Jdi na obsah Jdi na menu
 


Cirkumcize

21. 6. 2013

 

V životě některého muže může někdy nastat situace, že i on potřebuje vyhledat mužskou obdobu ženského lékaře – gynekologa. Ne, nepotřebuje sexuologa ani psychologa, protože jeho sexuální funkce i apetit jsou naprosto v pořádku (tak v pořádku, že je to někdy až na škodu), nepotřebuje ani kožaře, protože se, zaplaťpámbu žádnou populární pohlavní nemocí nenakazil. S nostalgií vzpomene na svá pubertální léta, kdy naivním děvčatům, které měly těsně před či těsně po své první návštěvě u gynekologa, se suverenitou protřelého světáka vysvětloval, že jako ony - ženy musí pravidelně navštěvovat svého gynekologa, tak oni - muži stejně tak pravidelně chodí k ornitologovi. Jak však nyní závidí všem těm děvčatům a ženám, jejichž zařízení pravidelně udržuje k tomu určený specialista a jaká že to je nespravedlnost na světě, že on, muž, pán tvorstva, žádného takového údržbáře nemá. A přitom to jeho mužské zařízení je minimálně stejně tak důležité a jistě o nic méně choulostivé, než to ženské.
Otráven touto diskriminací mužů přemýšlí na koho se se svým problémem obrátit. Většina ornitologů jsou sice vědci s doktorskými tituly, kteří znají všelicos o lecjakých ptáčcích, ale ten jeho bohužel zcela jistě vážně do okruhu jejich bádání nepatří.
Poté, co tedy vyloučil sexuologa i kožaře (ženy k těmto specialistům doporučuje gynekolog, jehož mužská obdoba na tomto podivném světě tak citelně schází), i onoho ornitologa, coby předmět pubertálních vtipů, napadá jej, že se zcela banálně bude muset obrátit na obvodního lékaře.
Jenomže ouvej, tím jeho konkrétním lékařem je lékařka – tedy žena. Při představě, jak jí – ženě třesoucím se hlasem líčí svůj problém a poté svléká kalhoty sledován nejen jejím pobaveným zrakem, ale hlavně pronikavým zrakem sestřičky, která je ženou jeho kamaráda a které máloco v jejich městečku ujde… Při představě, jak sedí se všemi těmi známými tvářemi v čekárně a oni se ho ptají, cože mu to vlastně je, mu mimoděk naskakuje ten fór o pánovi, který v čekárně tvrdí, že je tu s žaludečním vředem a pak se z ordinace ozve: „Další prosím! No, ten pán s tím vředem na žaludu!“ …. Brrr… Tedy k obvodní s tímhle problémem nikdy nepůjde i kdyby měl umřít, nebo i třeba si jen nikdy nevrznout – což je vlastně totéž.
Ale kterého lékaře, kterého?!? Kdyby potřeboval opravit něco na autě, nebo cokoli jiného, zeptá se chlapů v hospodě, tam vždy někdo někoho zná, ale tohle? Než se od někoho něco dozví, znemožní se před polovinou města. Ale fakt je, že přece do hospody hodí zubař. A tak tedy zkusí strategii tímto směrem. Výsledkem je, že si tyká se zubařem, zná zevrubně jeho politické názory i kterému fotbalovému klubu fandí; dalším, bezesporu pozitivním výsledkem je i to, že má precizně opraveny všechny zuby, ale se svým problémem je stále na začátku. Před chlapama v hospodě se zeptat nemohl, stejně tak před sestřičkou v zubní ordinaci a když šli jednou večer se zubařem sami spolu domů, byli v takové silácké náladě, že se přeci nehodilo, aby přiznal nějaký zdravotní problém, natož pak takto intimní.
A tak stále sžíravěji závidí ženám, které ač zdrávy a bez problémů a skrupulí a snad i beze studu (jak si představuje) navštěvují svého gynekologa. Vždyť ony, kdyby měly podobný problém, ani by nemusely nic říkat, on by to poznal. A co kdyby tedy... ač muž... zkusil gynekologa …? To je nesmysl, přece si nesedne mezi ty ženské v sukních do čekárny….! No, to jistě ne, ale co kdyby zkusil ho potkat někde na ulici…?
A tak dny i měsíce ubíhají a problém se spíše horší než lepší. Pak to zjistí i partnerka, když on místo vášnivého vydechnutí syká bolestí. Když mu jednou řekne: „Já ti nechci ubližovat, tak toho raději necháme.“ pozná, že jeho problém nazrál k okamžitému řešení (anebo se musí vzdát sexu – ale tuto možnost potlačí už někde v předvědomí, jako naprosto nemyslitelnou).
Vážné vyhrocení situace a vlastní bezmocnost jej přivede na myšlenku otevřít telefonní seznam a najít číslo na Linku důvěry. Připadá si jako malý školáček, protože volat na linku důvěry nikdy v životě nepotřeboval. Zatím ho nepotkalo v životě nic tak závažného, co by nezvládl. Na linku důvěry volají přeci životní ztroskotanci! Ale co může být pro muže závažnějšího než problém v sexuální oblasti !?! Co může být horší životní ztroskotání, nežli zřeknutí se sexu?!?
S vědomím plné oprávněnosti svého počínání a tedy dostatečnou omluvou před sebou samým vytočí vyhledané číslo a v skrytu doufá, že na druhém konci drátu se mu ozve muž – spřízněná a chápající duše.
Samozřejmě: – žena! Po jeho prvním zoufalém pokusu, zda by mu nemohla dát k telefonu nějakého muže a její pobavené odpovědi, že jsou tam samé ženy, nebo že je tam sama, se snaží v sobě potlačit představu, že mluví muž se ženou, ale snaží se jí důvěřovat jako syn matce (podle hlasu už přeci jen nějaká léta má)….
Ale copak to, sakra, jde!?! Copak by se s něčím takovýto svěřoval mamince?! Oba rodiče byli ještě stará škola a o sexu se doma mlčelo nebo mluvilo jen v hodně vzdálených narážkách.
A tak se nadechne a řekne, že má problém v sexuální oblasti. A před jeho duševním zrakem mu proběhne živé spektrum mimických výrazů paní na druhém konci drátu.
„Aha, už chápu proč jste chtěl muže.“ odpoví pobaveným, ale vcelku milým hlasem ta paní v sluchátku. „A odkud jste?“ ptá se dál.
Když se to paní na druhém konci drátu dozví, neubrání se pousmání, které už je slyšet. „Ale u vás v okolí jsou samé sexuoložky – ženy!“
„Tak mi je nadiktujte.“ muž už začíná rezignovat. (Ženy také přece chodí za gynekology – muži.) Ale přece mu mužská hrdost nedá a sdělí té ženě na druhém konci drátu: „Ale abyste si nemyslela, já nemám žádný problém psychického rázu“, (ať taky ví, že o tom něco přečetl – většina sexuální dysfunkcí v tomhle věku má své kořeny v psychice), „u mě se jedná čistě o mechanickou závadu, která by potřebovala asi …. no, jak bych to řekl…. určitou údržbu….“ (technik se v něm nezapře). „Víte, já bych potřeboval pro sebe, něco, jako máte vy ženy gynekologa….“
Paní z linky důvěry se už nepokrytě baví. Zajímavé je, že jeho to ale neuráží, ale spíše to prolamuje ledy. A tak, když se ho zeptá, co ho vlastně trápí, poprvé je schopen cizí ženě definovat svou diagnózu: „Mám problém s přetažitelností předkožky.“ A je to venku! Skoro, jako by se mu ulevilo I od toho je linka důvěry – dělat vrbu Červíčkovi. Jenomže dnes už mají lidé jiné problémy, než to, že: „Král Lávra má oslí uši“.
„Ale to vám sexuolog opravdu nepomůže, to musíte na urologii!“
No, vida, kdo by to byl řekl. Doteďka si myslel, že urologové řeší jen problémy s čůráním. A na reprodukční orgány je jiný specialista. A to jak u mužů, tak i u žen. Stejně je to ale nespravedlivé, ženy mohou k urologovi i gynekologovi. Ale u mužů, aby urolog suploval i ornitologa. To je prostě diskriminace a podceňování mužských zdravotních problémů!
To si ovšem v tu chvíli jen pomyslí a dámy z Linky se raději zeptá na další praktické věci. Hlavě na to, jestli může vynechat obvoďačku a jít k orni… pardon urologovi rovnou.
Dostane odpověď, že „v takto choulostivé záležitosti, jako je bezesporu ta jeho, by to výjimečně zkusit mohl“. A ještě pár praktických rad, že na poliklinice okresního města bude jistě urologická ambulance, tak ať si tam zavolá a zkusí se objednat.
Druhého dne v práci si najde telefon na polikliniku, ale ještě nevolá. Musí si být jistý, že je naprosto sám a žádný z kolegů neposlouchá. Když ta chvíle konečně nastane a nechá si přepojit urologii, telefon mu samozřejmě zvedne sestřička. Sestřička! Zas ženská! Už to nechce vysvětlovat žádné ženské!
Rozhodným hlasem si vyžádá pana doktora a kupodivu to jde bez problémů. Poté, co stručně jednou větou vylíčí svůj problém, doktor mu položí několik doplňujících otázek a předá zpět sestřičku, aby jej objednala na prohlídku. Když se dozví, že by měl přijít už zítra, začne se překvapením vykrucovat, že je to na něj příliš nahonem. Zaslechne ve sluchátku doktora, který i toto vytušil a na sestru volá, že to vůbec, ale vůbec nespěchá, že to stačí až v pondělí za dva týdny.
A kostky jsou vrženy.
Těsně před stanoveným termínem jen tak jakoby mimoděk a mimochodem nahlásí v práci, že pojede na jakési vyšetření a snaží se, aby to vyznělo jako co nejbanálnější lapálie. A aby to co nejvíce zbagatelizoval, neopomene dodat, co všechno pracovního vyřídí, když už bude v okresním městě. Nakonec se mu povede vyvolat dojem, že normálně by k doktorovi vůbec nešel, ale když už bude mít tolik dalšího vyřizování, tak si tam teda na to vyšetření - když jinak nedaj´ -  taky odskočí. Dokonce už tomu skoro věří i sám.
 
V den prohlídky jde ráno normálně do práce a sám před sebou se snaží tvářit, že vůbec o nic nejde, ačkoli si už den předem vybíral to nejčistší a nejlepší prádlo, které má.
Samozřejmě, že se toho na něj navalí ten den hned od rána pracovně ohromné množství, takže na objednanou prohlídku dorazí někdy k polednímu, propocen, ušpiněn, vystresován, s mobilem na uchu, slabou půlhodinku před ukončením zdejší ordinační doby. Přesto je čekárna stále docela plná.
Prvně se usadí rozpačitě v bundě, málem i s čepicí na hlavě a marně tápe v paměti, kdy vlastně naposledy takto seděl u lékaře. Vždyť vůbec neví, jak to chodí. První minuty nečinnosti po hektickém dopoledni a už se dostavuje nervozita a nuda. Zažene ji na pár vteřin svléknutím a umístěním svrchníku na věšák. A co dál? V čekárně jako by seděly voskové figuríny. V desáté minutě, kdy už se mu čekání zdá jako celá věčnost, se osmělí a zeptá se souseda po levici, jak že to tu chodí, jaké že tu je pořadí.
