Jdi na obsah Jdi na menu
 


Noc před bitvou

 

Reflexe jedné konstelační role dávné linie mužských předků rodu počátkem listopadu 2018.

 

rytir-up.jpg

Slunce krvavě zapadlo za obzor a na tábor padla neproniknutelná tma. Nesměli jste rozdělat ohně, aby je nespatřil nepřítel. Jednotliví muži, když přestali vidět své druhy, zmlkli a snažili se předstírat klidný spánek.
I když jsi věděl, že by stačilo vstát, vztáhnout ruku a udělat pár kroků a nahmatal bys nejbližšího spolubojovníka, neudělal jsi to. Zůstal jsi ve své černé samotě.
Klečel jsi na kolenou a rukama svíral svou zbraň, jako kdyby ses modlil. Ale nebyla to modlitba. Hrdlo ti svíral sžíravý strach, v ústech sucho, dlaně se ti potily a srdce divoce bouchalo. Věděl jsi, že zítra zemřeš. Nevěděl jsi, jak to víš, ale věděl jsi to zcela jistě. Starší bojovníci říkali, že tohle většinou poznáš. A teď je tedy řada na tobě.
Napadlo tě, že něco podobného asi prožíval na Olivové hoře tvůj Pán v noci před svým ukřižováním. Opuštěn svými učedníky, kteří sice spali nedaleko, ale přesto ve svém strachu úplně sám. V takovém strachu, že potil nejen vodu, ale i krev. On věděl, že zemře, a ta jeho smrt bude zatraceně ošklivá. Jaká bude ta tvoje, jestli rychlá nebo pomalá, milosrdná, či trýznivá, to jsi nevěděl. Věděl jsi jen, že se s ní po východu slunce brzy setkáš.
Strach ti obrátil prázdný žaludek, donutil tě na kolenou dotknout se čelem hlíny, ale z úst ti vyšlo jen trochu hořkých slin. Roztřásla tě zimnice. Nechtěl jsi, aby tvou slabost slyšeli ostatní muži a tak ses ji zoufale snažil ovládnout.
Ne, ty nikomu svou smrt nevyčítáš. Do téhle války jsi šel dobrovolně. Pro své ideály, pro víru, pro svou slávu a čest, pro ten bílý plášť a kříž, na který jsi tak hrdý. Pro tohle všechno zítra zemřeš.
A láska? Ne, tu jsi nepoznal. Tvůj otec tě vychoval pro válku a sám stačil zemřít dřív, nežli jsi ty sám dospěl. A pak už jsi vyrůstal jen mezi ženami - babička, matka, sestry, teta. Na bradě ti tenkrát teprve rašilo jen pár světlých chloupků, ale už jsi se snažil ženám poroučet. Musely přece vědět, že kdo je tady pánem! To sis pamatoval od svého otce. Aby hospodářství prosperovalo, musí se ženy podřídit muži. A tys to dokázal. Ony tě sice nenáviděly, ale poslouchaly. Otec by z tebe měl radost. Byl jsi jeho dobrým následníkem. Jakého ty budeš mít následníka? To nevíš. Pár děveček se chtělo vetřít do tvojí přízně a dokonce soutěžily mezi sebou. A tys vyhověl potřebám svého těla. Jestli se snad některé narodil chlapec, tu příležitost udělat z něj následníka si ona ujít nenechá. A ženy tvého rodu se už postarají, aby převzal tvé dědictví a hlavně dobře uctil tvou památku. A snad někdy šel ve tvých stopách a také stejně jako ty se bil pro vznešené ideály…
Život na rodovém hospodářství tě nenaplňoval. Ty jsi toužil po hrdinství a slávě, ale ve skutečnosti jsi spíš nějak potřeboval vybít svou agresivitu. Ani netušíš, jak si ženy z tvé rodiny oddechly, když jsi odešel do téhle války. Ty jsi byl spokojený a ony také. Takhle daleko, jako jsi teď, jste k sobě měli vlastně vždy. Poslaly tě sem zemřít. A ty tu teď hrdinně padneš, poslušen staré rodinné tradice. Staneš se jen uctívaným jménem někde na náhrobku či v kronice...
Přikrytý svým pláštěm jsi snad na chvilku i usnul a zdál se ti krásný sen, že ležíš klidný a smířený v honosné hrobce, zakrytý těžkou kamennou deskou s vytesaným reliéfem tvého těla, tak, jak jsi to znal z katedrály v královském městě… a hlavu máš opřenu o další kámen se soupisem tvých hrdinských činů…
Ze snu tě vyrval ostrý zvuk vojenské trubky. Pod provlhlým šatem se znovu roztřáslo zkřehlé tělo. Na východě svítalo. Vyskočil jsi a pokoušel ses rozhýbat a zahřát ztuhlé svaly. Třeštila ti hlava a prázdný žaludek se kroutil. Sotva jsi uzvedl zbraň a zařadil jsi se do svého šiku. Ne, v tomhle stavu opravdu nemůžeš přežít. Ještě tě napadlo, že snídani dostanou až po bitvě - ti, kteří ji přežijí. Bude jí pak potřeba mnohem méně…
Pak muži začali řvát, aby si dodali odvahu a rozeběhli se. Ty s nimi, uprostřed nich. Stal jsi se jen bezduchou součástí smrtící masy.

 

 

Železné kříže a hliněné střepy
lem na šatech, co už se třepí
ruce máš prázdné a celé od krve
Proč je to horší než tehdy poprvé?

Na štítech štíři ve zlatém poli,
ruce, co drží je, únavou bolí,
pod přilbou oči světlem se klíží,
vyhlíží chvíli, kdy meče se zkříží.
Srdce jak koně tryskem se řítí,
do tváří slunce podzimní svítí.

Teď na rtech máš slova, 
co chyběla dřív,
než strach a válečná zloba,
tě do sedla zdvih´.

Svítilo slunce a vítr vál,
zoraným polem koně jsi hnal,
leskla se kopí - to všechno jsi znal.
Co však je jinak? Čeho ses bál?

Na štítu štíra a v srdci jed,
pozdě znáš slova, jež znát jsi měl hned,
při třesku zbraní teď musíš je řvát,
však není tu nikdo, kdo měl by je znát.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Děkuji.

(Bohumila, 9. 2. 2023 22:06)

Nádherné....