Apokryf 2
Bylo to velké vítězství židovského lidu. Vyvolený národ miloval a oslavoval svoji královnu Ester. Mordechaj projel městem v královském rouchu a na kůlech se přestala zmítat těla Hamana a jeho synů.
Nadšený dav čumilů opilých triumfem se pomalu rozcházel a supi a havrani se začali slétat ke svým hodům. Opodál ve stínu s lehkým úsměvem vítězství na rtech stál JHVH v lidské podobě mladého židovského muže s bradkou a delšími rovnými vlasy.
Úsměv se mu ale změnil v nepříjemný vzteklý škleb, když spatřil u paty jednoho z kůlů známou temnou ženskou postavu, skrčenou, jak slízávala doposud nesraženou krev ze syrového dřeva.
"Co tady děláš? Tohle se tě netýká!"
"Ale naopak. Velice týká. Vždyť víš: nic lidského mi není cizí. Vždyť víš: mám ráda krev. Zvláště, když je prolitá k větší slávě boží. Pro tvou slávu, tati."
Opět ten její nesnesitelný důraz na to žoviální oslovení, pomyslel si.
"Hyeno!" sykl na ni.
"Jakou sis mě stvořil, takovou mě máš."
"Ne! Takovou ne. Ty jsi se zvrhla. Vše, co děláš, je vzpoura proti mému řádu!"
"Ano? Možná... Ale hlavně, že oni nejsou zvrhlí a jsou tolik poslušni tvého řádu..." pohlédla na zohavenou nahou mrtvolu nad svou hlavou. "Celkem mladej kluk. Ani pořádně nevěděl, co co jde. Ale když tě oslavují, je každá smrt, byť sebebrutálnější v pořádku, že?" Drze se mu podívala do očí. "Dříve jsi zabíjel ty, ale teď už nemusíš, teď už to zvládá tvůj milovaný národ. A vše je jak má být..." odmlčela se a usmála se. "A já jsem ta zvrhlá... Ale mně prostě jen chutná krev. Krev, kterou ty proléváš... ne, pardon, kterou oni prolévají pro tebe. Tati."
Cítil, jak ho začínají svrbět zápěstí. Vždy, když se objeví, připomíná mu jeho temné stránky. A zrovna ona, jeho nejkrásnější a možná nejdokonalejší stvoření. Nebo právě proto? Vzala na sebe veškerý jeho stín.
"Ne, tati, nevzala." A teď i čte jeho myšlenky. "Jen si ho pěkně nech. Já ti ho jen ukazuji. Dobře sis to rozdělil. Dobře sis to zjednodušil. Ty jsi ten dobrý a já ta špatná, ale to, co ve mě vidíš špatného, to, proč mě pořád zavrhuješ, to jsi ty sám. I kdybych to přijala, ty se toho nezbavíš. Ale to ty přece víš. Proto mě taky nezničíš, ale máš mě rád."
Otřela si hřbetem ruky zkrvavené rty a změnila se z podoby rudého démona do prosté židovské dívky zahalené v plachetce. Rudé vlasy si překryla šátkem.
"Pojď, něco ti ukážu."
Poslušně za ní stoupal na kamenitou horu nad městem.
Pro vnějšího pozorovatele museli být neobvyklou dvojicí: Muž jdoucí o krok pozadu za mladou, očividně svobodnou ženou s holými rudými vlasy (šátek už se jí svezl na ramena). Takhle si své zákazníky vodily jen nevěstky. Ale nikdy ne tak nápadně a určitě ne do kamenitého srázu.
Pozoroval její něžné nohy v antických opáncích a cítil, že se s každým krokem začínají ozývat jizvy na jeho chodidlech.
Po celou dobu výstupu do srázu nezavřela pusu. Připomínala mu všechna slavná vítězství jeho lidu.
"...jo, sloužila jsem Juditě. Co myslíš, že by sama zvládla být tak neodolatelná? Byla jsem u toho, když pižlala hlavu Holofernovi. Byla to docela dřina přetnout tu jeho býčí šíji..."
