MARTIN ŠOLE

Klient, který si chce stavět svou konstelaci, si sedne (zprava) vedle konsteláře a v dialogu přednese svoje "zadání" ("zakázku") - čeho chce konstelací dosáhnut - nejlépe ve stručných faktech, bez posuzování a hodnocení jací byli a jsou jednotliví členové systému a co si navzájem o sobě mysleli. Takovéto subjektivní hodnocení může být zavádějící a pokud emoce s ním spojené jsou důležité, v konstelaci se většinou stejně projeví. Důležité jsou jen praktické dopady a události - jestli někdo byl vyděděn, vyloučen, kdo se rozvedl, onemocněl, stal se úraz, spáchal trestný čin... Klient o systému sděluje jen objektivní fakta. Na čase, kdy se to stalo (nedávno, dávno) moc nezáleží. Nezpracované události mohou přetrvávat v rodinném systému i po několik generací. Některé důležité mohla rodina potlačit (tabu, o kterém se nemluví), jiné nedůležité se zas mohly stát "rodinným folklórem", který ale nemusí mít žádný vliv. Dobře zformulovaná "zakázka" ("co chci"), je základ úspěchu.
Nemůžeme si stavět konstelaci, protože chceme změnit někoho jiného. Nebo jen, že se chceme o něm (nich) něco dozvědět. Konstelace "ze zvědavosti", které staví "nezúčastněný" pozorovatel, nefungují. Ze zkušenosti mohu říct, že pokud chce klient stavět takovouto konstelaci, vždy se nakonec dostaneme k tomu, v jakém on sám je vztahu k systému, na který je zvědavý. Takže je to stejně nakonec konstelace pro něj a o něm.
Změnit druhého mohu jedině tehdy, když nejprve změním sám sebe. A musím tím víc, čím déle spolu žijeme.
Cílem konstelace je tedy hlavně pochopit, co je v daném systému mého a co mohu změnit já.
Konstelář určí, které základní "role" budou postaveny do konstelace. (V průběhu konstelace, podle jejího vývoje může přidat ještě nějaké jiné, či naopak odebrat). Velice často jsou to rodiče, sourozenci, prarodiče, sourozenci, partneři, ale mohou to být i abstrakta, která s problémem souvisí (jejich vyjádření fyzickou osobou zástupce se hodně podobá alegorickému zobrazení).
Za tyto jednotlivé role si klient mezi přítomnými vybere zástupce. Začíná od sebe a pak v pořadí důležitosti.
Vybraného zástupce uchopením za ruce postaví. Zástupce může roli odmítnout, pokud se na ni necítí. Dosti často se naopak stává, že mezi vybírajícím a zástupcem proběhne bezeslovná shoda a zástupce už dopředu tuší, do jaké role bude vybrán (tedy na jakou se v dané konstelaci hodí). Role leckdy koresponduje i s něčím v jeho životě.
Zástupci jsou postaveni v řadě vedle sebe podle pořadí důležitosti a již se vcitují do rolí.
Poté klient jednoho po druhém vezme zezadu za ramena a intuitivně je rozestaví a natočí v prostoru, podle toho, jaké vztahy mají k sobě zaujímat.
Zde jeho úvodní úloha končí, jde si opět sednout vedle konsteláře a prozatím se stává pozorovatelem.
Není dobré, aby zástupce do role vstupoval s tím, že musí za každou cenu klientovi pomoci. A násilně "tlačil" svoji roli do pozitivních reakcí a "pomáhal" zlepšit systém a dovést konstelaci k "happyendu". A tím "byl v hlavě" a "přehrával to jak divadelní roli". Stačí, když si bude uvědomovat svoje pocity (aniž by se je snažil nějak racionálně vysvětlovat) a vztahy k dalším účastníkům konstelace. Prostě jen byl otevřený tomu, co přichází "tady a teď".
Když jsou zástupci rozestaveni, cítí jako jako lidé, které reprezentují, aniž by je znali. 
Konstelář se v této chvíli zeptá na pocity zástupců anebo je vyzve, aby své pocity následovali a ti podle vazeb (pocitových interakcí) na ostatní zúčastněné upravují své místo v prostoru.
Je třeba zdůraznit, že se nejedná o hraní nebo dramatizaci, ale o ochotu nechat přes sebe působit iracionální síly.
Vybraným zástupcům samy přicházejí pocity, které je nutí zaujmout určité pozice v systému, které v nich vyvolávají sympatie či antipatie (či jiné pocity) k dalším zástupcům. Podle toho se k nim přibližují, nebo vzdalují. Své pocity vyjadřují jak mimicky, pohybem, pozicí v prostoru a stejně tak je mohou popisovat i verbálně. Není ale dobré v roli zástupce tvořit nějaké vysvětlující myšlenkové konstrukce a a hledat složité logické souvislosti. Je potřeba zůstat u prostých primárních pocitů. Co se děje a jaké pocity přicházejí tady a teď. Vše probíhá klidně, raději pomaleji, abychom měli čas všímat si co se děje s energií v systému.
Klient možná poprvé v životě sleduje osoby a situace, které tak dobře zná, zvenčí a tedy nezaujatě. A co víc, i sám na sebe a na svoje typické reakce se dívá očima nezávislého pozorovatele. Jakkoliv se u něho mohou projevovat souhlasné či odmítavé pocity, pro teď je hlavní, že není součástí dění. Dokonce ho konstelář ani nenechá děj komentovat. 
