Jdi na obsah Jdi na menu
 


Apokryf 3

9. 8. 2017

 

roberto-ferri-succubus-up.jpg

 

Otče!

Jsem pátým měsícem těhotná a mám takový strach, jaký jsem ještě v životě nepoznala. Naposledy jsem takhle dlouho byla těhotná s Adamem. Bylo to moje první a vlastně poslední skutečné těhotenství. Moc jsem se těšila na své první dítě a nechtěla jsem nic víc, než klid. Ale tehdy mě u Rudého moře našly ty Tvoje opeřené gorily Michael, Gabriel a Natael (To jsi ze mě měl takový strach, že jeden nestačil? Že jsi poslal rovnou tři?) Vyhrožovali mi, ať se vrátím, jinak zemře sto mých dětí. Odmítla jsem. Kde bych vzala sto dětí, když teď teprve čekám první!? Tak přitvrdili: Prý je budu zabíjet sama a nejen ty svoje. A vynutili ze mě slib, že děti, které budou označeny jejich andělskými jmény, budu nechávat naživu. 

Ale já jsem přece nechtěla zabíjet žádné děti! Natož svoje. Já jsem ani nechtěla žádné další! Čekala jsem své jedno, které jsem chtěla milovat.

Odletěli a já myslela, že už mě nechali.

Jenomže tímhle všechno teprve začalo. Pár dní na to se objevili jejich kolegové v černém. Někdy mám pocit, že je posíláš také Ty. Jakoby jsi mě jim přehodil Ty! Každopádně jsi proti nim nic neudělal. Vím, neprosila jsem Tě, nebyla jsem pokorná...

Zažila jsem opravdové peklo. Na to, že jsem těhotná  vůbec nebrali ohled....

Ne, na tyhle dny vzpomínat nebudu. Jestliže jsi mě chtěl ponížit a zadupat do země, povedlo se ti to perfektně. Ano, stačilo nechat mě jim napospas.

Pak se narodil Asmodeus. To byla pro další rána, když jsem ho prvně viděla. Tři hlavy! Dvě dobytčí po stranách a uprostřed lidská…

Ale nemohla jsem ho nemilovat. Jsem přece matka a jeho otec byl muž, kterého jsem také kdysi měla ráda. I když byl příčinou mého utrpení.

Když jsem viděla, jak jsou z mého synka všichni ti rarášci a ďáblíci nadšení, nakonec jsem ho přijala také. Ano, stala jsem se jednou z nich. Ale teprve pak. Ne, jak se teď traduje, díky těm tvým pochopům, že hned poté, co jsem odešla od Adama.

To se ti taky povedlo - pověst předešla skutečný čin. Ale to ty taky umíš - přehazovat v mysli lidí příčinu a následek.
Démoni si mě měli rádi. Stala jsem se jejich vládkyní, paní, milenkou i matkou. Stala jsem se jednou z nich. Dokonce i ten nejvyšší si mě oblíbil. Ano, Tvůj konkurent. Světlonoš. Jemu vděčím za to, že mé dítě může být i krásné. Nejen pro mě, nejenom pro démony, ale i pro každého. Když chce. Nejvyšší ho přijal za syna. Vlastně jsme začali žít jako rodina.

Nevím, kdo způsobil, že můj a Adamův syn se narodil ne jako člověk, ale jako démon. To Ty? Nebo Světlonoš si ho přizpůsobil k obrazu svému? Kterého z vás dvou to byl záměr? Ale věz, že já ho mám ráda. A Světlonoš také. Mají spolu pěkný vztah. Oba si rádi hrají s ohněm. A to je spojuje. Zato Ty jsi ho vždy odmítal a Adam… ten o něm vůbec neví. Nechci, aby věděl, že má se mnou syna.

Světlonoše jsem tehdy milovala. Někdy si říkám, jestli On lidi nemiluje víc, než Ty. On je naučil požívat oheň. Jednou je naučí vládnout všemi silami, které znáš. Budou ti rovni! Ale to jsi nechtěl, že?

