MARTIN ŠOLE

Karla byla děvče ze staré školy. Narodila se na vesnici jako už třetí dítě prostých rodičů, kteří z ní „něco chtěli mít“. Něco lepšího, nežli jsou oni sami a tak chtěli, aby byla „študovaná“, jenomže ona nějaký zvlášť výrazný studijní typ nebyla. Ale protože byla z domova dobře vedená ke slušnosti, píli, obětavosti a svědomitosti, ve školní přípravě byla poctivá a splnila vždy, co se po ní chtělo, prolezla střední ekonomickou školou bez výraznějších poklesků až k maturitě, kterou s vypětím všech svých sil udělala uspokojivě. Nedalo se předpokládat, že by studovala dál a tak hned po maturitě nastoupila na doporučení a přímluvu jednoho příbuzného na místo podnikové účetní v okresním městě. Zpočátku sice na ní vzhledem k jejímu výstupnímu vysvědčení koukali nedůvěřivě, ale protože to byly časy, kdy ještě pracovních sil byl spíše nedostatek a slovo jejího příbuzného také něco platilo, nikdo to nijak moc neřešil. Ona to vzala jako poctu a příležitost, kterou by neměla promarnit a tak se díky své pilnosti a obětavosti brzo zapracovala a běžnou rutinní práci zvládala bez problémů, příkladně a svědomitě. Už tehdy si zvykla, že v době nárazové práce, měsíční či roční uzávěrky a podobně, je potřeba zvýšit úsilí a obětovat i svůj volný čas. Vzhledem k tomu, že toto zatížení bylo jen občasné, nebyl pro ni problém je zvládat.

Oblast partnerských vztahů odpovídala také její výchově. S různými přestávkami „chodila“ s chlapcem, kterého znala už ze střední školy a pravděpodobně to byl také její první sexuální partner. Byla již zaměstnaná, ale ještě jí dvacet nebylo, když přišlo to, co dřív nebo později přijít muselo a v té době také nebylo ničím neobvyklým – neplánované těhotenství. Její partner byl tehdy v prvním ročníku na vysoké škole. V této situaci opět zapracoval její příbuzný a „vykouzlil“ možnost podnikového bytu. Jenomže jeho přidělení mělo podmínku, že se do něj nastěhuje rodina. A tak tedy mladý pár stál před rozhodnutím, buď interrupce, žádná svatba, žádný byt a on bude pokračovat ve studiích, nebo těhotenství, svatba, byt, dítě, rodina, mateřská dovolená – a protože tuto rodinu neměl kdo živit a ona by to z mateřské samozřejmě neutáhla, tak on nechá studií a stane se z něj živitel rodiny (nabídku dobrého zaměstnání měl). Její rodina o první možnosti nechtěla slyšet a jeho rodičům se zas příliš nezdála možnost druhá.

Blížil se zrovna konec prvního semestru, kdy on všem takřka pompézně nahlásil, že se školou končí, že „tuhle oběť přinese“. Ač jeho způsob oznámení široké rodině byl až příliš teatrální, přesto mu to všichni včetně Karly uvěřili a vystrojila se svatba. Nedlouho po ní se nastěhovali do nového bytu a on nastoupil do práce. Až dlouho poté, co se narodil první syn zjistila, že jeho odchod ze školy byl vlastně nutností vzhledem k jeho nevalným studijním výsledkům.

V prvním roce mateřské, kdy už se zdálo být všechno zvládnutelné, jemu přišel další povolávací rozkaz. O odklad už žádat nebylo možné, nebo přesněji řečeno už nežádal, jak se Karla také dozvěděla až mnohem později. Později ji mnohokrát napadlo, že je to skoro, jakoby mu na vojně bylo lépe nežli s rodinou.

Nastaly krušné chvíle boje o holou existenci. Nebyla zvyklá rozhodovat sama. Vždy tu byl někdo poblíž, kdo říkal co má a co nemá udělat. Velice často nevěděla jak dál, jak se vlastně rozhodnout. Tehdy jí prvně začaly somatické potíže podmíněné psychickým stavem stresu a přetížení, kdy každý běžný životní problém byl v jejích očích několikanásobně větší a bez cizí pomoci, nebo alespoň cizí rady takřka neřešitelný. Nastaly čím dál častější bolesti zad a krční páteře a úporné migrény. Přičítala je svému přetížení prací a dědičným faktorům. V těchto chvílích propadala naprostému zoufalství a nejraději by všeho nechala a jen si lehla, nebo ještě hůře – jak se několikrát vyjádřila: „lehla navždycky“. Jen mateřská odpovědnost ji vždy přinutila fungovat dál…

