let, kdy má spousta dětí negativní sebepojetí, nenávidí své tělo, cítí se negativně a nejistě, je velice snadné.
Další masívní vliv na nás má reklama i když vy jistě tvrdíte, že na vás ne. (Proč by za ni marketéři vyhazovali milióny?)
Ani později vyházet všechny blbosti z hlavy, které hromadili celý život, většina lidí nedokáže.
Nejprve si musíme své omezující programy uvědomit, teprve pak je dokážeme zkorigovat a můžeme se rozhodnout jednat jinak. Jakmile se objeví, mohou být dány do souvislostí a nastává obrat. Prožijeme deziluzi a následný smutek, který nevede k záhubě, ale k osvobození od nutkavého opakování – k jasnějšímu a vědomému jednání. Objevit toto dítě v sobě znamená uvidět sama sebe, pochopit se, přijmout se, oplakat zranění, dát lásku a pozornost sama sobě a získat sebeúctu.
Vnitřní dospělý je na obou nezávislý.
Akceptuje dítě, naslouchá rodiči, ale nemusí ho poslouchat.
Oddělit rodiče od dospělého není jednoduché. Dospělý je ten, kdo umí např. užít vědomě své agrese, říká „ne“, když potřebuje ochránit své hranice.
Černá skříňka rodiny, předávaná z generace na generaci, pokud je jednou otevřena a vyčištěna, znamená transformaci celého rodu.
A tady něco z trubky k vnitřnímu dítěti