MARTIN ŠOLE

Žížaly

„Tak to bys nevěřil, co jsem dneska dostal rozkazem.“ spustil Pavel hned ve dveřích naší kanceláře. Vracel se právě z ranního úkolování od svého přímého nadřízeného – zástupce pro týl, kterému se neřeklo jinak nežli Lopez a to i mezi vojáky z povolání. Snad i proto už si dnes nevzpomenu na jeho skutečné jméno, jen na hodnost majora, ale i to jen díky k tomu, že majoři byli na štábu, krom velitele praporu, všichni. Pavel Rojtner měl oficiální funkci správce budov, ale ve skutečnosti byl Lopezovým pucflekem, jako my všichni - štábní krysy - jsme byli k ruce některému štábnímu důstojníkovi. Například já byl pucflekem náčelníka štábu, ač moje odbornost zapsaná ve vojenské knížce zněla „chemický instruktor“.

Seděl jsem v naší kanceláři zády ke dveřím a kreslil a vyplňoval jakési tabulky rozvrhů, a tak jsem se v tu chvíli na něj ani neotočil: „Ale věřil, já už tady věřím všemu. Tak co je to dneska?“

„Mám nalovit 40 ks žížal, 18 cm dlouhých a alespoň jako dětský malíček tlustých !“

O Lopezovi bylo známo, že je vášnivý rybář, takže celkem logicky musí mít velkou spotřebu těchto půdních červů. A že k jejich opatření využije i svého pucfleka bylo celkem pochopitelné. Ale ta přesná definice lovné zvěře mě zaujala.

„Ani větší, ani menší?“ otočil jsem se k Pavlovi tváří.

„To nevím, Lopez o žádné toleranci nemluvil.“ Obešel mě a zdrceně si sedl na židli za svým psacím stolem.

„No tak ber rovnou dvaceticentimetrové a tlusté jako Lopezův palec – třeba z toho kápne opušťák !“ pokusil jsem se o vtip, který však k Pavlovi přes jeho starosti vůbec nepronikl.

„Takový snad ani nejsou,“ mávl rukou, „vždyť já ani nevím, kde seženu čtyřicet takových, co chce on.“ řekl, vložil hlavu do dlaní a zaujal pózu ryzího zoufalství.

Situace se jevila podstatně vážnější, nežli jsem myslel na počátku a ten nešťastník sedící proti mně očividně očekával moji pomoc. Začal jsem tedy přemýšlet nahlas.

„Proč vlastně Lopes chce takové masité žížaly a ještě k tomu přesný počet? Kdyby šel normálně na ryby, vrazí ti plechovku a řekne – naplň mi ji žížalama….. A vůbec, jak to, že on má teď čas chodit na ryby?! Teď, když tady máme kontrolu z brigády?!?...“ náhlé světlo prozření osvítilo naši kancelář: „Ty, že on chce ty brigadýry pozvat na ryby?! A když se nebude moci pochlubit úlovkem, pochlubí se alespoň návnadou !“

Zhoupl jsem se na židli a dal ruce v týl na znamení, že s tímhle nechci nic mít: „Jó, hochu," protáhl jsem "tak to ti nezávidím! Tvoje žížaly budou hodnotit ty největší šajby z brigády.“

Pavlova tvář dostala ještě o poznání světlejší odstín. Vzrušeně vstal a naklonil se ke mně přes oba stoly: „Ale ty mi musíš pomoct!“

„Jo a tohle říkal Lopez taky?“

Když Pavel zjistil, že tudy to nepůjde, zatvářil se ukřivděně, sáhl po čepici, vstal a prohlásil, že zajde za Michalem, to že je, na rozdíl ode mne, skutečný kamarád.

Michal, v civilu řezník, zde psovod, byl fajn kluk, ale naprosto nezvladatelná povaha neuznávající autority. Z tohoto důvodu nemohl sloužit na čáře, ale byl ponechán v našem záložním a výcvikovém praporu, stejně jako jediný služební pes na praporu - svéhlavá nezvladatelná bestie. Tihle dva byli sobě navzájem přiděleni a dlužno podotknout, že si náramně rozuměli. Ovšem nebyl to vztah pán – pes, ale vztah naprosto rovnoprávný a symbiotický.