"Prosím, ušetři mě detailů, já přeci vím..."
"Vše ke tvé větší slávě. Snažím se ti udělat radost, jak nejlépe umím. Stejně jako oni. Chci být hodná a poslušná holčička, svého tatíčka."
"Nebuď ironická. Oba víme, že nikdy nebudeš. Ty už jsi krvavý démon."
"Hlavně, že ty už jím nejsi. Ty už jsi dobrotivý a nadvýsost milosrdný. Už nemusíš řádit jako v Sodomě, či v Egyptě. Už to zvládá tvůj vyvolený národ sám. Nahoře ti jej ukážu. I když tohle dnes není ještě nic proti tomu, co tehdy v Jerichu. A byla to zase žena, dokonce prostitutka - Rachab, která jim to zradou umožnila. Vraždění. Dnes stačilo jen pár něžností Ester a nový Xerxův, nebo Ahasverův - jak mu ten tvůj národ žoviálně říká, dekret a mohou se bránit. Mohou vraždit."
Jericho, Judita, Holofernes... věděl, co všechno mu chtěla říci, ale nepřipouštěl si, že u všeho toho byla i ona. Jakoby na ni chtěl zapomenout. Nejlépe, kdyby vůbec nebyla. Ale nejde to.
"Že ty se objevuješ všude tam, kde je zkáza, zmar a ničení..."
"Objevuju se všude tam, kde se ničí a vraždí ve tvém jménu. Jsem přece část tebe. Živý oheň. Nejlépe je mi na dýmajících spáleništích. Najdeš mne na všech temných místech, se kterými ty už nechceš mít nic společného, před kterými zavíráš oči a odvracíš tvář. Čím jasněji bude zářit tvoje světlo, tím temnější budou stíny, ve kterých mě najdeš. Jsou to tvoje stíny... stejně jako já jsem tvoje." dodala po významné pauze. Chvíli šli mlčky.
"Ale nejen tam, kde se vraždí a pálí" přerušila omluvně krátké ticho. "Byla jsem i v družině královny ze Sáby." navázala na své vyprávění. "To byla docela legrace. Pěkně jsme si povodily toho tvého Šalamouna."
"Co jste chtěly udělat, kdyby ve vaší zkoušce neobstál?"
"My? My nic." řekla nevinně.
"No dobře, co by se stalo?"
"Ale vždyť to dobře víš. Padl by do stínu."
"Proč máš takovou chuť ničit? Proč máš takovou radost ze zkázy?"
"Já?" zatvářila se ještě neviněji a zahrála překvapení. "On by se zničil sám. To už umí. Všichni. Dnes už se to tvůj lid naučil naprosto perfektně. Už se ani nemusíme moc snažit. Stačí jen, aby měli volnou ruku. A jsou jak šelmy utržené ze řetězu."
Vystoupali už dostatečně vysoko, aby viděli hořící obydlí a vraždění, ke kterému vydal Xerxes na popud okouzlující Ester královský dekret. Směli se jen bránit...
"Ale já chci, aby měli volnou ruku, aby nebyli spoutaní řetězy, aby byli svobodní."
"I za takovouhle cenu?" Ukázala na sloupy těžkého černého dýmu. "I když to má takovéto následky?"
"Ano i přesto."
"A kde je tvé přikázání "Nezabiješ"?"
Slunce už se chýlilo ke vzdáleným horám, když ho dovedla na okraj srázu, pod nímž se valila široká řeka a střechy města se lesky v posledních paprscích. Její vlasy hořely plamenem živého ohně.
Neviděl za zátočinu, ale z města bylo velice dobře slyšet co se děje. V řece tekla voda zrůžovělá krví nepřátel Izraele.
Nezabiješ... Ale na tom se přece nic nemění. My je musíme naučit...
