3. Level podle Jardy Duška
Cituji JD:
Podle indiánského kmene Toltéků můžete ve svém životě v zásadě žít ve třech konceptech, kterým říkají snění. Prvním snem je sen oběti. Spočívá v tom, že se jako dítě stanete obětí všeho, co vám okolí nalije do hlavy, a vy jako dítě používáte poprvé svou pozornost. Proto se to jmenuje sen první pozornosti. Podívej, tady to je lednička, stěna, sklenička… Jsme vyučováni okolím, dospělými, rodiči, prarodiči, vychovateli, knihami, časopisy, televizí, rozhlasem a všemi výukovými, téměř hypnotickými systémy, které nás odvádějí od cesty srdce, pryč od božství, z něhož se zrodíme. Vznikáme jako samovolný božský akt. Spermie se spojí s vajíčkem a pak už jaksi samovolně probíhá božská práce, což většinou zapomeneme. Po narození jsme ještě chvilku tou božskou bytostí, která nemusí nic umět a dává okolí světlo. Úžasné světlo, protože je ještě božské. A jak říkám, božství se postupně učí obléknout si lidskou podobu. A dokonce přímo, obléknout si věci, zakrýt nahé tělo, aby náhodou nebylo nahé. Osvojíme si lidskou podobu, chemii, dějepis, zeměpis. Ono to je složité, je toho fůra, než se tam vůbec propracujeme, je to mnoho let, sedíme pořád v lavici, posloucháme výklady, abychom mohli být tím právoplatným a plnohodnotným členem lidské společnosti, který se zařadí. Ano, zařadí se do společnosti, aby nebyl nějaký takový hodně divný nebo vyšinutý nebo příliš svérázný.
A nemluvil náhodou s kameny.
Třeba. A teď to jede, jsme uchopeni hypnózou a tomu se říká sen oběti. To znamená, že v iluzi poznávání, které je vyučováním, jsme de facto zhypnotizováni nebo uzamčeni do určitého způsobu myšlení. Sen oběti poznáte podle toho, že někde musí existovat konflikt, nejlépe všude. Musí být hodně konfliktů a problémů, které je nutno řešit, nejčastěji bojem. Musí se bojovat proti korupci, za mír, proti chudobě, proti rakovině nebo proti globálnímu oteplování. Boj se vede jako něco samozřejmého, nejlépe když ten boj probíhá ve jménu dobré myšlenky! To je teprve ten správný boj. V něm je dobré se obětovat, protože když se někdo obětuje za dobrou myšlenku, je to dobrý vzor pro ostatní, aby se také obětovali. Ve snu oběti se tak pěstuje oběť jako modla. Vzpomínáme na své oběti, slavíme, jak se obětovaly, jaká to byla ušlechtilá oběť. Položíme zase květiny, znovu si je připomeneme, protože si historii připomínat musíme a nikdy nesmíme zapomenout na oběti, které byly učiněny. To je sen oběti. A posvátné knihy jsou na něm většinou založené a vytvářejí pocit, že člověk musí pokaždé obětovat tomu kterému bohu alespoň něco.
A druhé snění?
Pokud nahlédneme ze snu oběti naše vězení a uvidíme ho, můžeme postoupit dál, do snu druhé pozornosti. Už jsme vědomí, začínáme princip vězení chápat a podruhé použijeme svou pozornost. Tentokrát bdělým způsobem prozkoumáme názorové systémy, které do naší hlavy pronikly. Začneme v klidu a bez předsudků zkoumat, čemu vlastně věříme a na jakém základě. Kdo nám to řekl, proč se nám určitá myšlenka nebo koncept líbí nebo zdá dobrý a jiný ne. Tomu se říká sen bojovníka. Bojovník je v toltécké tradici tím, kdo bojuje se sebou samým, s těmi koncepty, zkoumá a provádí změnu vžitých názorových systémů. Vyhodí ze své hlavy nevraživé názorové systémy, vyhodí názorové systémy založené na oběti, vyhodí ven názorové systémy založené na konfliktu, vyhodí názorové systémy založené na dualitě (dvou protikladech – pozn. autora). Toltékové nemají jen protipóly, ale i společný bod, z něhož vše vyvěrá, tudíž stále vidí jednotu, z níž vše vychází.
A snění třetí?
Bojovník může ještě postoupit dál a to už je prazvláštní okamžik. Okamžik, kdy se bojovník nasytí všemi názorovými systémy i těmi takzvaně pozitivními, harmonickými a krásnými. A udělá krok, který se v některých tradicích označuje jako znovuzrození nebo zmrtvýchvstání, totiž vstoupí do života. A nepoužije apriorně názorové systémy a nechá na sebe dopadnout živou skutečnost.
Potud JD
Dušek mi stále názorově uniká. Je prostě někde jinde, než já. Ale to v žádném případě neznamená, že jeho cesta je špatná. Je jiná. A věřím, že směřuje ke stejnému cíli. Nejspíš je mnohem dál, než já, jestli se tohle dá nějak vůbec poměřovat. V 1. "snění" má v podstatě zahrnuté mé první dvě úrovně. 1. dítě-otrok, 2. poznávání>popření>vzpoura>boj proti okolí. Jeho druhá úroveň je vlastně pro mě přerodová (překonání duality a rozporů), tedy hraniční mezi druhou a třetí: " Bojovník je v toltécké tradici tím, kdo bojuje se sebou samým" a jeho poslední třetí úroveň mi není až tak moc jasná. Jakým způsobem takový"bojovník" dál žije, když má vyřešeny všechny rozporné problémy. Ale dejme tomu, že to odpovídá osvícení či nírváně (podle budhistické tradice může přijít nírvána i za fyzického života). Ale to je v právě můj osobní (vnitřní) boj, odpovědět si na otázku, nebo alespoň si hrubě představit, jak vypadá život v 3. levelu.
Tím, že jsem si myšlenkově vybabral, že existuje něco jako 3. level (podle Duška "3. snění"), neznamená , že už na něj nějak dosahuju. To je stejné, jako si umět představit stav beztíže a skutečně ho zažít.
Naopak, jsem si například vědom toho, že ještě před třemi lety jsem v jedné zásadní věci byl v levelu prvním a poté až po uši zapadl do druhého...
Víra je 1. úroveň.
2. je informování a popírání víry.
3. je poznání, probuzení, osvícení, smíření, souznění, přijetí (a v některých případech i odpuštění a vyrovnání)...
Tyto Duškovy (resp. Toltécké) stupně snění nebo něco na ten způsob jsem už před více jak deseti lety někde potkal a zpracoval do tohoto textíku.