Uvěřil jsem, že Pavel s Michalem jsou schopni na žížaly vyrazit se psem. A když jsem si představil, že jediný povel, kterému ten pes rozumí a s radostí plní je "Trhej!", musel jsem zakročit.

Vstal jsem, Pavla zadržel, vložil mu ruku na rameno a co možná nejvyrovnanějším konejšivým hlasem jsem pronesl: „Milý hochu, jak vidím, situace je příliš vážná, na to abys ji zvládl bez mé pomoci dobrou radou. Tvůj nápad použít k lovu žížal služebního psa není jistě bez zajímavosti. Ale na druhou stranu, taková žížala není ani zajíc ani srnec a před lovcem nejenže prchá, ale také se dokáže ukrýt hluboko pod zem. Což, jak známo, zajíc ani srnec nedovedou. Prostě ta Michalova bestie není žádný norník, aby ti v tomhle byl něco platný!“

Viděl jsem, že Pavel roztává. Vtlačil jsem ho zpět do židle: „Zůstaň sedět, musíme to promyslet; taková náročná věc, jakou je lov žížal,  se neobejde bez řádné teoretické přípravy.“

Pavel očividně pookřál a poslušně si sedl. Jeho znovunabytá důvěra ve mně mi trochu nalomila svědomí, protože stejně jako on jsem doposud s lovem tohoto druhu zvěře na Šumavě neměl pražádné zkušenosti. Naposledy jsem sice tahal žížaly ze země v době, kdy stejně stará děvčata vedle mě vykrajovala z mnou nakopaného písku úhledné bábovičky a poté jsem se už nevěnoval lovu vůbec, ale to jsem Pavlovi, visícímu pohledem na mých rtech nemohl přiznat. Zatvářil jsem se tedy, že celou situaci svírám pevně v rukách a začal předstírat myšlenkové pochody.

Nenapadlo mě zhola nic. Avšak i tuto činnost bylo potřeba vykázat papírově. Před nedávnem nám oběma dali osobní plány, kam jsme měli, jako samostatné jednotky, zapisovat veškerou činnost.

„Prvně si to zapiš do plánu práce na dnešní dopoledne.“ prolomil jsem mlčení.

Zdůrazněním administrativního podchycení této činnosti, jsem ho ještě utvrdil v mylné domněnce, že jsem ten pravý a jediný, který do problému lovu žížal vidí a má jej pevně v rukou. Tehdy se v jeho osobním plánu objevila nádherná náplň činnosti (cituji přesně): „Lov žížal (40 ks)“

A já improvizoval dále. Vycházel jsem z celkem běžného předpokladu, že žížaly se budou vyskytovat ve vlhké travnaté půdě, tedy nejspíš někde kolem potůčku, jenž protékal naše kasárna.

„Máš jako vždy štěstí,“ začal jsem, „že jsi narazil na zkušeného lovce všech druhů plazících se červů a hadů nitěnkami počínaje a krajtami a kobrami konče. Tudíž ti mohu prozradit osvědčené loviště, o kterém vím jen já…“

Dále jsem mu vysvětlil specifiku jejich lovu, jako hbité použití krumpáčů a lopat a neodiskutovatelnou nutnost dvou domorodých nahaněčů.

Byl jsem asi tak přesvědčivý, že se dokonce nabídl, že za mě narýsuje tabulky, které jsem právě tvořil, když mu ty žížaly půjdu nachytat já.

Svraštil jsem čelo: „Pravda, hochu, s velice těžkým srdcem tě pouštím do volarské divočiny samotného – riziko ztráty života je při lovu tohoto druhu zvěře pro nováčka přeci jen příliš velké. Ale rýsování, těchto tabulek je také velice odpovědná práce, kterou náš prapor nemůže svěřit leckomu bez zkušeností – zvláště když zde momentálně máme revizi z brigády.“

Poklepal jsem mu na rameno, popřál mu mnoho loveckých úspěchů a zážitků, znovu vyjádřil naději, že se vrátí živ a zdráv a vystrčil ho na chodbu.

„A nezapomeň si vzít plechovku“ volal jsem na něj ještě na schody.