Došlo mi, že všichni tihle Tvoji synové jsou jen nedokonalé kopie Tebe. Pochopila jsem, že nejvíc, co mohu mít, jsi Ty. Já stojím o Tebe! Být ve tvé blízkosti. Být s Tebou. Být Tebou. Vše ostatní bude vždy jen náhražka. Ale teď už počkám, až jednou přijdeš za mnou Ty sám. Jinak se mne nedočkáš.

Udělal jsi ze mě ztělesnění zla. Ale jsou to jen a jen Tvoje pojmy. Já jsem mimo ně. Já stojím mimo Tvé dobro a zlo. Jediným mým hříchem bylo, že jsem řekla NE. Chtěla jsem žít podle svých vlastních pravidel. To je zlo?

Dnes už vím, že zlo není jen nedostatek dobra. Většinou se zlo zpočátku o něco dobrého snažilo, ale pak se mu to nepodařilo, nebo bylo někým odmítnuto.

 

Můj synek Asmodeus tak hrozně rychle vyrostl. Jeho velkým vzorem byl otčím Světlonoš. Učil se od něj věci, které mě se nelíbily a díky němu prováděl kousky, kvůli kterým jsme se mnohdy pohádali. Nakonec na mě zanevřel, propustil mě a já ztratila jeho ochranu. Naštěstí už jsem v té době trochu dovedla ovládat démony, kterými jsem byla obklopena. Jejich pozornost mi lichotila a to, co jsem dělala, bylo tak trochu na truc a k vzteku jejich Nejvyššího. Každý večer ke mně vstoupil některý z démonů a já jsem jsem počala, přes noc byla těhotná a s východem slunce rodila.

Pak vždy ráno se objevili jacísi šedí andělé a mé každodenní dítě mi nenávratně odnesli. Dozvěděla jsem se, že je ve všeobecné povědomost i mezi Černými i Bílými, že ty děti požírám já. Možná jich bylo i více než sto.

Tak tohle se Ti také povedlo!

Jednoho rána mi jeden s andělskou tváři prozradil: “Kolik si užiješ rozkoše, tolik zažiješ i bolesti; tedy jak dlouho spolu budeme obcovat večer, tak dlouho budeš ráno v krutých bolestech rodit.” To byl ďábelský plán… nebo snad božský?

Od té doby každá moje večerní rozkoš byla zkalena a zkrácena představou ranního utrpení. Ale přesto největším utrpením pro mě bylo, když mé vlastní děti mizely v nenávratnu a já se tomu nedokázala nijak bránit.

Světlonoš dělal, že o tom nic neví. Že jediné naše dítě je Asmodeus. Ale to přece bylo Adamovo! Ale on to popiral a tvrdil, že je jeho. Nikdy jsem nepochopila proč, ale byla jsem ráda, že to je alespoň takhle.

Jednoho rána jsem už to nevydržela, vzala jsem ranní novorozeně do náruče a ještě nežli se v paprscích vycházejícího slunce objevila šedá křídla, roztáhla jsem ta svá dračí a prchla ode všech démonů.

Byl to jeden z nejkrásnějších dnů mého života. Zas jen jeden jediný!

Ukryla jsem se i s malým na jakémsi spáleništi po Tvém běsnění. Podruhé v životě jsem kojila své dítě a byla jsem šťastná. Na noc jsem si dovolila usnout s malým v náručí.

Ale když mě druhého dne ráno probudily sluneční paprsky, svírala jsem jenom černý kámen.  Nedaleko na ohořelé kládě stromu seděl bílý anděl a trpělivě čekal. Pustila jsem kámen, vstala a vrhla se na něj, aby mi vrátil moje dítě. On jen mlčky ukázal na místo, kde jsem spala, a kde nyní byl i můj chlapeček opět ve své původní podobě, tentokrát i s dračími křídly. Roztáhl je a v mžiku se stal docela malinkou tečkou na obloze. Chtěla jsem ho dohonit, ale ten bílý mě silou zadržel, ještě než jsem se vznesla.

“Ne, to nemá cenu.” Řekl.

Od severu se objevilo hejno šedých ptáků, obklopilo mé dítě a společně zmizeli v záři vycházejícího slunce.