„Sestra vychází.“ zahuhlá onen čekatel na stáří.
„No to´s mi toho řek´, dědku,“ pomyslí si, „to už jsem si dávno přečetl na dveřích, včetně ještě většího nápisu NEKLEPEJTE!“
A opravdu, po pár dalších nekonečných desítkách minut se ve dveřích objeví sestra, dva chlápkové z čekárny k ní přiskočí, vnutí jí jakési kartičky, další s ní začne probírat svou diagnózu, ona poté jiného osloví jménem, ten za ní vpluje do ordinace a dveře se zase nadlouho zavřou, aniž by našemu novému pacientovi věnovala jediný pohled.
Když se tato situace opakuje ještě několikrát a v ordinaci jsou odbavováni i pacienti, kteří přišli po něm, pochopí, že bez magické kartičky ho strážkyně dveří v modré uniformě k doktorovi nevpustí. A tak se uchýlí k poslednímu zoufalému činu.
Když sestra už chce opět zavřít dveře, vyskočí, zadrží je nohou a několik centimetrů od její tváře zoufalým hlasem zašeptá: „Sestři, já sice nemám žádnou kartičku, ale pan doktor mne před čtrnácti dny objednal telefonicky…“
Teprve až tento jeho opovážlivý čin donutí sestru, aby mu poprvé věnovala alespoň pohled. Však o to více je ten pohled zmrazující: „Pan primář nikoho sám neobjednává. To bych vás musela objednat já !“
„Ano, ano, to je možné, že jste to byla vy.“ je ochoten ji odsouhlasit cokoli, jen aby ho už vzala na vědomí. I když tohle zrovna mohla být pravda.
„Je skutečně větší než já, nebo se mi to jen zdá…?“ napadá ho. Ale už nestačí, aby to prověřil blíže, protože ona houkne: „Počkejte, podivam se!“ a zabouchne dveře zevnitř.
Jde si tedy znovu sednout (chce věřit, že ne jako spráskaný pes) a oddat se dalšímu čekání. Vyřídí několik telefonátů, napíše několik SMSek, přečte všechny volně po stole rozhozené letáky o aktivním stáří s různými vitamíny.
Když už začne upadat do jakési apatie a všechny jeho životní pochody se začínají zastavovat jako ty hodiny nad vchodem ukazující stále stejný čas, zaslechne najednou své jméno. Nevěřícně vejde a rozpačitě se posadí na volnou židli postavenou bokem k boku stolu. Čelem k muži v bílém, zády k ženě v modrém.
„Tak co máte za problém?“ zeptá se bílý plášť.
„My jsme spolu volali asi před dvěma týdny a to jste mne objednával…“ řekne diskrétním hlasem, a ohlédne se po sestře, aby naznačil doktorovi (muži), že přítomnost zdravotní sestry (ženy)  a její nastražené uši mu nejsou zrovna vhod. Doktor jeho otočení hlavy ignoruje a zamumlá něco v tom smyslu, že je mu potřeba osvěžit paměť.
„Přetažitelnost předkožky“ procedí pacient mezi zuby a opět se ohlédne po sestře, která s profesionálně skelným pohledem hledá něco v papírech, a na tváři má nevyzpytatelný výraz.
„Tedy normálně přetáhnout jde, ale….“
„…při erekci ne.“ doplní doktor „Tak se na to podíváme.“ A ukáže na bílé kanape potažené igelitem.
„Kruciš, stále v té samé místnosti. A to ta sestra ani nikam neodejde ?! No, doufám, že nebude chtít zkoušet i ten stav při erekci!!!“
Pro muže přiznávat jakoukoli tělesnou dysfunkci před jakoukoli ženou není nic příjemného. Zvlášť závadu na pohlavním orgánu, na kterém si každý muž zakládá, jako na žádné jiné části svého těla ne.
No, snad se ještě ona nepůjde podívat ?! Ne, naštěstí zůstala sedět a stále dělá, že se hrabe v papírech. Je třeba zůstal v polosedě, a k ní zády, aby horní polovina těla zakryla předmět vyšetření jejím zrakům…¨
„A proč si na mě vlastně ten doktor bere rukavice, copak si myslí, že jsem se nemyl ?!“
„Tak ukažte… předkožka jizevnatě zúžená…“
„Občas mi to lehce praskne, pane doktore, pak se zahojí…“
„No, jo, to bude čím dál horší, tady nepomohou žádné masti, to budeme muset obříznout…“
Zatváří se neuvěřitelně překvapeně
„Nebojte se, židi to maj´ všichni.“ slyší doktora.
Roztřesenýma rukama vrací předmět doličný zpět do kalhot a hlídat při tom pohledy sestry úplně zapomíná. Neodvažuje se zeptat, jestli by to přeci jen nemělo nějaké jiné řešení i když ho doktor předem vyloučil. Třeba ty mastičky… ale ty už přece zkoušel sám.
Zdrcen opět klesne do židle. Před očima se mu vynoří vidina dlouhodobé hospitalizace, první neschopnosti po asi deseti letech…; co si asi bez něj počnou v práci, co všechno bude muset před tím zařídit, vždyť to skoro ani není možný, aby na pár dní vypadl…
„Objednáme vás na čtvrtek, abyste co nejméně zameškal,“
To mu snad ten doktor čte myšlenky, anebo tak dobře zná mužskou duši?
„poležíte si tu přes víkend a v pondělí už můžete zase nastoupit do práce.“
Skoro se mu ty čtyři dny zdají málo. Jen aby to ten doktor nějak nepodcenil. Vždyť přeci jde o jeho přirození !
„Tak kdy?“ zeptá se doktor a zašustí listy diáře.
Jemu je trapné vytáhnout svůj vlastní diář, tak horečnatě pátrá v paměti, co ho vlastně v nejbližších týdnech čeká a jaký program bude muset změnit, co bude muset odříci, kdo a kdy je ho schopen zastoupit…
A tak provádí doktora kalendářem, na druhé straně stolu sestra komentuje operační program, oba škrtají a přepisují a když se dostanou až někam k Vánocům, pacient rezignuje a zeptá se: „Tak jaký je nejbližší volný termín, ať to je rychle za mnou. Já si to nějak zařídím.“
A vida, už za čtrnáct dní. Ještě chvíli se všichni tři dohadují, jestli to je jedenadvacátého nebo třiadvacátého a škrtají jak v diáři, tak na objednávkové kartě, a nakonec se shodnou a on odchází se seznamem věcí do nemocnice (vzpomene na letáčky před nástupem do pionýrského tábora) a s žádostí o všeobecné vyšetření a objednávkou k operaci psanou strojem a několikrát škrtanou a opravovanou propiskou.
Odchází s dalším traumatem – čeká ho nutné předoperační vyšetření u praktické lékařky. Tak se té obvoďačce stejně nevyhne!
Až za pár dní se odhodlá zavolat na číslo své praktické lékařky. Vezme to samozřejmě sestra. Po pozdravu a poté, co mu odříká do telefonu spoustu novinek a co všechno by od něj potřebovala a že by měl někdy zajít, se konečně v nějaké její pauze dostane k tomu, že potřebuje objednat na předoperační vyšetření.
„A co ti je ?!?“ je samozřejmě její první reakce.
„Prostě jsem objednanej na operaci.“
„Aha, tajnůstkář.“ Chvíli je na druhém konci drátu pauza, při které ona (žena!) musí strávit, že se také jednou něco nedozví, pak jí ale nejspíš dojde, že to bude napsané na žádance a těch pár hodin neinformovanosti snad snese: „Tak přijď hned zítra ráno. Nabereme krev, uděláme EKG a tak…“
Čeká ho další úkol. Na přefeminizovaném pracovišti a své vedoucí – ženě musí nahlásit, že v tu a v tu dobu bude marodit – jde na operaci. A zcela jistě se od něj očekává, že prozradí i s čím.
Cosi se v něm zlomí a řekne si: „Když to tedy nemůže zůstat mou soukromou věcí, měl bych to naopak podat tak, abych tím byl zajímavej, jako že je to naprostá samozřejmost.“
 
Na středisko bývalé vesničky střediskové, dnes honosně nazývané městským, se dostaví druhý den v ranní čas, kdy nekvalifikovaný personál pracuje již přes hodinu, střední zdravotnický personál se svou činností začíná a graduovaní ještě v klidu snídají doma – tedy kolem sedmé hodiny ranní. Saniťák odjíždí naložit babičky k celodennímu výletu na polikliniku, sestra je v ordinaci samotná. V liduprázdné čekárně je ještě teplota jako venku, v ordinaci jen o trochu lépe – paní doktorka šetří i na teple („ty pojišťovny tak špatně platí“).
Sestřička převezme papíry a při jejich prostudování zachová profesionálně kamennou tvář a nepadne ani slovo komentáře. Až z toho skoro znervózní – vždyť ji dobře zná. Odebere krev, změří tlak a pak musí své tělo vystavit rannímu chladu ordinace a ledovému dotyku sond stařičkého EKG, které pomáhá sestře držet na své hrudi, aby se vůbec něco naměřilo.
„A zítra si přijď pro výsledky“
Ono zítra už ho samozřejmě pohltí pracovní povinnosti, pozítří jakbysmet, takže je na středisko dotažen až telefonickou výzvou po několika dnech.
Jistě,  i paní doktorka ho chce vidět. No, kolik asi tak může mít obřezaných pacientů?
Ona návštěva u obvodní paní doktorky není ani tak prohlídkou, ale spíše dotazníkovým pohovorem. Sáhodlouze proberou všechny jeho dětské nemoci i dávno zapomenuté nálezy z dětství, psané na dnes již zažloutlých papírech, které vytáhne z jeho osobního spisu, proberou i veškeré nemoci v jeho příbuzenstvu, zkonstatují, že dle jeho subjektivního pocitu i dle objektivních vyšetření, které provedla sestra a laboratoř je naprosto zdráv, ale – světe div se – o plánované operaci a potížích, které by měla řešit, nepadne jediné konkrétní slovo. Jen sestra se tváří významně, chápavě a zasvěceně.
Poděkuje tedy paní doktorce za těch pár příjemných minut prožitých v její společnosti a hlavně za papíry s výsledky, na kterých ona osobně neměla pražádný podíl a vyjde z její ordinace vstříc novým zážitkům v okresní nemocnici. Tedy ještě ne, ještě mu pár dní zbývá.
V nich probrousí internet a postahuje všechny stránky, kde je byť jen letmá zmínka o obřízce. A tak se dozví o rozdílech mezi mělkou a hlubokou, dokonce i nějakou fotodokumentaci „před“ i „po“ najde. A co ho hlavně uklidní a dodá naději v lepší příští, je to, že všichni operovaní mužové, co jich na internetu je, si stav „po“ náramně pochvalují.