Zrovna šel kolem Láďa, což byl praporčík v našich letech – svišť těsně po vojenské střední škole (která ho potkala vysloveně omylem) a tak se živě zajímal, co se děje. Zatáhl jsem ho k sobě a srdečně jsme se zasmáli.

Přesto, když jsem dodělal tabulky – v myšlenkách stále s Pavlem, nedalo mi to. Osobní plán neplán, brigádní kontrola nekontrola, vydal jsem se do terénu po jeho stopách. Očekával jsem, že ho najdu omotaného a svíraného klubkem krvelačných růžových červů.

Avšak, když jsem se od dozorčího roty (což byla první stopa) dozvěděl, že z výcviku vytáhl dva bažanty, poznal jsem, že se řídí přesně mými pokyny, čímž se jeho naděje na přežití zvyšují. Tak vida, dva mladí domorodí nahaněči, jejichž život pro něj, jako bílého pana mazáka neznamená zhola nic! No, snad mu pomohou natolik, že se nezraní krumpáčem...

Druhou stopu jsem zachytil vzápětí, když se mě správce skladu ptal: „Prosím tě, co šel Rojtner dělat? U mě nafasoval dva krompáče a dvě lopaty!!! On?!“ Nezdržoval jsem se vysvětlováním, protože toho už se s chutí a smíchem chopil dozorčí a pokračoval po Pavlových stopách dál. Nebylo to tak těžké, protože kasárna toho byla už plná: "Rojtner chytá žížaly!"

Přesnější lokalizaci jsem už ani nepotřeboval. Pavlova postava se vítězně rýsovala proti zachmuřenému šumavskému nebi už zdáli. Jako pravý boharýr stál široce rozkročen na volarských hroudách, v jedné ruce třímal zavařovací sklenici plnou bezmocně se zmítajících trofejí a druhou rukou dirigoval mladé nahaněče, kteří podle jeho pokynů poskakovali z drnu na drn a zpod kořínků vytahovali nové a nové tučné úlovky.

Divokou štvanicí rozpálen ve tváři do červena, podělil se se mnou o euforii z lovu slovy: „Že ale znaj´ zdrhat, co ?! To jsou kousky, koukej!“ Mezi prsty se mu svíjel růžový červ, kterého právě vytáhl ze sklenice, skutečně tlustý takřka jako malík.

Protože jsem se nezúčastnil štvanice od začátku, nedokázal jsem plně sdílet jeho nadšení. Ale při pohledu na něj jsem teprve pochopil, co je to vlastně lovecká vášeň, o které jsem zatím čítal jen v brakové literatuře. Na prožitku nemusí nic ubrat ani ta skutečnost, že předmětem lovu je pouhá česká žížala a ne desetimetrová anakonda.

Jaký měli zážitek z lovu ryb brigádní důstojníci, to už jsme se bohužel nedozvěděli, ale myslím, že podstatně menší než Pavel, přestože jeho přepychovým tučným návnadám by nemohl odolat ani žralok.

Pravdou je, že ten den se na rotě snad o ničem jiném nemluvilo. Ještě večer byla často po baráku slyšet parafráze oblíbeného Večerníčkova seriálu, který právě v té době běžel: „Pampalini sem, Pampalini tam, Pampalini potřebujeme žížalu! Caramba, kde se tu vzal ten lev?!“

A tak „lov 40 ks žížal 18 cm dlouhých a jako malík tlustých“ obsadil suveréně první místo ve štábní soutěži o nejabsurdnější rozkaz. Překonal i přeúspěšný pošťákův, který dostal od politruka roty klíče od bytu, a musel přejít celé město, aby se podíval, zda manželka jeho velitele skutečně vypnula kulmu. Moje nošení obědů ze školní jídelny v kastrůlcích pro dceru náčelníka štábu, střídání se psovodů ve venčení yorkšíra výkonného praporčíka (jediný pes, se kterým po dobu vojny přišli do styku), či snad jmenovitě a konkrétně rozdělená povinnost provést pubertální dceru proviantního náčelníka na místním bále, jsou tím pádem až hluboko na chvostě.

Pavlovy žížaly může překonat už snad jen rozkaz uspokojit manželku některého ze štábních důstojníků.
 

(rok 1987)