Zoufale jsem se tomu chladnému necitelnému bílému snažila vysmeknout. Držel mě pevně i v mé hadí podobě. Trpělivě si počkal, než ztratím síly a rezignuji. Trvalo to dlouho. Když mě pustil, padla jsem k zemi, ani ne tak vyčerpáním, jako spíš zoufalstvím.

“Tak jsi pochopila, že to jinak nejde? Že ty sama nic nemůžeš?”

“Proč mi to děláte? Proč? Proč nesmím mít své dítě?!” Křičela jsem s tváři stále zabořenou do popela zmáčeného mými vlastními slzami.

“To ti nemohu prozradit. Mohu ti jen říci, že vše, a tedy i ty a tvůj osud, je součást velkého božího plánu. A pokud se nebudeš protivit Otci, mohla by ses dozvědět, kde jsou tvoje děti a snad být i někdy šťastná a dojít Jeho milosti.”

Vstala jsem, tvář a vlasy plné mokrého černého popela. “Co mám udělat?”

Anděl mi přesně popsal moje úkoly.

 

Přišla jsem do kraje, kde žil Adam s Evou a jejich syny Kainem a Ábelem.

Eva ztloustla, Adam zfotrovatěl a v jeho tváři se usídlil rezignovaný výraz a oba hrozně zestárli. Ale syny měli pěkné.

Měla jsem se stát ženou Kaina. Chápala jsem Tvůj příkaz: Na zemi je málo žen a Ty mi chceš dát druhou šanci. Ze začátku se mi samozřejmě nechtělo. Ale nechtěla jsem být stále ve Tvých očích jenom ta, co stojí mimo, závidí… a škodí.

Poslechla jsem Tě. Znova jsem zkusila plnit Tvé příkazy, být hodná… dobrá… poslušná... pokorná… povolná... Ó, jak jsem byla hloupá! Nebyla to druhá šance pro mě, natož pak přání štěstí Kainovi. Byla to pro něj zkouška, ve které neobstál. Ty jsi ho chtěl zničit a já jsem byla nástrojem tvé zkázy!

 

A tak jsem ho svedla. Nebylo to nic těžkého. Zvláště, když kromě Evy, jsem byla jediná žena široko daleko. (Ale dnes už Kain také ví, že jsou i jiné ženy na světě, které nejsou povinny poslušností Tobě)

Ano, Kain mě poznal a bylo mezi námi pouto. Ale někteří z černých primitivů to donesli Světlonošovi a on začal žárlit. A svou žárlivost přenesl i na Kaina. Pak jen čekal na vhodnou příležitost. Trpělivě. Ano trpělivost je vlastnost která vám nechybí ani jednomu.  

Někdy mívám pocit, že tehdy i Světlonoš pracoval pro Tebe. Ty když ho potřebuješ, snadno si ho omotáš kolem prstu a on se vážně a skutečně proti Tobě jít neodváží. Že to celé vaše soupeření je jenom taková hra navenek...

Vím, že Kaina jsi proti mě štval i Ty. Prý že má bojovat s hříchem, proti zlu.

Ach, Bože, mám po krk téhle Tvých zkoušek a her na to, kdo je spravedlivější, bohabojnejsi, oddajnější, či poslušnější! Já jsem byla zas jen nástroj ve Tvé hře. Nástrojem pokušení a pádu. Co jste to Kainovi oba nasadili do hlavy? Světlonoš, že mám větší zalíbení v jeho bratrovi a že mě chce odvést a Ty, že jsem ztělesněním hříchu a chci ho jen zničit.

Když jsi pak začal protěžovat Ábela, šla jsem schválně za ním. Ne, jeho jsem nesvedla. Věděla jsem jaký je a že nejspíš má Tvoje instrukce. Povedlo by se mi to také, kdybych chtěla. Ale vidíš, i v tomhle jsem byla Tobě poslušná.

Abel nebyl lepší, než Kain. Byl jen jiný. Vlastně ještě dítě. Oddaný, poddajný, poslušný, čistý a bezelstný jako ty ovečky z jeho stád. Opravdu Agnus dei. Cokoli si sám usmyslel, to mu procházelo. Ty jsi mu pomáhal a protěžoval jej. A hlavně: měl před tebou respekt, co respekt, on se Tě bál. A to se Tobě náramně líbí. To jsou Tví lidé. Oddaní, v bázni boží. Kdybych ho chtěla získat na svou stranu, bylo by to velice snadné. Snadnější, než s Kainem. Miloval by mě stejně jako Tebe.