 
V první polovině týdne zařizuje v práci vše, co by se bez něj nemohlo obejít. Stejně má ještě pocit, že může nastat tisíc a jedna okolností a situací, kdy bez jeho osobní přítomnosti budou všichni ztracení.
Když přijde předvečer onoho dne, trochu provinile se se všemi loučí. Inu, není zvyklý marodit. Zvlášť ne takto plánovaně.
Všechny se uculují a plácají ho po zádech a přejí mu ať to zvládne a ubezpečují ho, že ony to bez něj zvládnou suverénně. (Přesně tohle slyšet nechtěl! Jeho mužské ješitnosti by zalichotil opak.) Dodají ještě nezbytnou poznámku o tom, aby pamatoval na slušné vychování a nechal sestřičky na pokoji. On na to dodá, že na pokoji je rád nechá, ale to bude asi tak všechno, co s nimi bude moci v pooperačním stavu dělat.
Když přijde onen večer domů, plně už se soustředí na výběr toho nejlepšího pyžámka, co má. Když k tomu přidá ještě další věci, co bude v nemocnici potřebovat (což je hlavně stoh odborných i neodborných časopisů a knížek, které, když byl zapřažen v pracovním procesu, přečíst nestíhal), zjistí, že do obyčejné igelitky to všechno nenacpe. Když si vzpomene ještě na papuče a toaletní potřeby, zavrhne i aktovku. Další velikost je nákupní taška, ale tu zavrhne také – jak by vypadal ?! Pak už zbývá jen velká cestovní, se kterou se jezdí na rodinné dovolené. Nejprve se této myšlenky zděsí – přece se do té nemocnice nestěhuju, ale pak přeci jen červík pochybnosti začne hlodat. Tak, aby nevisela příliš zplihle, pro jistotu vše zdvojí – dvě pyžámka, několikery ručníky, tucet ponožek, tucet kapesníků… A vida vak je najednou plný. Jak zde ještě platí ve fyzice už překonaný zákon o strachu přírody z prázdnoty (vacuum horrible)! Jakkoli velké prázdné místo se dřív nebo později zaplní. Lázeňský vyšívaný župánek, na který si vzpomene až dodatečně se skoro už nevejde. Poté co naplnil svůj cestovní tlumok, jak na několikatýdenní zahraniční dovolenou, a řádně a vydatně se navečeřel s vědomím, že to je jeho poslední jídlo, jde se do koupelny pořádně vymydlit, aby zítra dobře reprezentoval sám sebe.
Při svlékání ho ale něco napadne a tak si k toaletním potřebám připraveným pro tento večer přidá ještě nůžky. Oholit se na tváři není problém, vždyť v tom má cvik už několik desítek let, ale oholit se někde jinde? Teda, jak to ty ženský dělají? Vždy si zakládal na tom, že ony by se na tváři oholit neuměly, ale teď poznává, že ony to mají s holením jinde mnohem horší. A tak se tedy snaží… Ale jen do první kapky krve.
„Tss… no, že jsem se na to nevykašlal! Proč se vlastně nechci nechat oholit od sestřiček? To by nemuselo být tak marný…“ Chlípné myšlenky přehluší představa, že teď bude muset vysvětlovat doktorovi, že se nechtěl obřezat svépomocí, že se jen pořezal při holení. „Kruciš, to to nepřestane krvácet ?!“ neudrží zaklení, když už přikládá asi desátý kousek papírku. „No, jo, je to přeci jen citlivý zařízení.“
A tak jde spát s problémem navíc, kdo všechno si zítra všimne toho strupu.
A s vědomím, že zítra touto dobou bude již po operaci.
 
Druhý den vstává stejně jako do práce, ale má najednou spoustu času, protože nesnídá – drží se ponaučení z pozvánky do pionýrského tábora, pardon nemocnice, že má nastoupit nalačno.
Je velice vděčný své ženě, že ho tam odveze (jak za starých časů maminka, která ho doprovázela k vlaku), ale najevo to samozřejmě nedá. Statečně popadne naditý tlumok, který na něj čeká v chodbě, ležérně jej hodí do auta, které ale nechá řídit ženu, protože se už vžívá do role pacienta.
Přijímací kancelář, kde se má podle propozic hlásit, je samozřejmě ta nejvíce zapadlá v labyrintu nemocničních chodeb, bez oken a v suterénu. Bez bloudění a několikerého ptaní se to neobejde. Když konečně najde dveře s příslušným číslem a přečte si ve sporém zářivkovém osvětlení všechny nápisy o neklepání a systému přijímání pacientů, posadí se na bílou tvrdou lavici pod změť trubek zavěšených u stropu této katakomby a mezi hasící přístroj a převozové lehátko (pokud mají štěstí, není zastřešené – na poslední cestu po nemocnici – do patologie).
Za chvíli zde čekají ve dvou, ve třech a po čase i více. Vládne hrobové ticho. Po dlouhé době se otevřou dveře a objeví se rozverná nymfa v zeleném a pozve jej dál. Okouzlen se nechá vtáhnout do té bažiny plné různých laboratorních přístrojů. Hypnotizován jejím nadpozemským zjevem by ji chtěl následovat dál a dál, ale ona mu vytrhne papíry, co třímá v ruce a odbaletí do bezpečné vzdálenosti nitra místnosti.
„Posaďte se raději tady u vchodu, kdybyste chtěl dál, musel byste se zout.“
 V normální situaci by odvětil, že by se klidně a mile rád i svléknul, ale teď jen připitoměle zírá a poslušně usedá na židli hned u dveří. K žádnému zouvání, natož pak svlékání nemusí dojít, protože všechna předoperační vyšetření má už z obvodu.
Ona mladičká siréna v zeleném operačním hábitu se právě jimi probírá a roztomile při tom švitoří sledována mlčenlivou harpyjí v klasické sesterské uniformě, která s ní sedí u stolu na druhém konci místnosti na ještě vzdálenější židli. Poté, co se pokochá diagnózou, hodnotami jaterních enzymů a křivkou EKG, začne klást povinné otázky z jakéhosi dotazníku, z nichž za nejpitomější považuje: „Máte nějaké cennosti, které si chcete uschovat v nemocničním trezoru?“, což dá tónem hlasu patřičně najevo.
On spočine pohledem na zablácených špičkách svých bot (podzimnímu sychravu se člověk neubrání), světlejších kolenou svých jetých džín a pochopí, že jeho odpověď je už v tuto chvíli asi napsána.
„Samozřejmě, že ne.“ Snaží se posadit hlas do co nejbodřejších hloubek, protože předtím se několikrát skoro zakoktal. Už si zvykl skoro křičet; mluví spolu totiž přes celou místnost (kam už nesměl v botách), ale ze začátku se párkrát musel ptát: „cože ?“
Toto oboustranné takřka křičení má pikantní efekt zvláště při probírání diagnózy, kdy je on, vzhledem ke své pozici u dveří, slyšet na chodbu naprosto perfektně, zatímco sestra vůbec.
Zde se také prvně dozví krutou informaci o tom, že nebude operován dnes, ale až zítra.
První, co ho napadne, je: „Ale já jsem nesnídal už dneska!!“
„Nebojte, oni vám tam dají polévku.“ Ve všech jejích slovech zvoní úsměv. Ne, na tuhle se zlobit nemůže.
„Ale já jsem myslel…. Pan doktor říkal….Co tam budu celý den dělat?!?!“
„Nó, seznámíte se s oddělením, dají vám nějaké prášky na vyprázdnění, oholí vás – a tím nemyslím na tváři - a hlavně poznáte ty naše dědoušky, popovídáte si s nimi o prostatě a tak.“
Zvedne se, překoná tabu zónu zpět k němu, předá papíry a složitou informaci jak se dostat na lůžkové oddělení urologie a rozloučí se.
Urologii také chvíli po nemocničním areálu hledá, ale to spíše jen proto, že si nechce připustit, že má jít tam, kde skutečně je. V té staré budově z třicátých let minulého století s pokoji ohromnými jak družstevní silo, s okny bez záclon závěsů či žaluzií, kde skla velká jak výlohy, drží opršelé rozpadající se rámy bez laku, kde stropy jsou ve výšce nejméně šest metrů od podlahy a to vše  v přízemí přímo proti hlavní cestě. Nu což, byli nadšenci, kteří strávili týden ve výkladní skříni, ale ti neměli operovaná přirození a v té výloze nejspíš nemuseli čůrat do bažanta!
Nadechne se, pevněji uchopí svůj naditý tlumok a vstoupí s pocity frontového bojovníka vyskakujícího ze zákopu k přímé zteči.
Odchytí první sestru na oddělení a vnutí jí své papíry. Ta jej posadí na další bílou lavici (kolik takovýchto čekacích lavic ještě bude?) s tím, že nyní bude velká vizita a po ní mu přidělí postel.
A tak drahnou dobu posedává po lavici na chodbě, pozorujíc kolem procházející dědoušky v krátkých bílých košilkách, zpod kterých vedou hadičky k polonaplněným pytlíkům, které třímají v ruce.
„Snad nedopadnu takto?“ napadá jej. „Ale proč by mi dávali cévku, když řez bude kolem dokola a ne někde uvnitř… Ale kdo ví….?“
Minuty se odsypávají jedna za druhou a stále se nic neděje. Snad ani ta vizita ještě nebyla. Ale nějak mu to čekání nevadí, protože má čekat tady, nebo na posteli, čekat musí každopádně až do zítřka, tedy nějakých 24 hodin.
První den, co vypadl z pracovního tempa a hned jakoby se nějak zpomalil. Dokonce se, aniž by si to uvědomil, došourá podobnou chůzí jako ti staroušci k jakýmsi propagačním plakátkům.
Vizita prošla. Velice slušně pozdravil ve snaze na sebe upozornit (vždyť vám, pánové, skončím zítra v rukách). Hned poté se k němu přitočí ošetřovatelka:
„Tak a jdeme na vás.“ Pobaveným zrakem si změří jeho naditý vak: „Vy se k nám budete stěhovat?!“
„No, já jsem nevěděl, co všechno…. Tak jsem raděj pro jistotu….“
„Teda vy jste se zbláznili chlapi. Před chvílí jsme přijímali jednoho a ten měl také takovýhle loďák. Vždyť my vám to nemáme na pokoji kam dát. To je vidět, že to tu ještě neznáte. Tohle nám sem ti naši dědoušci netahají. Tak se převlečte. Do pyžama.“
A zatáhne ho do umývárky. Bílá postel potažená igelitem, vana, široká sprcha s madly, oprýskané kachličky, plechové skříňky natřené slonovinovou bílou a někde ve výši u stropu otevřená ventilace – přetopeno, nebo snad kvůli smradu? Tohle okno je tak vysoko, že s ním asi málokdy někdo manipuluje.
Tak neokounět a převlékat se. Ale nějak se mu nechce. Je před devátou ráno a zas se převlékat do pyžama? Vždyť nejsem lazar. A tak se chvilku přehrabuje v tašce, váhá mezi jedním a druhým pyžamem. Pantofle na nohy a vyjde na chodbu, jako že je hotov. Oška přijde co nevidět, hlásí, že už má pro něj připravenou postel a odvede ho k ní cestou stále bědujíc nad velikostí jeho zavazadla.
