Transgenerační přenos
Výňatky z ROZHOVORu s PhDr. JANOU TÓTHOVOU autorkou knihy TRANSGENERAČNÍ PSYCHOLOGIE RODINY aneb Jak léčit neuzdravená traumata předchozích generací (březen 2011), které sem dávám jako příklad, čeho se vlastně v rodinných konstelacích dotýkáme a co se snažíme vytáhnout na světlo a vědomě zpracovat.
Traumatické zranenia, ktoré nestihli byť uzdravené v predošlých generáciách, zanechávajú pri narodení nového dieťaťa energetické otlačky v podobe akýchsi neviditeľných záväzkov, ktoré môžeme chápať ako ekvivalentné genetickému kódovaniu chromozómov. Rovnako ako sa nestráca energia uzavretých systémov materiálneho sveta, nestráca sa ani energia neuzdravených traumatických zážitkov. V nevedomí neplynie čas lineárnym spôsobom a všetky zranenia ostávajú potenciálne prítomné. Rodič, ktorý sa pred vlastnými deťmi snaží určitú traumatickú udalosť zatajiť, predáva ju v podobe čohosi nedotknuteľného, čím vlastne presne definuje medzery v rodinnom príbehu, ktoré sa dieťa, v dôsledku emočnej nedostupnosti rodiča, bude skôr či neskôr pokúšať nevedomo napraviť nevedomou väzbou na chýbajúce postavy rodinnej minulosti. Toto medzigeneračné vtiahnutie dieťaťa do rodičovho príbehu sa stáva akýmsi psychickým génom, ktorý ho uväzňuje v kritických vývojových štádiách. Trauma je prenesená.
Genealógia rodiny disponuje obdivuhodnou schopnosťou sebauzdravenia reprodukujúcou v novej generácii väčšinou len zmysluplné existenciálne skúsenosti, ktoré sa v dôsledku vývojových zranení nestihli v predošlých generáciách rozvinúť. Variabilita možností opakovať traumatické vzorce je navyše vždy menšia, než potenciál možností ich uzdraviť.
Uvedomenie si, že človek dlhé roky nevedomo jednal z cudzieho hnevu, že preberá zodpovednosť a pocit viny za cudzí príbeh, že ten neidentifikovateľný pocit straty, ktorý ho sprevádza životom, patrí v skutočnosti jeho rodičovi v dôsledku neukončeného zármutku nad stratou jeho vlastného rodiča, prináša jeden z najoslobodzujúcejších momentov, aké môžu v terapeutickom kontexte nastať.
Žiadny rodič neprenáša násilie k vlastnému dieťaťu preto, že by sa preňho vedomo rozhodol, ale pretože je to jediná forma vzťahovosti, ktorá obnovuje spojenie s jeho vlastným tyranizujúcim rodičom, ktorému nikdy neodpustil, ktorého ale ani vnútorne nikdy neopustil.
Čím viac veríme, že nám bolo ublížené, tým menej slobody k zmene nám ostáva, a tým viac je naše chovanie determinované predošlými skúsenosťami.
Je potrebné si uvedomiť, že to nie je násilie, ktoré je transgeneračne prenášané, ale neuzdravené aspekty traumatického procesu, na ktoré ostáva viazaná časť energetického systému súčasnej rodiny znemožňujúca realizovať jej vlastné vývojové úlohy.
V rámci štrukturálnej dynamiky môže dochádzať k závažnému prekročeniu hraníc či prevráteniu rodinnej hierarchie, kedy je dieťa vťahované do manželskej koalície rodičov, alebo sa stáva partnerom či rodičom vlastného rodiča, čím obracia prirodzenú kontinuitu rodu. V rámci emočnej dynamiky môže prenášaná trauma viesť k sformovaniu neistých citových väzieb, neukončenému separačnému procesu detí, k emočným prerušeniam a takmer vždy k tabuizácií neuzdravených emócií.
Chronifikovaná hladina intenzívnej úzkosti v dôsledku neustáleho stresu vedie v týchto rodinách k tomu, že sa rodinní členovia stávajú extrémne závislými na vzájomnej emočnej reaktivite. Nezriedka sme svedkami, že stačí, ak sa len jeden rodinný člen dokáže oslobodiť z nezdravých emočných prepletení, obnoviť vzťah s iným členom rodiny alebo odpustiť svojmu týrajúcemu rodičovi, aby táto zmena viedla k hlbokým transformáciám v rodinnej anatómii a zahájila jej samoliečivé sily.
celý rozhovor zde
Přenos problematických emočních vzorců na dítě:
1. Dítě funguje coby "lepidlo" na manželství svých rodičů. Pokud by nebylo, neměli by už nic společného. Veškeré emoce investují do něho. Tedy i ty, kterému nepřísluší.