Měla pocit, že je přetížená, že není v silách jednoho člověka to vše zvládnout a tak toužila po někom, kdo by ji pomohl. Ale nebylo to tak. Ve skutečnosti by ji stačil někdo, kdo by jí říkal: „tohle udělej, tohle nedělej“. Potřebovala nějakou vnější autoritu, na kterou byla zvyklá celý život. Paradoxně ji nenašla ve svých rodičích, už příliš vzdálených (a to nejen v prostoru), ale ve své tchyni. Ta jí skutečně velice pomohla. Její pocit vděčnosti vůči manželovi se tedy rozšířil i na jeho rodiče a zdvojnásobil se.

Manžel se vrátil z vojny a doma našel milující a oddanou manželku plně pod kontrolou a vedením své matky. Nastoupil zpět do práce, a idylka by se zdála dokonalá, kdyby Karla v rámci porevolučního snižování stavů a rušení státních podniků o svou práci nepřišla. Tentokrát však řešení na sebe nenechalo dlouho čekat. Vždyť kolem sebe měla už teď dva rádce a průvodce životem. Ona už zas byla jen pouhým plavčíkem plnícím rozkazy na ještě nedávno neovládané lodi svého života, kde nyní kormidelníkem byl její manžel a kapitánem jeho matka.

A byla to právě ona, která první zformulovala ten nápad: „Malej už chodí do školky, je nejvyšší čas, aby dostal bratříčka nebo sestřičku.“ Její syn sice z té myšlenky dvakrát nadšený nebyl, ale pak si asi řekl, že jeho se to příliš nedotkne, jeho zabíhající se životní stereotyp a kariéru to nijak nenabourá - vždyť se postarají ženy.

A také, že ano. Jeho matka a s Karlou o dítěti začala mluvit jak kdyby to byla jen jejich ženská záležitost a on – muž v tom celém má sehrát sice nezbytnou, ale přesto jen epizodní roli. A tak tu roli přijal a tak ji také sehrál. Ne víc, než bylo nezbytně nutné.

Za příslušnou dobu se narodila holčička.

Jenomže tchyně už nebyla nápomocná, tak, jak Karla původně spoléhala. Ba naopak. Tchán, v této době také čerstvě v důchodu, se roznemohl, jako by chtěl své životní družce naznačit: „Jsem tu ještě já, nejsou tu jen tvá vnoučata, o mě se taky starej…!“ Přestalo mu chutnat jídlo, které mu tchyně podstrojovala, začal být protivný na všechny okolo sebe. Tento stav se neustále stupňoval a nakonec byl hospitalizován. Vyšetření stanovila diagnózu: nádor tlustého střeva. Byl urychleně operován, provedena resekce tlustého střeva a vyvedena sigmoideostomie. Subjektivní pooperační komplikace vysloveně přeháněl a dramatizoval. Odmítal vstávat , cítil se slabý, tvrdil, že ho nohy neunesou. Evidentně mu dělala dobře pozornost okolí, se kterým se naučil za pár měsíců od operace výtečně manipulovat. Každou chvíli dokazoval nejrůznějšími způsoby svým blízkým svoji bezmocnost.