A tak se octne na pokoji s dalšími cca osmi chlapy, jejich složení se dá jednoduše definovat: 40 – 50 let: záněty ledvin či ledvinové kamínky, kolem nad 60 let: zbytnělé prostaty. Pokud má štěstí a je tam někdo mladší, je to také obřízka. A když má hodně štěstí, dají je vedle sebe.
Neoperovaní od operovaných se rozeznají snadno – domácí parádní froté pyžámka proti bílým nemocničním košilkám do půl stehen.
Poté, co je novému pacientovi (který ještě včera byl v největším pracovním tempu a ještě ráno svižně běhal po nemocničním areálu) v půli dopoledne přidělena postel, nedokáže na ni hned ulehnout. Tašku si nastěhuje do stolku a postaví se vedle postele nebo se opře o stolek. Od rána už je zvyklý čekat a tak zas čeká, co se dál bude dít. Jenomže se hned tak nic dít nebude.
Již operovaní pacienti se s pytlíčky nebo bez šourají na záchod a poté si sdělují poznatky, jak kdo má plný džbánek a jakou barvu má jeho obsah. To jen, když se objeví sestra, mají silné chlapské řeči, jinak jsou na sebe velice opatrní. Sledují pečlivě každý odstín v barvě své moči i každé píchnutí, říznutí či zadrhnutí ve svých útrobách.
Potřebuje si už také dojít na záchod a velice při tom myslí na svou chůzi, aby se také nešoural, protože je ještě zdravý. Ještě? Ještě!
Když má štěstí a záchod je zrovna umytý, napadne ho pouze, že stáří mísy a prkénka odpovídá věku té budovy, ve které se právě nachází. A také, že to snad není možné, aby někde nebyl ještě nějaký další záchod. Dvě mísy – jedna pro muže druhá pro ženy s jednou společnou předsíňkou, to se mu na celé oddělení přeci jen zdá trochu málo
Pokud štěstí nemá a záchod bezprostředně umytý není, zažije pravé inferno. První pachový vjem mu napoví, že zde došlo k nějaké explozi. Nezbytná otevřená ventilace někde v těch šesti metrech u stropu jako v umývárně, je naprosto nedostačujícím opatřením. Sebere odvahu a otevře dveře do nejmenší místnůstky na oddělení, aby zjistil, že následky katastrofy ještě nebyly odstraněny. Protože je to pohled jenom pro otrlé, rychle zabouchne dveře a pokud to jde, vrátí se sem až za hodinu a doufá, že bude mít více štěstí; anebo - anebo se nadechne a v rychlosti použije vedlejší zařízení určené pro dámy oddělené od místa výbuchu jen umakartovým paravánem.
Po návratu na pokoj si uvědomuje, že prošel křtem ohněm a začíná sem poznenáhlu patřit. Už si nekontroluje styl chůze a na postel si dokonce sedne a možná i hodí nohy nahoru a vyndá jeden ze svých mnohých časopisů. Do zasvěcených debat mazáků v bílých andělíčkovských košilkách se zatím nepouští. Nanejvýš prohodí pár slov s některým z noviců v domácím pyžámku, pokud má to štěstí a ten je jeho sousedem.
Takhle v kuse si už dlouho nečetl. To se taky nedá dělat pořád.
A tak se seznamuje s bezprostředním okolím. Pod prostěradlem igelit nad hlavou madlo, aby se mohl přitáhnout, až nebudou sloužit nohy… A hele tady je nějaký vypínač jako od soukromé lampičky. A soused to má nad hlavou taky. U toho nějaké kolečko, jak na zesilování rozhlasu po drátě. Ale nikde nevidím reproduktor. No tak to zkusíme zapnout! Nic.
„Tak kdo to zvonil !?!“ objeví se po chvíli ve dveřích nasupená ošetřovatelka s rukama v bok.
„To já.“ Špitne jak přistižený školáček. „Já jsem nevěděl na co je tenhle vypínač…“
„Tak teď už to víte!“ vyštěkne, otočí se na prahu a zabouchne dveře.
(„No, to jsem se uved´!“)
Z rozpačitého čekání ho někdy před polednem vytrhne doktor, který si ho odvede do „vyšetřovny“, což není nic jiného, než koupelna, ve které se před několika hodinami převlékal.
Již na chodbě si s ním začne povídat o - „obřízce“. Pokud na bílé čekací lavici zrovna sedí jakási korpulentní dáma typu domovnice a ta našpicuje uši, je tato doktorova netaktnost jen důvodem k pousmání; pokud tam však sedí nějaké dvě štěbetající a chichotající se dvacítky, které po těchto doktorových slovech zmlknou, aby jim nic neuniklo a jejich pohledy spočinou na jeho šviháckém pyžámku, zrychlí krok a doktora přímo vtlačí do dveří.
Celá „prohlídka“ se v podstatě sestává jen z toho, že To doktor chtěl vidět a viděl.
Poté je blahosklonně propuštěn na pokoj.
Nyní už si na postel lehne. Deka zůstává stále složená.
Přijíždí oběd.
Bylo na čase. Žaludek má obrácený hlady naruby.
Závistivě sleduje jak mazáci dostávají krásné smažené karbanátky jako první. Ale i pro něj je tu nějaké jídlo. Dvě misky. Cože, dvě polévky?!? A každá jiná !
„Ale já jsem nesnídal !“
„To je správně, vy už se musíte vyprazdňovat. Po obědě vám dám prášek.“
„Ale já se nepotřebuju vyprazdňovat, já už prázdnej jsem. Já se potřebuju naplnit!“ řekne už spíše jen pro sebe.
Obě polévky v něm zmizí během ani ne půl minuty. Hlad se zdá ještě větší a dále umocňovaný pohledem na debužírující operované mazáky, kterým to jídlo trvá tak nekonečně dlouho. No, jo, oni nikam nespěchají. Bože, už aby bylo po operaci, to mi dají najíst!
„A kdy dostaneme své první jídlo?“
„Operovat vás budou dopoledne, takže potom oběd.“
„Cože, až oběd !?!?! To nepřežiju.“ (No, že jsem ty misky i nevylízal!)
Po obědě už i strčí nohy pod deku.
A i když s prázdným žaludkem, dokonce se mu na chvíli takřka proti své vůli podaří usnout. Tělo zareagovalo na to náhlé zpomalení tempa.
Z poklidné nírvány ho vytrhne hlas sestry: „Všichni, co jdou zítra na operaci, jsou oholení?“
„Já ano.“ řekne soused také čekající na obřízku. ("Kruci kluku, jak´s to dokázal? V týhle mladý generaci už se snad vyholujou i chlapi !")
„Já ne.“ Musí se přiznat: „Teda zkoušel jsem to, ale nějak se to nepovedlo.“
„Nebojte, teď tu máme zřízence, ten je v tom machr. Nebo to snad ještě chcete zkusit sám?“
„No my už se nějak se zřízencem dohodneme“ Tak teda zřízenec, ne sestřička. Teď neví, jestli cítí zklamání nebo jistou úlevu.
„Vy jděte do umývárny a vy ukažte.“ Obrátí se na kolegu, který je nucen odhrnout deku a spustit kalhoty.
"Než taková kontrola, to raděj jdu za zřízencem." pomyslí si.
Má docela štěstí, zřízencovi se ani netřesou ruce. Ale bere to radikálně: od pupku až do půli stehen. Raděj víc než míň. Prý, aby se pan primář nezlobil. Sotva zhojené ranky v intimních místech si samozřejmě všimne. Ale má porozumění: „Po mém kolegovi byste jich měl víc.“
Jak se potom dozví od chlapů na pokoji, „kolega“ je krátkozraký a třesou se mu ruce. Takže ti, kteří padli pod jeho žiletku, vlastně prožili operaci dvakrát. Poprvé bez narkózy.
Toto vyholování je zas na dlouhou dobu jediné zpestření monotónně ubíhajícího času na posteli. A hlad je čím dál zžíravější.
Odpoledne se přijde podívat jeho žena. První a takřka jediná myšlenka je, zda by od ní nemohl získat něco k jídlu. Někde na dně jejího batohu se najde zbytek svačiny. S jeho pomocí vydrží do večeře, kterou jsou opět dvě misky polévky.
Někdy při večerním měření teploty sestra položí všem na celém pokoji jednotlivě obligátní otázku po vykonání potřeby.
Kolega odpoví: „Symbolicky.“ Po zpytavém pohledu sestřičky dodá: „No něco bylo.“
Pak její pohled přejde na vedlejší postel.
„Já vůbec. Vždyť není z čeho!“ řekne vyčítavě její obyvatel.
„Ale pánové, vy musíte být k zítřejší operaci úplně prázdní. Já vám asi budu muset dát čípky. Budete mít umrtvenou spodní polovinu těla a mohlo by se stát, že byste neovládli svoje funkce.“ A odběhne pro čípky.
Vtípek o dosavadním zvládání funkce živočicháře tak vyzní do prázdna.
Když se sestra vrátí, nese tomu, který „neměl z čeho“ čípky rovnou dva.
„Sestři, já bych si také jeden vzal.“ Ozve se ten, který byl „symbolicky“.
„On má strach, že mu ochabnou svěrače a na operačním stole se stane nějaký průs…, tedy nějaké fó pá.“
Když se sestra vrátí ještě se tím třetím čípkem, doporučí jim: „Pokud si to nebudete umět zavést sami, přijďte za mnou na ošetřovnu.“
Oba spolknou všechny dvojsmysly a raději přikývnou, že to zvládnou.
„A snažte se to vydržet co nejdéle, ať to má efekt. Můžete i chodit po chodbě. Aby se ten čípek rozpustil.“
Vlastní zavedení jednoho i dvou za sebou není tak hrozné, jako spíše „vydržet to co nejdéle“. Po chvíli musí vstát z postele a odebrat se na chodbu a chodit. Má to ještě tu výhodu, že bude blíže místa činu, ve chvíli, kdy už to bude opravdu nesnesitelné. A tak přechází od plastického anatomického řezu prostatou s popiskami v anglickém jazyce ke stojanu s nabídkami farmaceutických firem na přípravky pro radostnější sex a zase zpátky, aniž by z jedné či druhé propagace stačil přečíst víc, jak dvě tři slova. A tlak je stále intenzivnější.
Frekvence jeho kroků po chodbě, zaujme sestru.
„Říkala jste vydržet to co nejdéle. Já se nemohu zastavit.“ vysvětluje.
„Tak to zase nepřehánějte.“ zželí se jí ho.
Jen to dořekne, zapadnou za ním dveře nyní bohudíky neobsazené místnůstky, kterou se prožene další živelná katastrofa.
Nedlouho po tomto dobře vykonaném díle usne na pokoji u puštěné televize, jak je zvyklý z domova.