2. Dítě funguje jako "výplň" emoční prázdnoty jednoho z rodičů. Stává se vlastně emoční "náhradníkem" za chybějícího partnera. Ale může být "náhradníkem" i za mrtvého sourozence, či dokonce prarodiče.
Bradshaw v takovém případě hovoří o "Emočním incestu".
Dítě si vytváří idealizované představy o svém rodiči, aby samo sebe uchránilo od bolestného poznání, že jej rodič využívá.
Mnoho zkušeností a emočních vzpomínek s takovýmto zneužíváním dítě vytěsní. Nikdy o ničem takovém, jako, že "maminka byla nešťastná a potřebovala mě" nemluví.
Jednou z příčin je i to, že není nikdo, komu by něco takového mohly sdělit.
Takové dítě může být přetěžováno očekáváními, ponižováno, když je není schopno naplnit, nadměrně konfrontováno se svou slabostí; nebo naopak přeceňováno, nadměrně chráněno před vnějším světem i před konfrontací s vlastními chybami a nedostatky.
Rodiče si v dítěti kompenzují vlastní zranění, tak, že se ho snaží posilovat, nebo mu naopak dovolí žít jen to, co sami chtěli dokázat. Ve všech případech likvidují jeho vlastní identitu a tlačí do něj jen svoje projekce.
Rodiče opakují buď stejný vzorec, jaký mají z dětství, nebo, a to častěji, jeho komplementární podobu (opak) - a to nakonec se stejným výsledkem: z dítěte udělají přesně to, co nechtěli a předají mu to, co mu předat nechtěli, už jen protože to dítě udělá najust.
Dítě se stává automatem reprodukujícím duševní a vztahové situace náležející do příběhů jiných osob.
Cítí se zodpovědné za události, které předcházejí i před dobu jeho narození. Má pocit, že může rodiče "zachránit" (zbavit se rodového prokletí), že "teď je vše na něm". Je svázáno tématy předků (které už by mohly být pasé), takže mu v lecčems nezbývají síly pro řešení vlastních vývojových témat.
Díte si vlastní sebeobraz vytváří prostřednictvím rodičovského ohlasu na vlastní potřeby.
Matka, jejíž první dítě zemřelo hlady, druhé dítě překrmuje, čímž na něj přenáší beze slov své trauma.
Není nic mylnějšího, než přesvědčení, že mlčením dítě ochrání před opakováním.
Emočně využité (zneužité) dítě
je příliš konfrontováno s jeho slabostí a neschopností. Dítě se vymezuje tím negativním, tím, co nemá být, co rodiče zavrhli, či vytěsnili, nebo se nechtěli identifikovat.
Nebo naopak dochází k nerealistickému zdůrazňování dětských kompetencí rodiči - formují jeho pozitivní i negativní identitu, která má kompenzovat jejich vlastní nedostatečnosti a zranění z minulosti.
V něčem je více, v něčem je méně, než skutečně je.
Pokud jsou slabosti zdůrazňovány, dítě je ponižováno, pokud jsou popírány, dítě je přeceňováno.
Přenos traumatu prostřednictvím komplementárních vzorců:
dítě, které bylo rodiči podceňováno, bude, ve snaze neopakovat, svému dítěti bránit v konfrontaci se zranitelností, čímž ho odlišnou cestou přivede k tomu samému vývojovému deficitu.
Využité dítě zakládá zranitelnou rodinu, v níž přetrvávají emoční vzorce neuzavřeného hněvu transformované systemickou dynamikou rodiny v procesy vzájemného obviňování jednotlivých generací.
Tabuizace emocí
je horší, než zatajování jmen, událostí a skutků členů rodiny (Bradshaw)
Dítě si musí vytvořit obranné mechanismy, které ho před těmito emocemi chrání a pomocí nichž se mu daří je potlačovat či skrývat. Jenomže tyto mechanismy vytváří patologická přesvědčení.
Sekundární emoční vzorce zakrývají primární - skutečné. Tyto sekundární emoce vždy vyčerpávají a oslabují.
Melancholie v rodině = přenesený smutek
Ztráta někoho blízkého v minulých generacích, moc se o tom nemluvilo, další generace už neví, koho ztratili, ale smutek, odtažitost, neschopnost se radovat, byl předán. Jakoby prostřednictvím této ztráty ztratili část sebe.
Pokud děti byly ušetřeny rodinného truchlení, je pro ně později, když už rodina není ve smutku, nikdo nepláče, drtivou zprávu přijmout a odsmutnit podstatně těžší, až nemožné.
Zákon následování
je v (nejen) rodinném systému podle Hellingera, zodpovědnost šťastných za nešťastné, zdravých za nemocné, živých za mrtvé. Chtějí je následovat, sdílet jejich osud.