Nakonec se mu tedy podařilo to, o co usiloval. Převedl na sebe dokonale pozornost své ženy a vůbec celé rodiny od Karly a jejích dvou potomků. Ze strany své tchyně tedy Karla nemohla už očekávat žádnou pomoc, ba naopak, z této strany byla očekávána pomoc od ní. Manžel Karly v té době dokonce začal podnikat a příliš se mu nedařilo, takže i přísun financí se podstatně ztenčil a Karle přišlo, že jsou na tom stejně jako tehdy před léty, na první mateřské, když on byl na vojně. Stejně od něj neviděla korunu a velice často ani jeho. Situace byla ještě o to horší, že děti už byly dvě a co hlavně – tchyně si představovala, že jí pomůže zásadním způsobem s tchánem. Karla se to zpočátku snažila zvládat, vždyť opravdu k této rodině pociťovala vděčnost a cítila se dlužná. Ale zdaleka to nebylo podle představ tchyně. A tak zanedbávala svou domácnost a manžela, který ji nijak nepomohl, ba naopak, stále častěji jí vyčítal – i když nepřímo – její neschopnost. Kapitán i kormidelník se zdáli stát stále na jedné lodi, pokud byli spolu, tak snad i udávat stejný směr, ale ve skutečnosti ji řídili každý jinam. A tak se Karla ocitla se mezi dvěma ohni. Zvládat domácnost, dvě malé děti a ještě chodit jinam pomáhat s nemohoucím starým člověkem, který má své rozmary, to bylo nad síly této křehké ženy. Opět nastala situace, kterou nedokázala sama zvládat, sama rozhodnout, co ano, co ne, co udělat, co neudělat (jejím slovníkem: „co zanedbat“). A tak se znovu ozvaly její už známé bolesti páteře a migrény. Ale mnohem intenzivněji. Co se však objevilo nově, to byly bolesti žaludku a ranní zvracení a přesně ve chvílích její psychické rozpolcenosti, kdy představy a požadavky manžela na ní kladené se rozcházely s představami a požadavky tchyně. Jednoduše řečeno, její odvěký problém – neschopnost se samostatně rozhodnout, a z toho plynoucí rozpolcenost – jakoby se jí usídlil v žaludku. A čím větší ten rozpor byl, zda jít čehý nebo hot, tím i jakoby strava hůře hledala cestu trávícím ústrojím. Během dvou let takovéhoto života zhubla skoro o deset kilo. Konec mateřské byl pro ni vlastně vysvobozením.

Štěstí se na ni usmálo, aniž by ji kdo pomáhal či doporučoval, našla pěkné místo za přepážkou v bance. Nyní návštěvy „na posluhu“ u rodičů manžela mohla omezit na nejnutnější minimum s poukazem na pracovní i rodinné povinnosti. Vyslovené „Ne“ však Karla nikdy říci nedokázala. Nastalo relativně klidné dlouhé období, kdy rodina našla svůj rytmus, děti vyrůstaly a procházely základní školou, tchyně, která už byla sama, občas s nimi opět vypomohla.

A tak navlékali rok za rokem jako korálky na nitku v tisíci drobných všedních starostech a vlastně stereotypu. Částečně to bylo sedavým zaměstnáním, částečně i tím, že si Karla zvykla zahánět únavu a stres všedního pracovního dne dobrým jídlem, kterého si dopřávala, když se zrovna žaludek nesvíral nad nutností nějakých rozhodnutí, dávno byla na své původní váze i měla nějaké to kilo přes ni. Když prvně zjistila, že v životě svého manžela není jediná žena, přičítala to zpočátku svému vzhledu a začala trápit tělo tělocvikem v bláhové naději, že tím se něco změní. Díky radikálním dietám a díky nové změněné situaci, ztratila opět svou několikaletou duševní pohodu. A jak šla kila dolů přibývalo nevyrovnanosti a nervozity.

Manželská krize a z ní vyplývající nesoustředěnost, nedomyšlení následků a přehnaná důvěra ke kolegovi, zapříčinila výrazný pracovní problém, který původně vypadal dokonce jako zpronevěra peněz. Nakonec se vše vyřešilo a obešlo bez soudní dohry, ale Karla byla přeložena na nižší místo, za menší ptat, ale zato s větším pracovním zatížením. Celá situace se nechutně vlekla a Karle způsobila další zhoršení rodinné atmosféry, zdravotního stavu, i pokles vlastního sebevědomí. Veškerou vinu přičítala jenom sobě (i když to tak ve skutečnosti nebylo), své neschopnosti a o to více cítila vděčnosti, že vůbec mohla zůstat u tohoto zaměstnavatele. Znásobila svou obětavost a v dilematu rodina versus práce jednoznačně zvítězila ta druhá. Už si nevěřila a vše po sobě několikrát kontrolovala. Tím jí samozřejmě trvalo vše podstatně déle. Z práce už nepřicházela už domů dříve, jak po setmění. Manžel se jí už ani na nic nevyptával, ani nic nevyčítal. Koneckonců měl také svůj vlastní život jinde. Byly dny, kdy se jen mlčky potkávali, takřka bez pozdravu.