Klient tak vystoupí ze svého zapletení, z pocitu, že musí reagovat na to, co členové jeho rodiny dělají nebo říkají. Dostane se do pozice nezúčastněného svědka, který v ideálním případě neposuzuje ani neodsuzuje sebe ani ostatní. V tomto postoji může přijmout to, co doposud odmítal, a vidět jinýma očima, to, co bylo doposud jeho součástí a možná mu i komplikovalo život. Uvědomí si že zvenčí se nedá jednoznačně říci, kdo má v systému pravdu a kdo ne. Že jeho soudy, výčitky a snahy o předělání druhých ho šťastným nedělaly. Už to samo o sobě je obrovská úleva. Alespoň na chvíli nemuset zaujímat stanovisko (ve svém systému), dělat závěry, posuzovat a soudit.
Do této úrovně probíhá konstelace v podstatě sama, aby ukázala klientovi aktuální stav jeho systému, i to (ty vazby, emoce, postoje druhých i jeho vlastní a pod.) co zůstává skryto.
Od této úrovně dál je potřeba najít v konstelovaném systému soulad, harmonii, aby (v ideálním případě) mohla energie (nazývejme ji třeba láska) volně proudit celým systémem. Aby to, co bylo rozděleno se opět stalo celistvým a propojeným. 
Za tímto účelem konstelář vkládá do úst (navrhuje) jednotlivým představitelům stručné a výstižné symbolické věty, se kterými je zástupce buď v souladu, anebo naopak se mu je nemusí ani podařit vyslovit, pokud je někde systém ještě zablokován. Stejně tak není možno zajmout nějaké pozice, dokud není ještě něco uvolněno. (Je takřka roztomilé jak znovu a znovu jsou zástupci překvapování, že některou větu, se kterou ve své vlastní hlavě nemají problém, se jim fyzicky v roli, kterou zastupují, vyslovit nepodaří. Podobně se pohnout za nějakou hranici, nebo k někomu přiblížit.)
Ty pravé věty jakoby v danou chvíli v konstelaci "visí ve vzduchu". Není to nic racionálně vyspekulovaného. Když se ptali Hellingera, kde je bere, odpovídal: "Já se prostě vystavím něčemu temnému. Místo abych hledal odpovědi a řešení, vystavím se neznámému, a pak z té temnoty najednou vyvstane věta nebo slovo, jako paprsek světla. Musím to hned vyslovit, jinak zase zmizí." Pojmenoval to jako „fenomenologickou metodu“. 
Když se konstelace chýlí ke konci a v (rodinném) systému byla nalezena rovnováha a soulad a energie opět začíná proudit, konstelář vyzve klienta (který doposud seděl a průběh sledoval), aby si stoupl sám za sebe (vymění se se svým zástupcem), prožil si soulad a konstelace byla dokončena souzněním. Klient si tak vlastně vyzkouší, jak se v nové situaci cítí, jestli ji přijímá, zvládá - jeho zástupce mu už jakoby prošlápl cestičku.
Někdy to není možné, nedokáže to přijmout, ještě s tím nesouzní, takže je potřeba zopakovat několik předchozích kroků. Někdy se ani klient nemusí hned dostat tak daleko, jako byl jeho zástupce, ale to tolik nevadí, protože už viděl směr a konstelace bude doznívat.
Věty vyřčené v konstelaci musí odpovídat prožívání aktérů. Jinak by to byla prázdná slova bez efektu. 
Systém klienta si sám najde, co je pro něj nejpřijatelnější možnost. Hellinger mluví o svědomí systému, které nás nutí, chovat se v souladu s tím, co je dobré pro celek. Jde o to, zda my to přijmeme, nebo ne. 
Po skončení konstelace si zástupci z rolí (krom klienta) na vyzvání konsteláře tzv. „vystoupí“ – např. velkým krokem z role ven (jakoby překročení hranice kruhu, ve kterém se konstelace odehrávala, směrem ven) s uvědoměním – „tímto vystupuji z této role“. Toto je velmi důležitá součást konstelačního rituálu. Dobré je, když klient, pro kterého byla konstelace stavěna, poděkuje jednotlivým zástupcům a tím z nich jakoby sejme jejich roli a působení konstelace pro ostatní ukončí. Rozhodně by se zástupce neměl nějak omlouvat klientovi, za to, co v jeho konstelaci předvedl, nebo se mu to snažit nějak vysvětlovat, či posuzovat, nebo dokonce představovanou postavu nějak odsuzovat. Prostě to nechte působit bez "rozmělňování" zbytečným vysvětlováním a verbalizováním obrazů
Po každé konstelaci je zařazena přestávka. Není dobré právě proběhlou konstelaci racionálně analyzovat verbálně rozebírat (rozumově ji pitvat a "přeřešovat") anebo ji večer doma sáhodlouze převyprávět a vysvětlovat těm, kterých se také týkala (tj. členům systému, kteří byli "stavěni"). Obojí může spíš negativně ovlivnit výsledek, protože ty největší věci v životě nejsou uchopitelné hlavou. Vytvořili bychom si v v hlavě myšlenkový konstrukt, který by každým dalším a dalším vypravováním a rozebíráním nabíral další falešné rysy a tak by se stále vzdaloval tomu, co skutečně proběhlo (podobný efekt viz. "rybářská latina" a ryba, která každým vypravováním nabírá na rozměrech).
Pro samotného Hellingera (zakladatele konstelační metody) konstelace končila jejím ukončením a svou paměť si přímo "vymazával": "Jsem médium. Nemám plán. Posadím se sem a nevím, co se bude dít, nevím, co budu říkat. Čekám na pohyb Ducha, na vnuknutí. A jakmile se určitá konstelace odehraje, už nevím, co se dělo. Lidé, kteří se mnou pracují, se nemusí bát, že o nich budu klábosit; vůbec si nepamatuju, co jsme spolu před chvílí řešili "