Podvědomná víra, že prostřednictvím vlastního utrpení je možno zachránit jiné. Jakoby se oddanost vyjadřovala prožitím podobného traumatu.
Transgenerační přenos
Člověk se ocitne v podobném kontextu jako jeho předek a podvědomě zareaguje tak, jak by zareagoval on. Dotyčný sám sebou je překvapen a nechápe "kde se to v něm bere".
Celý rod vypadá, jakoby na ně byl uvalena kletba, že žádný jeho příslušník nemůže jednat jinak.
Předávání zlosti
je jedním z nejtemnějších tajemství výchovy. Děti jsou kontejnerem a nosičem nevyjádřených emocí svých rodičů. (Bradshaw)
Když nemůžeme vyjádřit svou zlost, musíme ji v sobě utajit. (Bradshaw)
Pokud je vytěsněna zlost, je deformováno vyjadřování i ostatních emocí.
Děti pak nejsou schopny vyjadřovat ani bolest ani smutek ani radost ani lásku.
Člověk neonemocní proto, že by potlačit zlost, ale protože potlačí čin, který z ní měl vyplývat.
Pocity křivdy a nespravedlnosti, které vyvolávají zlost, která by měla být hnacím motorem činu pak vyvolávají autoagresivitu, která člověka rozežírá zevnitř coby rakovina.
Traumatizovaní rodiče nevystavují své děti stejné deprivaci proto, aby kompenzovali své nenaplněné potřeby, ale aby předešli tomu, že dítě dostane něco, o co oni sami ve svém dětství byli ukráceni. Je to v podstatě závist: "Proč bys měl být šťastný, když jsem nebyl já?!"
Transdebitace (debitum - dluh, vina, hřích)
Péče proti proudu času = Převrácení rolí = "Rodičovské dítě" = Dítě pečuje o rodiče
1. instrumentální - dítě pečuje o chod domácnosti - zajišťuje materiální potřeby rodiny a svých rodičů
2. experesívní - psychologicko-citové zneužití dítěte - dítě naplňuje emoční potřeby rodičů, zodpovídá za jeho zdraví
To bývá úděl nejstaršího sourozence, který dle svého pohlaví nahradí otce či matku.
Např. v případě chybějícího otce a nejstarší dcery - většinou (ale ne vždy) dcera nastoupí na místo matky a matka převezme místo otce. V případě, že je nejstarší syn, přebírá místo otce on.
V případě ztráty jednoho rodiče v pozdějším věku je takto využíváno dosud svobodné dítě.
Děti nejsou k dispozici vlastním dětem, protože se věnují svým rodičům.
Každá entita vzniká na pozadí zániku staré, aby svým pozdějším ústupem umožnila (její) znavuzrození v nové formě.
Není správné, pokud život rodičů či prarodičů blokuje rozvoj dětí.
Dluh za péči rodičů se splácí péčí o vlastní děti.
Přenos viny
je judaistický a křesťanský model "stíhání za vinu otců syny do 3. pokolení..." a "dědičný hřích".
Křesťanství přineslo dogma, že je možné za někoho zástupně převzít jeho vinu i s jeho utrpěním nemocemi a pod. a odpykat jeho hříchy.
Utrpení bylo viděno jako něco pozitivního.
Samotné utrpení jakoby stačilo k nápravě viny.
"Skrze odpykání se vyhýbáme skutečnému vztahu, protože pomocí něho zacházíme s vinou jako s věcí, u které se za škody něčím platí." (Hellinger)
"Západní civilizace nemá žádné obřady, v nichž se cíleně trpí za jiné, přesto to lidé soustavně nevědomky činí." (Kampenhout)
Vina za přežití (syndrom přeživšího)
je chybný model, podle něhož se šťastné a zdravé prožívání musí odehrávat nezbytně na úkon někoho jiného (model win - lose)
U dítěte vyvolává pocity viny, který vede k tomu, že se nechává využívat jako trest za tuto domnělou vinu. Neřekne si o pomoc, protože má pocit, že na ni nemá nárok. Má pocit, že si lásku druhého musí zasloužit svými službami a svou obětí.
Strach z intimity, ve které by se jeho domnělé viny mohly provalit. Pocit viny znemožňuje asertivitu.
Sociálně se izoluje.
Skutečný viník by se neměl snažit o řešení konfliktu jen prosbou o odpuštění své oběti. To znamená přesunutí viny či důsledků svého činu na ni.
Natož aby dítě odpouštělo svým rodičům. To je jako by převzalo vinu na sebe.
Když dojde k odpuštění bez dialogu s pachatelem, zůstává dítě s osamělostí v traumatu. (Hellinger)