Ábel ve své pokoře a oddanosti Tobě mluvil ke svému bratrovi úplně stejně, jak ti Tvoji opeřenci. Že prý Ti musí být schopen obětovat cokoli. Jen to je prý pravá láska. Oddaná a obětavá. Jenomže tím se bratrovi víc a víc vzdaloval.

Ale také jak bez problému zařezával jehňata! V klidu a nezaujatě. Až mě to vyděsilo. Je to zvláštní, když se dítě naučí podřezávat krky. Já vím, Ty bys řekl, že to jinak nejde.

Kain nikdy nezabíjel. Možná kdyby nebyl tak prchlivý, tak by to snad ani neuměl.

Ale byl hrubý a nepoddajný jako ta země, do které nořil svůj pluh. Byl to silný muž.

Dřel se a v potu tváře dokázal nadělat více potravy, nežli Ábel. Byl to takový tvrdý poctivý pracant. Někdy byl tou svou poctivostí až protivný. Ve všem chtěl mít dokonalou spravedlnost. Ale od Tebe jsem už dávno věděla, že to není možné. Že takhle ten Tvůj Ráj nefunguje. Něco za něco, všem spravedlivě podle zásluh, nebo snad stejně podle potřeb… Ne, tak naivní už nejsem.

Často, když se ho ty Tvé bílé opeřené gorily jízlivě ptaly: “Tak co, Kaine, jak ti roste řepa?”, byl vztekem nepříčetný. On nechtěl být jenom tím udřeným poctivým řepákem. Ale nevěděl čím jiným, ani nevěděl jak. A tak jen doufal, že to tou svou poctivou dřinou někam dotáhne. Jo, jen se mu pošklebovalo víc a více andělů. A to nejen těch padlých.

Se svým otcem byli neustále ve sporu. Jako kdyby to byli dva rovnocenní konkurenti, či soci. Právě proto, že byli oba tak stejní. Jestli Adam byl z hlíny a prachu, tak jeho syn Kain byl z kamene. Oba, táta i syn, mysleli, že se Ti něčím znelíbili, ale nevěděli pořádně čím a chápali to jako křivdu. Oni nerozumí tvé spravedlnosti. Když jednoho odměniš více, než druhého, chápou to tak, že první je lepší, než druhý. Že si to tak zaslouží. Kdybych jim řekla, že to Ty si jen tak hraješ, že to jsou Tvoje rozmary, zamotala bych jim hlavu ještě více.

Kain byl zvyklý být první, vše zvládat sám, i když ho to stálo mnoho sil. A teď najednou to bylo stejně málo. Najednou dostává přednost ten mladší, slabší a méně schopný. A nejen u Tebe, ale jemu se zdálo, že i u mne. Najednou se karta obrátila a on nedokázal pochopit proč. Myslím, že to nechápe dodnes. Zvykl si být vítězem a nic jiného jej nezajímá. V tomhle byl ještě horší a tvrdohlavější, než jeho otec.

Ábela zabil ze žárlivosti. To, že jsi ho, tedy přesněji jeho oběti, nepřijímal, to byla jen jedna z mnohých kapek do poháru jeho hořkosti. A Ty´s zařídil, abych i za tuhle mohla já. I když se později bude říkat něco jiného. Navenek jsi jeho oběť nepřijal kvůli mně. Přece: kdo si něco začne s démonem, upadne u Tebe v nemilost.

Ano, poradila jsem mu, že by pro Tebe nemusel pálit ty nejlepší kusy úrody. Že by si je mohl nechávat pro sebe. Že Ty jsi mu s ničím nepomohl. Že svítí slunce? Že padá déšť? To přece na všechny stejně.

Jen je těmi obětmi nutíš, aby si kupovali Tvou lásku a přízeň. Aby si záviděli to, na koho milostivěji shlédneš. Já jen doufám, že jednou tyhle Tvoje hry prohlédnou.