Noc je ještě mladá, když ho probudí bestiální zvuky. Ne, tohle chrápání snad ani není zvuk dřevorubecké motorové pily; napadá ho jiný příměr, také z lesa: Takto musí řvát kopulující černá zvěř – divocí kanci.
Co teď? Při tomhle tedy neusne, a zamlaskání v tomhle rachotu stejně zaniklá. A tak tedy zírá do výšin tmou zšedlého stropu. Po nějaké chvíli zjistí, že do toho rachotu se mísí i nějaké další zvuky. Vida dokonce i jeden z mazáků v tomhle chrapotu nemůže spát a tak poslouchá rádio do sluchátek.
Po nějakém čase základní chrochtavé zvuky poněkud ztratí na své intenzitě, ale to jen proto, aby bylo slyšet i chrochtání s jinou amplitudou a frekvencí ozývající se z protilehlých koutů pokoje. To se nám ta černá letos rozmnožila! Zavře oči a představuje si, jak sedí na posedu a dole pod ním chrochtá tolik krásných kusů na odstřel.
Vida autosugesce funguje. To bylo skoro něco jako polosen a polospánek. Alespoň polospánek by bodnul. Že ten spánek opravdu za mnoho nestál, je důkazem to, že se ráno probudí zpocený.
Probudí – spíš je probuzen. Ale jak?
Zdejší nemocniční budíček se liší od vojenského jen tím, že pacienti nemusí nastupovat v mrazivém kalném ránu na nemocniční nádvoří do půl těla vysvlečeni k ranní rozcvičce. Jinak je to takřka ten samý chaos, křik a bouchání dveří.
Teploměry, prášky, nový čaj, přestlat postele, vyměnit košilky, uklidit, udělat pořádek na stolku…. A nástup zpět do postelí. Za chvíli přijde velení – velká vizita.
Najednou ruch v pokojích i na chodbě na několik minutek ustane a poté se otevřou dveře a jako antický deus ex machina vchází sám velký primář obklopen štábem svých doktorů a andělských kůrem sestřiček, které nejsou za tvářemi cherubínů a serafínů nasazenými pro tuto chvíli ani k poznání. Jaký to rozdíl se stavem hektických příprav před několika chvilkami! V podobném schématu probíhají snad jen Vánoce.
A v této sváteční ba přímo posvátné chvíli velké vizity se primář blahosklonně sklání nad jednotlivými pacienty, medovým zklidňujícím hlasem jim vysvětluje jejich symptomy, čímž vytváří témata pro hovory na celý následující den. Názory pacientů na způsob výkladu této řeči se totiž budou lišit, k večeru už tak markantně, že nezbude nic jiného, než jen definovat a řádně si zapamatovat další otázky, které příští den položí velkému guru při jeho další návštěvě. Běda však jestli nepřijde a nebo je tím příštím dnem víkend. Jeho podnáčelníci již neumí tak dobře vyjevit slovo boží a tak se názorová nejednotnost a výkladová roztříštěnost prohlubuje jak mezi křesťanskými církvemi a pokroucené výklady často doplněné i fantazií dají vzniknout vysloveným bludům a dokonce i skryté závisti.
Dnes je právě jeden z těchto dní – čtvrtek, den operační. Primář se již pravděpodobně připravuje na sále a tedy se návštěva bohů skládá jen z jeho kolegy – službu konajícího doktora.
Když přijde k našim dvěma pacientům, zahraje mu v koutcích úst úsměv:
„Á, tak tady je ten obřízkový koutek. Tak, dnes půjdete jako první, pánové. Pan primář už je na sále.“ Ještě u obou zkontroluje stav vyholení a možná i poslední stav před operačním zákrokem.
Odejdou.
Po několika chvílích se objeví ve dveřích sestřička s dvěmi bílými košilkami zavazovanými vzadu (no ještě že nemají sešité rukávy!) a zahlaholí: „Tak jdem na to, doktoři sbírají předkožky!“
„To si je nakládají do lihu pro studijní účely?“ zazní hloupý dotaz jednoho s dotčených.
„Jo, tu tvojí budou ukazovat medikům jako raritu!“ doplní druhý.
„Ne, dělají si z nich stínítka na lampičky – když chtějí ztlumit světlo, tak je stačí trochu pohladit!“ rozesměje se sestra a s ní celý pokoj.
„Tak, zábava skončila, tuhle parádu si sundejte,“ (myšlena domácí pyžama) „žádné hodinky řetízky ani ponožky a tohle si zatím oblékněte.“ a hodí po nich těmi kousky bílého plátna s tkaničkami, „Na stole budete stejně nazí.“
Odejde. Oni se mezitím poslušně převléknou. Po chvíli se vrátí s jednou injekcí.
„Vy půjdete první, vy dostanete injekci.“
„Proč jen já a on né ?!“
„Proč jen on a já né ?!“
„Já jí nechci!“
„A já jí chci!“
„Heleďte nesmlouvejte, vy jste ji měl napsanou a on ne! Vy jste asi odolnější a tak ji asi nepotřebujete.“
„No jo, já snesu všechno, já jsem odolnější, mě klidně můžou operovat bez narkózy…“
„Však ony vás ty silné řeči přejdou.“ usměje se sestra.
Za dalších několik chvil přijede zřízenec s pojízdnou postelí: „Tak koho vezu na operační sál ?!?“
Když ten první s odevzdaným tupým zrakem vrávoravě vstává, ten druhý si říká, ještě že té injekce byl ušetřen. Pak chvíli ještě musí čekat samotný. Ale jen tak dlouho, co zřízenec projede labyrintem chodeb a výtahů na operační sál a zase zpět.
„Nemusíte mi pomáhat, já chodím normálně, já jsem injekci nedostal. Já bych tam došel i po svých.“
„No to byste tomu dal. Tady se položte!“
Usedne na postel s kolečky. Přece ještě není žádný lazar. Zřízenec ho překryje dekou.
„Lehněte si!" zavelí. "Já přes vás nevidím – ještě někde nabouráme!“
Tak ani nebude vědět kudy vlastně cestovali. Hlavu z leže nevydrží mít dlouho zvednutou a tak jen sleduje ubíhající zářivky na bílých stropech, které se snižují podle toho, jak mládnou budovy, kterými projíždějí. Posléze se široké chodby smrsknou do úplně malých nízkých místnůstek nabarvených nazeleno a místy obložených umělou hmotu, ve kterých má zřízenec co manévrovat, aby vytočil a dostal se, kam potřebuje.
„Nějaký čisťonký sklad prádla.“ pomyslí si. „To jsme si zajeli, aby něco ještě vzal s sebou.“
Ale kdepak. Tohle už je operační sál(ek) a přilehlé místnosti.
„Tak konečná, vystupujeme. To je ten druhý z urologie.“ Předá průvodní papíry od svého nákladu jakési důvěryhodně působící dámě v zeleném a zmizí se spoustou řečí vytvářejících iluzi o tom, co všechno ještě musí stihnout.
Už při tomto prvním kontaktu ho napadlo, že zřízenci jsou nejdůležitější, nejžádanější a nejzaneprázdněnější zaměstnanci, bez kterých by se celý chod nemocnice okamžitě zhroutil.
Ona mateřsky působící bytost v zeleném, která si jej převzala do opatrování se už od něj nehne na krok až do skončení operace.
„Dejte mi tu košilku; dostanete injekci do zad, po které vám znehybní celá spodní polovina těla.“ A decentně mu překryje spodní polovinu těla dekou.
Všichni, kdo se tu míhají, jsou už všichni v zeleném, na obličeji roušky, Připadá si, že on sám je tady jediný nesterilní prvek. Takže lituje, že se ráno v tom fofru už nestačil osprchovat.
Pak se objeví mohutný chlap také v zeleném, ale s rouškou ledabyle spuštěnou na krku („Zas nějaký zřízenec? Teď mě přestěhují na sál…“) a zavelí, aby si sedl. Mohutnou ruku mu zatlačí mu do zad: „Pořádně se předkloňte!“ a prohmatá spodní obratle.
Teprve teď, když se ohlédl, mu dojde, že to asi zřízenec nebude, protože má v ruce jehlu. Ale to už mu ji zkušeným pohybem zabodl do jamky mezi obratlemi, kterou si před tím prohmatal. Pak něco zabručí na sestru a odejde středem.
„To byl pan primář anesteziologie“ vysvětluje jeho anděl strážný v zeleném důvod, proč všechen předoperační cvrkot ztichl a vše zůstalo v haptáku.
„Za chvíli vás přestanou poslouchat nohy a pak už je nebudete vnímat vůbec“
Jenomže ona chvíle trvá nějak moc dlouho. Nejprve na vkus pacienta pak už i anesteziologické sestry.
„Podívejte stále mohu nohy nadzvednout i hýbat prsty.“
Sestra to nijak nekomentuje, aby nezničila jeho víru v účinnost prostředků moderní medicíny.
„Jako bych měl pravou stanu více citlivou než levou“
Ona pokrčí rameny, jako že to je možné, co se s tím nadělá?
Operace jeho předchůdce již skončila – vidí otevřenými dveřmi, jak ho odvážejí a ještě mu stačí zamávat – ale jeho vlastní nohy jsou ještě stále docela dobře ovladatelné. Sice by už se na nich asi neudržel, ale kdyby mu je někdo řezal pilou, byl by to jistě cítil.
Za asistence dalších pomocníků v zeleném ho přesunou na operační stůl. Jeho ochranitelka si sedne těsně za jeho hlavu. Levou ruku v pravém úhlu k trupu položí na jakýsi stolek a do ní mu napíchnou kanylu a do ní zavedou infuzi. Anestezioložka ji obalí balónkem na měření tlaku, který se v pravidelných intervalech nafukuje a zamezuje tak přítoku krve do konce jednoho z prstů, na kterém je navléknuta rukavička hlídající tep, která ve chvíli, kdy se balon nafoukne přestane pípat. Jeho pravé ruky se chopí jakýsi mladíček a připoutá ji do koženého rukávu, který je pevně spojen se stolem. Tak má tedy horní končetiny paralyzovány, aby se nemohl bránit.
„To mi tedy dejte ještě mezi zuby dřevěnou tyčku“ snaží se ironizovat „protože já stále mohu pohybovat nohama“
„Tak to se můžete zakousnout do téhle tyče, co máte nad sebou“ a ukáže na stříbrně se lesknoucí tyč asi v půl metru nad jeho hlavou.
„Myslíte, že až tak se vztyčím?“
„My vám ji dáme níž.“ a chystá se tak učinit
„To vám z ní ale okoušu ten chrom.“
„Nebojte, ta je z nerezu, tu hned tak nepřekousnete.“
Tato debata zaujme další bytůstku v zeleném, ve které pozná onu nymfu z příjmu včerejšího rána.
„To jste mi neřekla, že tu děláte rituální obřízky - při plném vědomí.“
„To je specialita naší nemocnice. Ale takový prožitek dopřáváme jen vybraným pacientům.“
„A čím já jsem si to zasloužil?“
A tak dále v podobném žoviálním duchu se odvíjí jeho debata s mladičkým personálem, před kterým mu jeho chlapská ješitnost nedovolí dát najevo jakoukoli pochybnost, natož obavu.