První, kdo tuto situaci už nevydržel byly jejich dospívající děti. Syn rovnou odešel z domu – s kamarády si zařídili podnájem, ale dcera, studující střední školu se rapidně zhoršila v prospěchu. Když si s ní Karla promluvila v jedné ze svých výjimečně volných chvilek, pochopila, že dcera jí už několik měsíců, či vlastně více než rok uniká, odcizuje se. Že si více rozumí s jejím otcem. Ne snad proto, že by měli více společného, ale jednoduše proto, že on na ni má více času, že se potkávají častěji. Sice mu jeho nevěry neschvaluje, ale vlastně se jim ani nediví – při způsobu života jakým žijí. Tedy hlavně její maminka a jeho manželka Karla.

Otevřela se před ní ta smutná realita, že kromě své práce nezvládá ani rodinu. Několikrát se pokusila přinutit dceru k zodpovědnějšímu přístupu ke studiu, několikrát najít cestu zpět ke svému manželovi, nebo přesněji nějak ho přinutit (byly i slzy), aby on našel cestu zpět k ní. Ač to první jisté úspěchy slavilo, to druhé se ukázalo jako naprosto beznadějné. Ale Karla, vzhledem ke své výchově si nedokázala připustit eventualitu rozvodu. Jejímu manželovi tato chladná patová situace vyhovovala, on měl své zázemí jinde, ale ji ničilo to neustále napětí a hlavně bezvýchodná beznaděj. Práce se zříci také nemohla, protože jako nezaměstnaná by na něm byla úplně závislá.

Její typické migrény a bolesti krční páteře se staly jejím stálým průvodcem. K nim se přidaly teď už časté ranní nevolnosti a nově úporné bolesti břicha po každém jídle. Zpočátku se to pokoušela ignorovat, vždyť přeci jsou mnohem zásadnější věci, „kterým se musí věnovat hlavně v práci ale i doma“. Když už ale bolesti byly natolik úporné, že už se skoro bála cokoli jíst a jednoho dne se jí dokonce objevila tmavá krev ve stolici, nedala se dále odkládat návštěva lékaře. Bylo to vlastně její první podvědomé volání o pomoc. Touha vypadnout z tohoto nikam nevedoucího kolotoče pracovních stresů, přesčasů, které nic neřešily i dusné atmosféry domova. Jenomže toto volání jejího těla nepochopila ani ona, ani její ošetřující lékař. Gastroskopie zkonstatovala přítomnost žaludečního vředu, ale byla zahájena „pouze“ ambulantní medikamentózní léčba. Pro Karlu se pracovní neschopnost zdála přepychem, který ona si „dovolit nemohla“.

V té době zmizela i dcera z domova a neukázala se několik dní, aniž o sobě dala vědět. Jen poslala pár sms, ať ji nehledají. Pak se stalo to, co se stát muselo. Karly tělo už prostě tenhle tlak dál snášet nedokázalo a tak si tedy řeklo o „stop time“ tím jediným způsobem, který Karla byla schopna a ochotna akceptovat. Večer ji paralyzovala krutá bolest a poté, co vydávila i krev, manžel okamžitě zavolal sanitku, která ji odvezla takřka přímo na operační sál.

Hned druhý den se u jejího nemocničního lůžka objevila „ztracená“ dcera s velikým strachem o svou maminku. Karla byla hospitalizována několik týdnů, protože se projevily i nějaké pooperační komplikace (infekce operační rány). Skoro to vypadalo, jako by se jí z relativního klidu špitálu ani nechtělo do normálního života. A nebylo se co divit. Konečně se po několika letech poprvé zastavila a měla čas bilancovat svůj dosavadní život a v klidu si rozmyslet, co vlastně chce dál. Jestli pokračovat ve svém sebezničování nebo radikálně přehodnotit svůj životní styl.

V bance si za ni našli zástup a jí bylo podle jejích slov: „jako tomu převozníkovi ze Zlatovlásky, který konečně vtisknul veslo do ruky někomu jinému“. Prostě jako by jí spadly okovy a připadala si svobodná. Pevně se rozhodla po skončení pracovní neschopnosti podat výpověď a začít někde úplně jinde a od znova. Třeba i za menší plat, protože „se nevyplatí vyměňovat zdraví za prachy“. Děti k ní opět našly cestu. Velká neznámá, kterou ji čeká ještě vyřešit, je vztah se svým manželem, který se po celou dobu její nemoci o ni vzorně stará.

A dokázat si konečně o svém životě rozhodovat sama, aniž by ji to způsobovalo stresy a záchvaty sžíravé odpovědnosti a černého svědomí, které „hlodá a hlodá někde v břiše, až prohlodá díru do žaludku…“.

prosinec 2007