“Podívej, Kaine,“ říkal jsi mu, „když se nyní dáš ovládnout svým hněvem a závistí, nic tím nevyřešíš a sám sobě ublížíš. Myslíš, jak jsi silný a schopný, ale ve skutečnosti jsi mnohem slabší a zranitelnější, než si myslíš. Ještě se nic nestalo. Ještě jsi nic neprovedl. Ale hřích už na tebe číhá. Uvelebil se u vrat tvého domu. Stačí, abys mu jen na chvilku otevřel vrátka a vnikne dovnitř jak hbitý toulavý pes, kterého se nezbavíš. Já přijmu i tebe, budeš-li konat dobro. Nebudeš-li konat dobro, hřích se zabydlí ve tvém domě a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout!”
Vím, že jsi přitom myslel na mě. Já jako ztělesnění hříchu… Zajímalo by mě, jestli jsi ho tehdy upřímně varoval, anebo jsem ti posloužila jako vítaný nástroj, jak upřednostnit druhorozeného. Možná jsi se bláhově těšil, že mě konečně někdo zkrotí a rozmnoží tak bílé řady Tvé armády svatých.

Kain měl jasno: “Když Bůh nepřijímá mé dary, nemá mě rád. Není o čem se s Ním bavit.” Nechtěl se s Tebou hádat. Naučil jsi své lidi, že nemá cenu se s Tebou přít. Že si stejně prosadíš svou a ještě je potrestáš za neposlušnost.

Posílal jsi za ním své opeřené nochshledy, aby mu domlouvali a přesvědčili ho, že ty chceš krev. On měl svou hlavu. Nechtěl poslouchat nikoho. Stejně jako já, nepovažoval samostatnost a neposlušnost za zlo a za hřích. Nechtěl přistoupit na Tvou hru na dokazování lásky obětováním toho, co je pro něj nejmilejší a nejvzácnější.

Pochopil, že jedinou obětí, kterou Ty přijímáš je krev a smrt. Ale měl odpor k takovýmto obětem. Ale nakonec jsi ho k tomu stejně přinutil. Prolil krev svého bratra. Svého vlastního bratra, kterého opravdu miloval, zabil. A vlastně i kvůli Tobě!

william_bouguereau_-_el_primer_duelo-zm.jpgByla jsem tehdy s Ábelem na poli, kde pásl své ovce. Jenomže to bylo Kainovo pole. To byla také jedna z kapek, díky které přetekl pohár Kainovy trpělivosti.

Všichni andělé perfektně spolupracovali proti nám. Ti černí Kaina naučili nenávidět a žárlit a poslali ho v pravou chvíli za mnou; ti bílí byli okamžitě na místě, aby mohli podat raport a hned nás přivést k Tobě.

Nebýt tam Ábel, možná by Kain chtěl zabít mě. Taky spustil nejdřív na mě. On byl také ten, který by mě raději zabil, když by nemohlo být po jeho. Jako bych slyšela jeho otce.

Ale Ábel se mě zastal. A tak se Kainův okamžitý vztek přenesl na něj. Sečetl a vyčetl mu všechno. Naposledy i to čerstvě spasené pole. (To blbé pole mělo větší váhu, nežli já!)

A strhla se bitka. Kain měl klacek a Ábel holé ruce. Jeho pastýřská hůl zůstala ležet na travnaté mezi. Snažila jsem se je roztrhnout, ale odhodili mě do prachu mezi brázdy. Během pár chvil Ábel s roztříštěnou lebkou padl téměř přímo na mě. S jeho krví odtékal do mého klína i jeho život.

Nežili jsme tak daleko od brány do Edenu. Držela jsem v náručí Ábelovu mrtvolu a byla jsem v klíně od jeho krve, když se objevili ti Tvoji bílí policajti Michael, Gabriel a Natael.

Přivedli k nás s Kainem k Tobě oba. Nemusela jsem se nijak obhajovat. Tys přece věděl vše. Stála jsem před Tebou a z mých bílých šatů, z místa mého klína řval rudý flek Ábelovy krve. Přemýšlela jsem jaká bude má vina ve Tvých očích tentokrát.