"My?" Přerušila tok jeho myšlenek. Na tváři měla úsměv. Skoro by řekl, že smířlivý.
"Ano, já i ty jsme tu opravdu jen kvůli nim, pro ně..."
"Ano, já i ty jsme jedno. Rub a líc jedné mince. Ať chceš nebo nechceš. Ale já to, na rozdíl od tebe, unesu. Stejně silně, jako tebe milují, mne nenávidí. Ale aspoň ten cit způsobuje, že nejsme zapomenuti. Kdybychom už je nezajímali, tak jsme mrtví. Proto unesu tu jejich nenávist... a vlastně i tu tvou.." dodala s rozšířeným úsměvem.
V duchu si říkal, že je nespravedlivá, že on bude muset unést ještě mnohem, mnohem víc. Ale to se před ní má hájit svými budoucími činy?
Rány na zápěstích a konících pálily čím dál víc.
"Ale jsi fešák, brácho..."
"Brácho?"
Pohladila ho něžně po tváři
"Však se dnes nevidíme naposled."
Mrkla na něj a z dlaně si rozkošnicky olízla čerstvou krev.
Odkud je? Vždyť tady žádná prolita nebyla.
Ta je jeho. Z čela po tváři a teď už i do očí mu tekla z ran na čele. Chtěl si ji setřít, ale i jeho dlaně byly také rudé krví. Na boku jeho roucha mu mokval nachový květ.
"Ty už jsi mi párkrát vyčetl, že si hraju. Jo, chci si hrát, ale zůstávám sama sebou. Zatímco ty si taky hraješ - ale na něco, na někoho. Ale jo. Oni ti to budou věřit. Protože chtějí...
Přes krví nasáklou látku se dotkla dvěma prsty rány na jeho boku.
"Vidíš, zase si na něco hraješ." řekla s úsměvem a olízla si konce prstů "A netvař se překvapeně, moc dobře víš, že zanedlouho ten tvůj milý národ popraví úplně stejně i tebe. Hraješ to, čím tě chtějí mít oni. Ne ty je, ale oni tebe ovládají. "
"Ale já jsem tu opravdu pro ně." řekl klidně
"Ano, to je rozdíl mezi tebou a mnou. Kdybys tu byl jen pro mě, udělala bych tě silným, mocným, svobodným... a hlavně šťastným."
"Budu tu pro ně."
Ještě jednou si olízla celou dlaň.
"No, jak myslíš. Ale nezapomeň: Moje ruce jsou čisté."
Usmála se, mrkla na něj jedním okem a nechala spadnout svoje roucho k jeho bolavým nohám a vylezla na skalní převis.
Stála osvětlena posledními paprsky slunce nad ním na okraji srázu v plné nádheře své nahé lidské podoby, jen v sandálech uvázaných kolem kotníků, aby jí ostré kamení nerozedřelo nohy.
"Neviděli jsme se naposledy. Budu se těšit. Je s tebou lepší zábava, než s taťkou."
Na okamžik zaváhala:
"Nebo snad chceš jít se mnou už teď?"
Vztáhla dolů k němu ruku, ale pak toto gesto proměnila v navyklý ironický vzdušný polibek, udělala úkrok vzad do prázdna a zřítila se do propasti pod srázem.
Díky lidskému instinktu po ni sáhl, ale už pozdě. Z hlubiny zaslechl zapleskání dračích křídel. Nahnul se přes okraj srázu.
Dole, na druhém břehu řeky, v šeru matně rozeznal zahalenou nehnutě stojící ženskou postavu s očima upřenýma do temných vln. Sofie.
Po tváři mu přeběhl smutný úsměv.
"Ano, my dva se jednou setkáme. Slibuji. Vydrž. My to dokážeme."
Zemdleně se opřel zády o skálu a zůstal jak přikovaný. Proti zarudlému obzoru spatřil jak od západu přilétá bělohlavý orel a usedá na balvan proti němu.
"A ty si také ještě počkej." řekl mu tiše.