MARTIN ŠOLE

Něco na téma "Zrcadlo", napsal Stanislaw Lem ve svém románu Solaris už v r. 1961:
"My nechceme dobývat vesmír, chceme pouze rozšířit Zemi k jeho hranicím. Jedny planety mají být pouštní jako Sahara, jiné ledové jako pól nebo tropické jako brazilská džungle. Jsme humánní a ušlechtilí, nechceme si jiné rasy podrobovat, chceme jim jen předat naše hodnoty a převzít zase to jejich dědictví. Pokládáme se za rytíře svatého Kontaktu. To je další licoměrnost. Nehledáme nikoho jiného než lidi, jako jsme my. Nepotřebujeme jiné světy. Potřebujeme zrcadla. Nevíme, co s jinými světy dělat. Stačí nám jeden, i tím se zalykáme. Chceme nalézt svůj vlastní, idealizovaný obraz; tím mají být planety, civilizace dokonalejší než je naše, v jiných zase hodláme najít podobu naší primitivní minulosti. Jenže na druhé straně existuje něco, co nechceme přijmout, čemu se bráníme, ale vždyť jsme přivezli ze Země jen ryzí destilát ctností, hrdinský pomník lidstva! Přiletěli jsme sem takoví, jací skutečně jsme, a když nám druhá strana ukazuje pravdu - tu její část, kterou zamlčujeme -, nedokážeme se s tím smířit!"

Všimněme si sami sebe, proč klepeme na sklo, za kterým je v zoo zavřená nějaká šelma...
Samozřejmě, že klepeme na sklo šelmy z nevědomých pohnutek.  Ale dokážeme si je uvědomit (zvědomit) na základě toho, co napsal S. Lem?

Je tu popsaná odvěká bolest všech lidí všech dob: My se nezajímáme o druhého (a tím druhým nemusí být jen druhý člověk, ale jakákoli jiná bytost - mimozemšťané, jako v případě Lema, nebo třeba jakékoli zvíře) pro něho samotného, ale proto, abychom viděli, jak na nás reaguje. Jestli jsme schopni na něj udělat dojem, oslnit ho, jestli jsme ho schopni přinutit, aby se do nás zamiloval... atd... Prostě máme ho jen proto, abychom v něm viděli svůj vlastní obraz, své vlastní sebepotvrzení - potvrzení své existence a její hodnoty. Ale když nám ten druhý, nedejbože, ukáže i náš stín, naši odvrácenou tvář, tak to nám moc po chuti není. A tak se dáme do napravování a předělávání - jeho! A cožpak teprve, když na nás nereaguje a jsme mu naprosto lhostejní. Existence někoho takového je tím pádem (pro nás) veskrze zcela zbytečná.

Kolik je lidí, u kterých následuje i další vrstva chování - "stahování projekcí"? Tedy: "Dokážu se podívat na vlastní stín, který vrhám (promítám) na druhého a chci ho rozklíčovat?" Stažení projekcí vede i k empatickému vnímání svého protějšku už beze snahy ho předělávat.
Pak vyvstává otázka rovnováhy mezi tím, jaká část v tématu týkajícím se dvou lidí je "moje" a jaká část už je "tvoje"  Může dojít i k další opačné nerovnováze, kdy si jeden z páru může brát k řešení za vlastní nadměrně za oba dva.
Díky za ty, kteří(é) skutečně vědomě vidí (chápou) svůj stín a ne ty, kterým jakýsi guru řekl cosi o nějakém "zrcadlení" a tak ke svému komplexu méněcennosti a komplexu oběti přidali(y) ještě odpovědnost za druhého a  komplex sebeobviňování se za hříchy agresora...

Klasickým příkladem tohoto mechanismu jsou hyperprotektivní ženy.
Péče a neustálá potřeba kontroly a kontaktu s někým "potřebným" (ale očima dotyčné v podstatě "méněcenným") přináší uspokojení a hlavně sebehodnotu a sebevědomí jejímu Egu. Potlačuje její vlastni skrytý strach ze samoty a naplnuji ji pocitem obdivu a zájmu, který by jinak postrádala. Cokoli ten druhý udělá a jakkoli žije, za to se cítí odpovědná ona.
Ti "druzí potřební - méněcenní" jsou zde pro její sebepotvrzení. Kdyby zůstala sama, kdyby se o ni nikdo aktuálně nezajímal, kdyby ji nikdo nepotřeboval, měla by pocit, že ona sama nemá vůbec žádnou hodnotu.
Podobně si atraktivní mladá slečna udržuje houfy povrchních obdivovatelů, co se na ni lepí jak vosy na bonbón, anebo (v pozdějším věku) částečné kontakty (zadní vrátka) se svými ex partnery. Co neocení jeden, ocení druhý. Když jeden něco strhá, či dokonce zradí (ukáže ve svém zrcadle její Stín), druhý nastaví konejšivé rameno.
Obě vidí samy sebe jen v tom, jak na ně reagují okolní muži.