Úplně jiný přístup volí k ochranitelce nad svou hlavou:
„Já ale opravdu stále mohu hýbat nohama.“ sdělí jí už poněkolikáté tiše tónem, který jako by říkal: „To je nějaké divné, ne?!“
Zdá se mu, že její oči nad rouškou souhlasí, ale ústa uklidňujícím tónem říkají: „Počkáme než vás přijde pan primář operovat. Kdybyste něco cítil, tak to vyřešíme.“
Ze závěrečné věty se však dá vytušit, jak velice nerada by to řešila. Znamenalo by to zavolat znovu onoho bručivého hlavního anesteziologa, žádat další injekci….
„No tak si to alespoň trochu užiju.“ Tato slova platí jak jí, aby ji potěšil, tak i mládeži, která nad ním chystá různé plenty a zástěny.
„Vy jste mi slíbil, že se do téhle tyče budu moci zakousnout a teď na ni dáváte hadr.“
Mladík se už nedostane k další odpovědi, protože vchází pan primář a všechno veselé štěbetání zeleného potěru utichne.
„Tak jak je ?“
„Dobrý den pane primáři, děkuju za optání, dobře. Ale ještě mohu hýbat prsty u nohou.“
Primář se několika pohledy, kterým nerozumí, domluví s andělem nad jeho hlavou.
Protože nechce být potížistou, dodá: „Ale klidně řežte, alespoň z toho budu něco mít.“
„Trochu to cítit budete, ale kdyby se to nedalo vydržet, tak řekněte.“ Slyší šepot svého anděla v pravém uchu.
„Kruciš, to mě tedy ještě měla vzít za ruku. A dát opravdu to dřevo mezi zuby.“ pomyslí si. A skutečně. Cítí signály ze svých třísel, že na příslušných místech si dělají mezi hadry prostor a předmětný orgán ustavují do správné polohy. To tedy musí jistě zařvat až prvně říznou skalpelem. Napjatě to čeká a snaží se to zvládnout – je přece chlap.
Zatím nic. Jen jakýsi tlak, který sice není nijak příjemný, ale rozhodně ne nesnesitelný. I ten je cítit více zprava. A po čase už vůbec.
Protože se primář dorozumívá se svou asistentkou jen polohlasem, který ještě tlumí všechny ty hadrové zástěny, nerozumí ani slovu a vůbec netuší, co se děje s jeho dolní polovinou těla. Kdyby mu řezali nohy, to by snad trochu cítil, ale kdyby ho třeba, nedej bože (!), teď vykastrovali, ani by to nevěděl. Tahle myšlenka ho na chvíli zaměstná, ale pak ji zavrhne jako nesmysl (kdo by měl zájem na jeho žlázách, to se snad ani nedá transplantovat, ani nic podobného ještě neslyšel) a skoro se tedy začne nudit. Už nelze pohybovat ani prsty u nohou a tak si najde jinou zábavu – poklepáním mást snímač tepů na svém prstě.
Usnout mu nedovolí anestezioložka nad jeho hlavou, která se ho v pravidelných intervalech ptá, zda se cítí dobře.
Asi po půl hodině (těžko odhadnout čas, když zde nejsou žádné hodiny a vlastní tepy, či počet nafouknutí měřiče tlaku nepočítal) operace skončí. Nohy už jsou jen dva bezvládné přívěšky k trupu. Poděkuje primáři, rozloučí se s andělem strážným nad svou hlavou a je přesunut do předsíně, kde ho položí opět nahého jen přikrytého kouskem prostěradla na zařízení ne nepodobné posuvnému gumovému pásu na zboží u pokladen supermarketů. S tím rozdílem, že toto je navíc zespoda vyhřívané.
Chvíli ještě s mlaďasem, který dostal za úkol hlídat ho jako první, diskutují v podobném škádlivém duchu jako před operací, ale pak se zjeví nabručený primář anesteziolog a seřve ho, co se tu fláká, že měl být úplně jinde.
„Ale já jsem tady s pacientem“
Tahle obrana nepomůže: „S ním může být kterákoli jiná sestra. Vás potřebuju jinde!!“
Bouřka se vzdaluje i s mladým mužem v zeleném. Jej hned nahradí další mladá křehká sestřička. S ní zapřede debatu o tom, jak to musí být hrozné mít takto bezvládné nohy celý život. Ona působí skutečně dojmem, že se její srdce ustrne i nad stonožkou, které chybí nožička a byla by ochotna ji ve volných chvílích léčit. Nyní v jejích rukách spočívá jeho infuze.
V tomto delším, přátelském rozhovoru však setrvávají jen proto, že do doby než se objeví zřízenec, aby jej odvezl na jeho lůžkové oddělení, za něj zodpovídá operační personál.
Zřízenec je nejspíš jediný na celou nemocnici, protože právě přiváží k další operaci novou pacientku s ofačovanýma nohama. Je položena na druhou stranu gumového pásu, bez košilky a prostěradlem má zakrytu jen střední část těla.
„Žena v nejlepších letech; no, není na ni špatný pohled,“ pomyslí si „že ale nikoho nenapadne, že já na ní čučím, že by ji zakryli? Ale ono je to jedno nejspíš i jí. Tady mají všichni jiné starosti. Muži i ženy, nahota nenahota, všichni jsme si pod nožem doktorů rovni.“
Zřízenec objede s prázdným vozíkem po chodbě a vstoupí do druhých dveří. Je slyšet, jak se na chodbě stačí pohádat s primářem anestezie. Ze všech, kdo se s primářem za tuhle chvíli chytli, mu odporuje zřízenec nejvíce a má i poslední slovo.
To je opět dalším důkazem toho, kdyby se zřízenec na to vykašlal, jsou ztraceni všichni. A on si může dovolit být drzý – nemá co ztratit.
Uvede pás do chodu a nakulí si ho na pojízdnou postel jak lahvové pivo v hypermarketu.
Tím skončí sestřičce hlídací úloha. Je to dobré, pacient nezkolaboval. Teď je odpovědnost za jeho život v rukou zřízence, který jen co vyjede ze dveří, nechá jej i z postelí a zavěšenou kapačkou za nejbližším rohem samotného s tím, že si jde něco zařídit. Pacient ho v tom ještě ubezpečí: „Nebojte, já vám neuteču, ani kdybych chtěl.“
Za chvíli už s ním zřízenec bruslí širokými chodbami. Ano, opravdu v jednu chvíli se spolu s ním veze na jezdícím lůžku a konec chodby s dveřmi výtahu se nebezpečně blíží… Samozřejmě to ubrzdí na poslední chvíli a s takovou bravůrou, za kterou by se nemusel stydět leckterý skejťák a přitom stačí rozebírat svůj těžký úděl: Kolik má ještě dovolené, a bůhví, kdy si ji vybere, protože bez něj se tu neobejdou, že zřízenců je už tak málo, a ještě když někdo vypadne, ať už omarodí, nebo na dovolenou, to aby se ostatní zbláznili. Pacient mu přitakává, že tohle zná, to je v každém zaměstnání, protože se šetří všude a nejvíc na zaměstnancích a tak musí všichni jet na doraz a když někdo vypadne tak ještě víc….
V tomto vzájemném souznění dojedou na oddělení.
Za pomoci sestry a prostěradla ho uloží na jeho domovskou postel a kapačku zavěsí nad hlavu.. Kolega už je takto zaopatřený.
A tak tu svorně oba leží, infuze jim svými kapkami odměřují čas a oba čekají, kdy zas ucítí to, kvůli čemu sem přišli. Teprve teď lokální umrtvení působí naplno. Což o to, že obě nohy má jako Meresjev, ale hlavně to mezi nimi – jako by tam ani nebylo. Čas od času se rukou přesvědčí, jestli tam opravdu je, ale nahmatá jen bambuli z fáčů.
Sestra přinesla oběma láhev na moč zvanou bažant. Ale močit stejně nejenže není z čeho (poslední příjem tekutin proběhl včera večer), ale ani není čím. Zkusí se na to zeptat:
„Sestři, a jak to mám udělat přes ty fáče?“
„Měl byste tam mít dírku.“
„Mně tam teda dírku nenechali.“
„Mně ano.“ ozve se kolega
„A vy už potřebujete ?“ ptá se sestra
„Zdaleka ne. Já To ani necítím. To jen abych věděl.“
Tím je prozatím otázka vyměšování odložena.
„A kdy to tak přijde k sobě?“
„To je různé, jak u koho, ale do večera budete chodit.“
„A oběd už dostaneme?“
Tím se řeč stočí na dlouho očekávané jídlo a žaludek se znova ozve o své, ještě s větší intenzitou. Ten zůstal narkózou nedotčený.
„A kdy nám vyndáte ty špunty z rukou?“ Infuze už dávno vykapaly a zabodnutá kanyla v předloktí je ten nejnepříjemnější pooperační stav.
„Až budete chodit a neomdlíte.“
Sestra odchází se slovy: „A kdybyste měli nějaké bolesti, až to začne přicházet k sobě, klidně si řekněte o injekci.“, čímž oba značně vyděsí. Trpět dva dny hlady a potom ještě další dny bolestí…! Současný chlap nerad trpí a už odpradávna to ještě méně rád přiznává.
Jen se po sobě vyděšeně podívají s očekáváním věcí příštích. Bude to fakt bolet a tak moc, že budou škemrat o injekci na utišení?! Bolest, a ještě v takových místech! To ne-e!!
K polednímu už spodní půle těla pomalu polehonku začíná přicházet k sobě.
Plnohodnotný oběd je uvítán s ohromným nadšením. Už je možno se trochu posunout na posteli. S plným břichem je svět hned veselejší. I nohy už začínají patřit k tělu. Je dokonce možno pohybovat těmi největšími svaly.
Při další obhlídce místa činu po obědě však zjistí, že ta fáčová bambule, co jej zatím zdobila mezi nohama asi při těch prvních pohybech nohou spadla jak Křemílkovi čepička a na prostěradle jsou krvavé fleky. Neodvažuje se však použít tlačítko zvonku visící mu nad hlavou, když to poprvé dopadlo tak neslavně. Obrátí se na některého z délepobývajících spolupacientů, kteří se už s bravůrou pohybují po chodbě:
„Vyřiďte tam, prosím, sestře, že mi ta nádhera z něj spadla.“
Sestra přijde zanedlouho s modifikovanou původní formulací: „Prý někomu spadl fáč z jeho nádhery.“
„Jo, mě, ale už to žádnej nádhera není, nemá čepičku, je oholenej a vůbec takovej nějakej jinej – ještě jsme se moc neseznámili.“
„Tak já vám ho převážu.“
Zvláštní, k jakému posunu došlo v jeho přístupu. Ještě před několika týdny nebyl ochoten se ani bavit o problémech a defektech svého mužského zařízení s bytostí druhého pohlaví a nyní ženě v modrém pomáhá s ovazováním svého orgánu, jako by se jednalo o banální balení pečiva: „...a nechte mi tam tu dírku na čůrání…. a tadyhle mi to taky ještě přilepte, ať to zas nespadne...“
A pak,když předvést sestře pohyby nohama, které kolega ještě nezvládne a zůstanou mu nohy trčet v pokrčené poloze (svaly na druhé straně kosti ještě nefungují). Sestra zahraje překvapenou, že mu to tak rychle jde a to samozřejmě stačí, aby nohama trhl znovu a ještě více. Nyní kolena nejenže mu znova zůstanou trčet, ale ještě se převáží na stranu, takže málem spadne z postele.