Minimální odstup mezi jednotlivými konstelacemi, které si budete pro sebe stavět, je měsíc nebo dva.

Konstelace může odkrýt i více témat, než je možné jedním setkáním zpracovat – z tohoto důvodu je někdy nutné připravit se na delší proces.

Počítejte s tím, že konstelací (jako ostatně jakoukoli terapií) nemůžete řešit nikoho jiného, jen sebe sama. A svůj vztah k tomu, koho jste chtěli v konstelaci "řešit" a v realitě "předělat", vychovat či "usměrnit".
Jestliže jdete řešit např. násilného, agresivního či dokonce sadistického partnera, konstelace vám odhalí, kde sami sebe nemáte rádi, kde toužíte trpět a ztrácet, proto se vedle vašeho boku může (nebo dokonce musel) objevit partner, jehož doménou je zisk, drancování a touha vás zničit po všech stránkách, finanční i lidské. Můžete prožívat silné pocity "nespravedlnosti", ale váš systém vám jen spravedlivě naděluje porci, která vám patří, je vaše.

Před stavěním konstelace je dobré rozpomenout se (zjistit) neobvyklé a významné události a osudy ve vašem rodinném systému:

• kdo ve vaší rodině zemřel mladší 40 let?
• kdo z rodiny byl „vyloučen“, vyděděn, zapomenut, o kom se nemluví ("černá ovce rodiny")?
• kdo z rodiny byl v klášteře, vězení, v léčebně?
• byl někdo z rodiny knězem, jeptiškou, členem nějakého řádu nebo sekty?
• existovaly v rodině nějaké majetkové křivdy (např. vyvlasnění)?
• kdo z rodiny bojoval ve válce?
• prožil někdo v rodině velké utrpení (válka, koncentrační tábor, vězení, nemoc)?
• spáchal někdo sebevraždu?
• byl někdo dlouhodobě nebo těžce nemocný?
• byl ve vaší rodině nenarozené děti (potraty), úmrtí novorozenců, odložené děti, děti v pěstounské péči?
• měli jste vy, vaši rodiče či prarodiče předchozí vztahy (tj. bývalí partneři)?
• měli jste vy, vaši rodiče či prarodiče sourozence, se kterými nevyrůstali, byli odloučeni?