Jaká je z tohodle "zhlížení se v zrcadlech, které nastavují a drží druzí" cesta ven?
Začít tam, kde tohle přesvědčení, že žádnou hodnotu nemáš, vzniklo. Většinou je to někde v dětství nebo v pubertě. Protože malé dítě po narození o své hodnotě "ví". Až v průběhu jeho zrání je ta hodnota někým zadupána. Nejčastěji rodiči. A u děvčete nejčastěji otcem. Pak si podvědomě vyhledává takové partnery, které potřebuje pro zvedání svého sebevědomí. Někdy to dělá hodně blbě. Například začíná to tím, že v pubertě někde na rohu podrží místnímu drsňákovi, aby si ji všiml, aby se s ní bavil víc, než s její kamarádkou, která mu nepodržela.... a už se to s ní táhne.

Do téhle kategorie patří i taková roztomilůstka, jako závislost na terapeutech (nebo i na jednom konkrétním). Ve smyslu: "Alespoň někdo mě poslouchá, alespoň někoho zajímám, alespoň někdo mi dává pocit, že nejsem úplně bezvýznamná..." Samozřejmě, proč by neposlouchal, když je to jeho práce, když za to dostane zaplaceno? Že se zajímá jen do výše své odměny, že věnuje jen přísně vymezený čas a nic víc (on taky ani víc nemůže, protože by si naběhl a semlelo by ho to), to už dotyčná nevidí. Vždyť i ta představa "já jsem ten jeho výjimečný, jedinečný a nejzajímavější případ" je při všem tom srabu z nezájmu ostatních tak hřejivá...

Po tom všem je nasnadě otázka, zda všechna přátelství i partnerství nejsou jenom pouhé sebepotvrzení? Podle jednoduchého kalkulu: "tím, že se o mě druzí zajímají (a čím víc jich je, tím lépe), tím mám (ve svých vlastních očích) větší cenu. Kdyby se o mě nikdo nezajímal, nechtěl mě, nestojím za nic..."
(Mimochodem na téhle jednoduché úvaze vydělal zakladatel Facebooku M.Z. těžké miliardy.)

Ale ono to tak opravdu je. Většinu "přátel" máme na tohle. Aby nám zrcadlili jací jsme úžasní, nepostradatelní, šikovní, zábavní, obětaví, nezištní, empatičtí atd atd. - prostě si pomocí nich dofukujeme svoje Ego. Samozřejmě to je reciproční: oni pomocí nás dělají to samé.
To samé i partneři a partnerky.
To samé i milenci a milenky...
Začnu od toho základního: Proč se "lehké" holce říká "lehká"? Protože si na ni troufne i kluk s nízkým sebevědomím a jejím zájmem a vztahem (nebo presněji sexem) s ní se sebepotvrdí. Proč ta "lehká" holka potřebuje být obletovaná kluky jak bonbón vosami? Protože jejich intenzívní zájem a jejich množství jí zvyšuje sebevědomí - tedy přifukuje Ego... ;)

Skutečné přátelství a skutečná partnerská láska má jiné kvality a je to neskutečně náročná záležitost.
Přijímáte toho druhého, jaký skutečně je. A on dělá totéž. Nepotřebujete si před ním honit Ego, nasazovat nějaké masky, nesledujete, jestli jste něco udělala dobře, nebo špatně a jak on na to zareaguje. Nemáte strach, jestli jste se před ním "neshodila". A stejně tak i on pokud udělá něco dobře nebo špatně neklesá ani nestoupá ve vašich očích, vaše city k němu jsou pořád stejné.
Platí to jak pro přátelství, tak pro partnerskou lásku.
Tohle, co popisuji, cítíte opravdu s velice málo lidmi - jen s těmi úplně nejbližšími. Automaticky a úplně čistě takovýto vztah cítí jen matka se svému dítěti. Se všemi ostatními (přáteli, partnery i rodinnými příslušníky) se k tomu musíte klopotně dopracovat.