Když sestra se smíchem odchází, volá za ní: „Ještě jste nám nevyndala ty špunty z rukou !“
„Ty vám tam nechám, dokud nebudete normálně chodit. A třeba vám tamtudy píchnu něco na uklidnění!“ okomentuje ještě předchozí výstup.
Nastupuje odpolední směna a nohy stále ještě neposlouchají a bažanty zejí prázdnotou.
„Až budete chtít na záchod, řekněte mi, abych vám pomohla vstát. Hlavně to neuspěchejte, nebo se mi tady svalíte mezi postele.“ Instruuje nová sestra.
„A kdy nám vyndáte ty špunty u rukou?!“ (kanyla je čím dál protivnější; už ani ne tak kvůli dřevěným nohám, ale že kvůli ní není možno zaujímat jiné polohy)
Odpověď, i když z jiných úst, je stále stejná: „Až budete chodit a bude jistota, že neomdlíte.“
Uplynou ještě asi dvě hodinky, když ten, co byl na operaci první, si při jednom příchodu sestry sedne na postel a že by tedy zkusil chodit. A ten druhý, aby nebyl zahanben hned samozřejmě také. A hned se sám zkouší postavit. Ale zapotácí se a dřepne zpět.
„Vy máte ještě čas!“ okřikne ho sestra „A my to zkusíme.“ Obrátí se na prvního. Opatrně a vrávoravě spolu vyjdou na chodbu a pravděpodobně i do příslušného zařízení. Zpět už se vrátí sám. Ten druhý se ještě tedy na nějakou chvíli vzdá dalších pokusů.
Když už ale potřeba začne být intenzivnější a nohy už poslouchají, sestra se neobjevuje. Tak to tedy zkusí sám. Bez problémů zajde na místo činu, kde zjistí, že dírka v obvazu je stejně nepoužitelná a tak jej tedy opět sundá jako čepičku. Vše proběhne bez problémů, ale v samém závěru stačí pár kapek a čepička se stejně promáčí.
Pokořen odchází na sesternu.
„Sestři mám pro vás dvě zprávy. Dobrou a špatnou.“
Zmrazen pohledem sestry se už neodváží zeptat, kterou chce slyšet dřív.
„Ta dobrá je, že už i já také chodím bez problémů a tedy už ani jeden nepotřebujeme bažanta. Ta špatná je, že já už zase potřebuju převaz….“
Sestry pohled ještě více vystydne. „Já už vám novej dělat nebudu! Stejně budete od zítřka koupat v heřmánku a to žádný převaz mít nebudete.“
Vzhledem k tónu její řeči se už neodváží znova škemrat o vyndání špuntu z ruky.
Když se kolega odchází sprchovat a hlásí toto sestře, je sáhodlouze poučen, že obvaz ani kanylu nesmí namočit (s nevyřčeným dovětkem „jako ten druhý neschopa“). Když se vrací s ručníkem kolem krku zpět, ve tváři má úplně stejný výraz pokoření:
„Teda nevím, jak jsem se měl vysprchovat a nenamočit to.“
„To víš, že jo, kašli na to, normálně to zahoď. A to sis zakládal na tom, že ti jde skrz to čůrat…“ dobírá si ho kolega.
„Ale já mám mokrý i tohle“ a ukazuje na kanylu
„No jo, co je mokrý to je čistý. Hele, už chodíme, tak by nás mohli odšpuntovat.“ spekuluje „Já jdu za ní“ dodá odhodlaně.
Další škemrání s poukazem na promáčenou náplast je už asi nesnesitelné a tak se tedy sestra odhodlá vytáhnout oběma špunty z ruky. Tváří se při tom, jak kdyby kdovíco odpouštěla dvěma zlobivým klukům a kdyby ona chtěla a nebyla tak blahosklonná, mohla by jim nechat potrubí v žíle jak dlouho by chtěla, třeba až do rána.
Pak se jde osprchovat i druhý.
Pak nastává další krásný okamžik dne – večeře.
Oba usnou u večerní televize, aby se probudili v druhé půli noci rachotem motorových pil a chrochtáním spárkaté zvěře a zlehka zabrali na pár minut k ránu, než budou probuzeni divokým budíčkem o šesté.
I když se snažili spát na zádech, absence obvazu je znát na povlečení. Krvavé šmouhy vypadají dosti děsivě. Sestry to nijak nerozhází, ale přesto raději prostěradlo vymění. Hlavní bůh pantheonu se sice dnes nezjeví, jelikož je sobota, ale i službukonající božstvo ze sousedního Olympu je přeci jen božstvo a to by jistě takovouto krvavou úlitbu nevidělo rádo.
Víkend ve špitále probíhá v o poznání línějším tempu. O to více se minuty a hodiny zde strávené zdají nekonečnými. Číst (cokoli) čtrnáct hodin denně nebaví, stejně tak koukat na televizi, na jejíž černobílé obrazovce není pořádně nic vidět a tak chlapi, když mají štěstí, najdou společné téma hovoru ve své profesi, znalosti společných míst či dokonce společných známých. Když už ani to ne, tak nejosvědčenějším tématem, o kterém může mužská společnost mluvit hodiny a hodiny, jsou dvě léta vojenské služby (o čem se budou bavit současní dvacetiletí, na které se už vojenská služba nevztahuje, až se za dvacet třicet let budou scházet v nemocničních pokojích ?!?)
Jídlo už není taková vzácnost, jako v předoperačním a operačním dni, naopak, zásoby, dodané návštěvami, které se nyní povalují na oprýskaném rámu okna, by vystačily na dvakrát tak dlouhou dobu.
Návštěvy jsou vůbec takovým příslibem lepšího příštího. Po nich oba mezi sebou (tedy hlavně ten mladší a svobodný) zapřádají opatrnou debatu ve stylu: „…a neptal jsi se doktora, kdy se to bude moct používat?!“
Když jeden druhého potká s návštěvou v roztouženém objetí, varuje: „Mírnit se, mírnit se, nebo dojde k nežádoucímu stavu a popraskají stehy… !“
Pravdou je, že další rána k těmto „nežádoucím stavům“ stejně dochází a, bohudík, bez následků.
Víkend je zpestřen pouze neočekávaným příjmem jakési dámy na oddělení, kvůli nímž musí dojít k akci „kulový blesk“, výměny pokojů a přestěhování veškerého pacientského osazenstva (muži za ženy, ženy za muže), kterou musí zvládnou jedna jediná víkend sloužící sestřička, ovšem za vydatné gentlemanské pomoci schopnějších mužských pacientů. Že se při této akci rozlévají různé tekutiny, třísní lůžkoviny a o tvrdou nemocniční podlahu tříští sklo, a tím přidělává nebohé sestřičce další práce, je celkem pochopitelné.
Na podivnou otázku jedné pacientky, zda jim muži předávají pokoj v pořádku, se jí dostane ještě podivnější odpovědi: „Poplivali jsme strop a načůrali za obrazy“, čímž je vyhlášeno otevřené nepřátelství. Zvláště když muži zjistili, že po ženách zůstala na pokoji televize ještě horší než původní špatná. Odpověď na sebe nedá dlouho čekat. Nešťastná sestřička, která rezignovaně sleduje typicky mužské kutilské pokusy o zlepšení obrazu v televizi, se svěří, že ženy ihned po přestěhování zkritizovaly kvalitu pokoje.
„Vidíte, to my si nestěžujeme.“ uklidní ji pacient ladící televizi a zůstane mu anténa v ruce. „Sakra, jak to tu ty ženský měly udělaný…“ a vytáhne zezadu bedny srolovaný alobal, který pravděpodobně zajišťoval vodivý kontakt natény s čímsi uvnitř televize. Obraz se změní na naprosté zrnění.
„Ony si nestěžovaly.“ pípne sestra. „Ta televize jim ukazovala“
„To nám bude taky“ opáčí druhý pacient, odežene toho prvního, vrátí alobal na původní místo, bouchne pěstí do umělohmotné bedny přístroje a černé a bílé tečky na obrazovce začnou vzdáleně připomínat jakousi kývající se hlavu.
„No vidíš, že to jde“ řekne s uspokojením a vrátí teleskopickou anténu na místo. Obraz se nepatrně zlepší. Druhý odborník pak anténou asi dvacet minut otáčí na různé strany. Výsledkem je, krom nepatrného zlepšení obrazu, to, že televizor začne dost nepříjemně kontinuálně pískat.
Po dalších dlouhých minutách to odborník vzdá a k bedně tedy přistoupí další pacient. Výsledek snažení se celého osazenstva pokoje, je ten, že televizor má konečně obraz jako na začátku těchto mužských oprav a úprav a nově vzniklé pískání je trochu potlačeno přetažením zvuku do hloubek, kteroužto funkci naštěstí tento historický model ještě má. Muži uléhají na postele s uspokojením, že pro obraz, který je sice stejný jako předchozí (zpočátku odsouzený jako nekvalitní), udělali maximum. Ale hlavně je teď výsledkem jejich snažení.
Mezitím sestra několikrát nabídne, že půjde ukrást tu lepší televizi z jejich původního pokoje, což muži s hrdostí odmítnou: „Až tuhle spravíme, tak sem zase můžete nastěhovat ženský.“ „Aby si nestěžovaly“ dodá druhý.
Ona už není ta televize ani tak důležitá, protože seznámivše se a zvyknuvše si na sebe, stráví dlouhé hodiny víkendu povídáním o vojně a své práci, které je přerušováno pouze výzvami sestry ke koupání v heřmánkové lázni, nachystané v optimální teplotě v šampusce se jmenovkou v koupelně. A dále jednou denně návštěvami.
Hojí se to velice rychle, dokonce už se dají vytahovat první stehy.
Ospalý víkend uvnitř nemocnice (ale krásný podzimně barevný slunečný za jejími okny) končí tradičně sotva z poloviny prospalou nocí (tento problém už někteří pacienti řeší pravidelně pilulkami, někteří meditační hudbou v diskmenu), která je radikálně utnuta v šest hodin ráno obzvláště bouřlivým budíčkem.
Po třech dnech opět velká vizita, která hodně změní sestavu na pokojích.