Tyto osudy mohou (ale nemusí) mít vliv na situaci v rodině a je dobré o nich vědět.

Na závěr vcelku známý textík, který by se dal považovat i za popis rychlé konstelace.
https://www.pronaladu.cz/nejkratsi-psychologicka-konzultace/

Pro ukázku jednoduché konstelace s hlubokým dopadem si bez úpravy vypůjčím text z knihy Zbavit se minulosti (Jak léčit dávná emoční zranění) od psychologa  Benoîta Rancourt, i když on sám takovéto sezení také "konstelací" nenazývá.

Pavel ke mně přišel proto, že ho už unavovalo nosit na vlastních bedrech utrpení druhých. Jeho život byl samé obavy. Utkvělá představa, že někoho z jeho blízkých postihne neštěstí, se stala břemenem, které bylo stále obtížnější nést. Padesátku měl dávno za sebou, zdraví už nebylo jako dřív a Pavel cítil, že tak dál už žít nemůže. Hodně toho přečetl. Mnohokrát se snažil sám sebe přesvědčovat, že je zbytečné užírat se obavami, ale marně. Sklon k úzkosti ho neopouštěl a byl mu stejně věrný jako vlastní stín. Co se stalo, že se u Pavla vyvinul tento osobnostní rys? Když mluvil o svém dětství, které považoval za šťastné, vyprávěl o události, jíž nepřičítal žádný zvláštní význam. Narodil se spolu s bratrem dvojčetem, který však zemřel měsíc po porodu. Může tato událost zanechat stopy a vysvětlovat Pavlův sklon dělat si starosti o ostatní? Může pocit viny, který lze tak snadno rozjitřit, pramenit z této ztráty z raného dětství?
Bylo-li tomu tak, tělo pečlivě v paměti uchovávalo zátěž s emocemi, které tehdy mohl zažít. Bylo třeba to ověřit. Navrhl jsem mu cvičení, které často využívám. Chtěl jsem, aby si představil, že sedí proti bratříčkovi sedícímu na stoličce, kterou jsem umístil před Pavla. Nemohl si ovšem vybavit jeho tvář, ale stačil úmysl.
Čím víc jsem k němu stoličku přibližoval, tím víc se mu svíral hrudník a dech byl stále kratší. Jeho tělo jasně dávalo najevo špatně strávenou emoci. Navrhl jsem mu, aby bratříčkovi něco řekl, první větu, která mu přijde na mysl. A tehdy zazněla tato slova: „Já za to nemůžu, že jsi umřel.“ Vytryskly slzy a dech se uvolnil. Poprvé v životě bratra oplakával, i když o jeho smrti už s několika lidmi mluvil.
Můžeme tento zármutek z raného dětství považovat za původ neustálého sklonu dělat si starosti a klást si všechno za vinu? Odpověď přinesly změny, které Pavel zjistil ve svém všedním životě. V následujících týdnech zaznamenal, že dýchá plnějším dechem – časově se to shodovalo se změnou postoje – a především že už nemá pocit viny za bratrovu smrt. Říkal, že si o ostatní dělá menší starosti. Dokázal žít v přítomnosti, aniž by si představoval hororové scénáře. Nemyslete si, že se Pavel změnil jen zmíněným uvolněním emocí a že tíha minulosti úplně zmizela. Žije-li někdo neustále v obavách, hned tak snadno s tím nepřestane, ale hluboká změna byla nastartována.
Pocit viny za smrt dvojčete nyní vplynul do vědomí a tím, jaké to bude působit změny v myšlení a v postojích, může postupně mizet. Když se Pavel cítil provinilý, že zabral všechno místo za bratra, bránil si tím zaujmout své pravé místo ve světě, jako by cítil, že to dělá na úkor druhých. Tato událost z raného dětství zcela zjevně poznamenala Pavlovu osobnost a vysvětluje jeho sklon cítit se odpovědný za štěstí druhých. Souvislost s touto ztrátou z dětství je potvrzena emočním uvolněním a změnami, které z něho plynou.
Když už pak Pavel nenesl břímě viny za bratrovu smrt, podařilo se mu ujasnit si a lépe prosadit své meze. Zajímavé je rovněž zjištění, jak toto první trauma, související s afektivní ztrátou, plodilo další typické postoje, jimiž se vyznačovala Pavlova osobnost.