Ani ses na mě pořádně nepodíval a rovnou se zeptal Kaina:
“Kde je tvůj bratr?”
Kain se sice chvíli vymlouval, že svého bratra přece nehlídá, ale budiž mu ke cti, že se do toho nijak nesnažil zatahovat mne, jako tehdy jeho tatík jeho máti Evu.

Ale Ty jsi ukázal na mně a aniž bych byla hodna Tvého pohledu, řekl jsi Kainovi:
“Podívej se! Krev tvého bratra volá až do nebe ke mně. Teď budeš zlořečenější, než ona, která otevřela ústa, aby pila krev tvého bratra, kterou jsi prolil!”

Při tom, co jsi obviňoval Kaina, strhl jsi ze mě ty v klíně zkrvavené šaty a hodil je po něm. Kain začal couvat.

To už jsem dál nemohla. Musela jsem na sebe vzít svou dračí podobu a vypadnout od vás od všech někam hodně daleko.
Opět se Ti povedlo mě udělal zrůdu. A to divadýlko sis taky mohl odpustit. Ten, kdo volal do nebe nebyla Ábelova krev, ale ti Tví opelichaní opeřenci, strážci dobrých mravů.

Kaina jsi poslal do vyhnanství s vypáleným znamením na čele, aby se ho kdokoli štítil i zabít. Prý s hlavou v dlaních a nářkem utekl někam na východ.

Zase jsi to dobře navlékl a z nás všech udělal hříšníky.

 

Ne, nebudu ti popisovat, jak dlouho jsem brečela. A pak už vlastně nic. Zůstala jsem sama. Jen doufám, že mě znova nedáš hledat a přivést.

Adam s Evou pohřbili svého syna. Ti Tvoji pochopové je přivedli k jeho mrtvole. Neboj se, nehlásila jsem se k nim. Zůstávám skrytá. Chci mít už ode všech klid a nejvíc od Tebe!

Jsem těhotná. Nosím Kainovo dítě. Ale nechci, aby to věděl. Ať pozná jiné ženy a je šťastný… někde... tam, kde už slábne Tvoje moc.

Vím, že se Ti podaří mne dokonale vymazat ze všech Tvých knih. Tak mi alespoň dopřej normální zdravé dítě. Prosím Tě jen o určitou naději.

Co se mi teď narodí? Bůh či démon? Člověk? Nebo bude mrtvý?
Z toho, jak bude vypadat, jaký bude, čím bude, nemám strach. Vím, že mohu milovat i příšeru a že právě mou láskou zkrásní. Tu moc mi daroval Světlonoš.

Mám jen hrozný strach, že mi zase mé dítě chceš vzít.

Nevím, jestli tenhle dopis vůbec pošlu, protože zatím, když jsem po Tobě něco chtěla, tak jsi sice dokázal věci změnit, ale nakonec to dopadlo ještě hůře, než to bylo před tím.

Když jsem Tě poprvé volala a prosila o pomoc, nepřišel jsi. Jen jsi mi dal dračí křídla, a ta mě odnesla pryč od Adama, do náruče démonů, ale ne do bezpečí - k Tobě. Potom, když jsi se mnou něco měl, když jsi si mě vůbec nějak všiml, tak jen proto, aby jsi mě použil a využil, anebo že jsi se mě potřeboval zbavit.

Teď Tě prosím podruhé. Ne o pomoc. Jen o milost a shovívavost. Zachovej mi mé dítě. Nech mi ho. Dovol mi být zase jednou šťastná.

robertoferililith.jpg

Tvoje dcera,
Tvýma rukama
z ohně stvořená

Lilith

 

 

 

Epilog:

Nevíme, zda Lilith tento dopis poslala. Ale je to jedno, protože to, co je v něm napsáno, JHVH, jako vševědoucí musel znát. Ale nikdy na něj neodpověděl.

V řádném lidském termínu se Lilith narodila holčička. Lamia - krásné děvčátko, nahoře člověk a od pasu dolů had.

Její děd se na ni nikdy nepřišel podívat a ani otec se o ní nedozvěděl.