Po ranní úklidové bouři důstojné defilé všech zdravotníků tohoto oddělení dle hodností - od kardinála primáře až po poslední ministrantku ošetřovatelku. Nedlouho po jejich odchodu andílek v modrém přináší slovo boží:
„Propuštěn do domácího ošetřování.“ („Ó, díky.“)
Nastává druhá bouře tentokrát radostnější. Přinést civil, převléknout sebe, převléknout postele, sbalit věci (včetně těch několika kilogramů jídla, které zůstává stále na okně), zavolat si domů pro odvoz, mezitím počkat na papíry (neschopenka, recepty, doporučení, termíny ke kontrole atd.) – pokud přijede odvoz brzy, ty nejdůležitější papíry jsou stejně zapomenuty na sesterně či přímo na lavici na chodbě.
Pro zpestření čekání, a aby se sestřičky v toto hektické brzké dopoledne nenudily, se na vedlejším pokoji stane událost, která se dá srovnat s vypuštěním yperitu za první světové války a shozením napalmu ve Vietnamu, a to zároveň. Vzduch nejen v tom postiženém pokoji, ale za chvíli i na chodbě je takřka nedýchatelný. Sestřičky otevírají ohromná opršelá okna a průvanem skrz celé oddělení se snaží ten bojový biologický plyn vyhnat do ovzduší. Ještě před chvílí horkem upocení staříci v lehkých nemocničních košilkách se nyní zimomřivě choulí pod krátké deky, krom onoho pachatele napadení stojícího za trest v průvanu (je mu mezitím měněno ložní prádlo). Čekající propuštění pacienti oblékají podzimní bundy a baví se o důvodech, proč ještě české špitály nemohou větrat vzduchotechnikou, když fungující technologické odvětrávání i s rekuperací musí mít - vzhledem k našemu členství v EU - každá špeluňka páté cenové skupiny. Shodnou se na tom, že toto je český způsob euthanasie, obdoba Darwinovského přirozeného výběru - pobyt v nemocnici přežívají jen ti zdravější, mladší, odolnější a otužilejší.
A tak raději hurá domů.
Pravda, v džínách je to ještě trochu divný pocit, který ovšem během dní rekonvalescence odezní.
Poté, co si nakoupí v lékárně zásoby heřmánku a mastiček, nechá se zavézt ze špitálu rovnou na obvodní zdravotní středisko, tentokát už psychicky připraven ukázat vše doktorce a snad i sestře, kdyby bylo potřeba. Za poslední dny mu na něj koukalo tolik žen, že už by ho ani toto nerozházelo. Naštěstí je paní doktorka velice decentní, jen převezme papíry a ni slovem nepojmenuje důvod pobytu v nemocnici.
To tam je jeho původní předsevzetí o pondělním nástupu do práce. Sladké nicnedělání se mu zalíbilo a o neschopnosti do příští kontroly na poliklinice mluví jako o samozřejmosti. „Když si poradili v práci beze mne ty tři dny, poradí si i týden.“ Jak by taky na pracovišti třikrát denně koupal v heřmánku, že?
Týden této „neschopnosti“ je krásný. Bohužel si jej nemůže užít úplně, v čemž brání jeho sice jediná a dočasná, ale naprosto zásadní „neschopnost“, nebo spíše „nemožnost“.
Odpočatý, vymydlený, navoněný již jen s pár zbývajícími stehy po týdnu odváží sám sebe hned po ránu na polikliniku k panu primářovi na kontrolu.
V čekárně je už po sedmé hodině a kupodivu až jako druhý, ač ordinační hodiny jsou až od půl deváté. Říká si, to vydržím a těší se, že až přijde pan primář, půjde skoro hned na řadu a do devíti musí být pryč.
Po osmé hodině už je čekárna plná k prasknutí a když za další čtvrt hodinu vejde sestra, vybere od čekajících pacientů objednávkové kartičky hezky popořadě ode dveří, kterými vstoupila, až na druhý konec čekárny - k oknu. Problém je v tom, že on sedí až u toho okna, protože odtud je hezký výhled na město s rybníkem....
A tak se trousí další a další.... Saniťák přivezl chlapa na vozíku, přišli rodiče s děckem, které kope do dveří a piští na chodbě, přibelhali se dědoušci, kteří třesoucíma se rukama odevzdávají moč....
Poté, co sestra začala vyvolávat pacienty jménem, všimne si varovného nápisu na dveřích do ordinace: "Pořadí pacientů určuje lékař" Chápe logiku prioritního pozvání rodičů s děckem (já neječím a nekopu do dveří, tedy mohu ještě počkat), i chlapa na vozíčku (na mě nečeká saniťák, který asi osmkrát zdůraznil, že musí ještě dopoledne být v Budějicích) i upřednostnění exkluzivní slečny na jehlových podpatcích (no jo, dnes tam není primář, ale mladý ošetřující doktor a potřebuje dobře naladit do nadcházejícího úmorného pracovního dne a týdne).
Když je pozván dědoušek, který seděl v čekárně jako první (nejspíš čekal už za tmy před vrátnicí, než otevřou polikliniku), začne být příjemně rozechvěn, že už co nevidět půjde na řadu. Když však za dědouškem zapadnou dveře čekárny zvenčí a sestra si jako dalšího pozve jeho souseda po pravici, začne tušit nějakou zradu.
To už jej tvrdá špitálenská židle tlačí do zadku více než dvě hodiny. Rozeslal SMS kde komu, vyřídil všechny možné a nemožné telefonáty (ještě že ty mobily jsou) a víc už se dělat nedá. Tupě zírá na po stolku rozhozené letáky propagující aktivní podzim  života. Ve chmurných myšlenkách o tom, že jestli to tak půjde dál, svůj podzim života těžko stráví aktivně, protože ho pročeká na vyšetřeních srůstající předkožky, se naplní tušení - sestra volá pacienty tak, jak seděli! Ne, tak jak přišli! No to se teda má na co těšit! 
„Vynadej staříkům, že tě předbíhají, když za to vlastně ani nemohou a sestra jen vystrčí hlavu, houkne jméno a hned se zase schová. Jedině jí tak strčit nohu mezi dveře, nebo jí tam tu hlavu přirazit....“ Ale všude, doma i v práci jej stále nabádali ke slušnému chování.... „Nebo, co takhle začít kňourat, ječet a kopat do dveří jako ten klouček....?!? Ale z toho by taky mohly být další nekonečné hodiny ještě v čekárnách psychiatrických ambulancí...."
Všechny tyhle myšlenky zaplaší a trpělivě dál snáší, jak jsou do ordinace zváni další a další pacienti, kteří přišli hodinu po něm...
Mezitím se zjevil kluk, se kterým ve špitále leželi spolu a podrobili se stejnému zákroku. Neměl si vedle už kam sednout, tak se postavil nad něj a on mu s patřičnou nadsázkou a k pobavení celé čekárny vylíčí, jaký že je blbec.
Nejvíc se bavila žena sedící vedle. Kolega ji požádal, ať si poposedne na vedlejší volné místo, s tím, že půjde tedy ještě dříve.
„Varuji tě, zastrč nohy, protože teď už tam vlítnu!“ a zaujme startovní pozici jako běžec v blocích.
To už ona dáma těžko zadržuje smích. K dovršení všeho se v ten ráz otevřou dveře ordinace, a ozve se její jméno. Ona povstane, s omluvným úsměvem pokrčí rameny a vpluje dovnitř. Je odzbrojen. No, může se na ni zlobit? Absurdní paradox situace je dovršen: První kopeček kartiček, které sestra vybrala při svém příchodu, končil jeho jménem.
Je půl jedenácté, když vychází z ordinace a kamarád z nemocnice říká: „Byl jsi velice zřetelně slyšet, jak varuješ doktora, že za tři neděle přijdeš v půl dvanácté (ordinuje do dvanácti), že to vyjde nastejno“.
„Doktor mě uklidnil, že to jsem dnes ještě nečekal tak dlouho.“
Když odchází dlouhými chodbami polikliniky a nahlíží do přecpaných čekáren ambulancí jednotlivých specialistů, musí mu dát za pravdu.....
Věren tradici, někdy před půl dvanáctou otevírá dveře čekárny obvodní doktorky. Na židlích se rozvalují pouze dva proletáři, které zná od vidění, a kteří očividně nikam nespěchají, zvyklí trávit život ve zdravotnických čekárnách čekáním na neschopenku, či čekárnách úřadu práce a sociálky.
Sotva dosedne, mezi dveřmi ordinace s objeví sestra, vypouštějíc jakousi důchodkyni. Když jej spatří, osloví jej křestním jménem a vtáhne si jej druhým vchodem dovnitř. Oběma proletářům je to, jak se zdá alespoň na první pohled, celkem lhostejné, že jsou předběhnuti – v čekárně je teplo.
Doma jste tam, kde máte protekci.
Alespoň nějaká satisfakce za očistec čekání na poliklinice, který na úvod vylíčí oběma zdravotnicím a to včetně triku s pořadím kartiček. Je sice oběma dámami politován, ale opět se setká s tvrzením, že: „to ještě šlo“
„Tak to se tedy nedivím, že si důchodci stěžují, že nemají čas. Brzo ráno je saniťák naloží, odveze na polikliniku, dopoledne čekají, než na ně přijde řada, kolem poledne čekají na odvoz domů, a než se tam dostanou je odpoledne. A další den další vyšetření, či kontrola. A tak plyne jejich život.“
„No jo, není na co se těšit.“
A tak v srdečném tónu ještě chvíli plyne jejich hovor, až si on, pacient, uvědomí: „Tak já musím jít, máte v čekárně další dva zákazníky.“
Mávnutí ženské ruky vysvětluje něco v tom smyslu, že jsou to stálí hosti, spíše už inventář, který nikam nespěchá, zvláště ne do venkovního podzimního chladu.
A tak tedy odchází s ukončenou neschopenkou a asi se třemi ještě nevypadlými (nevymáčenými) stehy zpět do pracovního procesu.
V termosce má stále připravený odvar z heřmánku a po ránu a odpoledne ještě koupe.
Jednou za některý z posledních stehů zatáhne natolik, že se objeví krev, což jej vyděsí a s dalšími je už opatrnější. Do kontroly za tři neděle se mu podaří ale odstranit už všechny.
Na ni odjíždí jako už zdravý a funkční muž.
Dlužno dodat, že své předsevzetí přijít pár minut před koncem ordinační doby nedodrží, ale když tentokrát vstupuje do čekárny až v půl jedenácté, jeho kolega tam už sedí. Sedá si vedle něj, ze strany ke dveřím. Podívají se na sebe a rozesmějí se:
„To už ti není nic platné, já už tam kartičku mám.“
Ale přesto jde bezprostředně za ním. Tentokrát čekal jen o něco málo více, než půl hodinky. Kdyby přišel opravdu až před tou půl dvanáctou, nečekal by vůbec.
A to už je asi tak skoro všechno.
Jeho reprodukční zařízení bylo shledáno v perfektním a funkčním stavu, dostal pár elementárních ponaučení k jeho údržbě, jako že je potřeba umývat a tak, a s tím, že mu byla ponechána ona magická kartička opravňující jej ke vstupu bez předchozího objednání, kdyby měl náhodou ještě nějaké problémy (napadlo jej, zda bude platit ještě za nějakých dvacet třicet let, až začnou problémy s prostatou), byl vyslán do normálního občanského života.
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář