MARTIN ŠOLE

Opici nepolidštila práce, ale naopak flákárna. Přesněji a jemněji řečeno touha po urychlení, ulehčení a zjednodušení práce. Tato touha byla samozřejmě motivována přirozenou leností. Snahou dosáhnout stejného výsledku za vynaložení mnohem menší námahy. A tato snaha je motivována leností.

Opice, jíž bylo předurčeno stát se člověkem, si pamatovala z minula tu krutě bolavě trýznivou námahu při shánění obživy, jež byla později vznešeně nazvána prací, a začala přemýšlet. Přemýšlí primárně o tom, jak se této trýzni vyhnout. Ale úplným vyhýbáním se trýzni při shánění obživy by na evolučním žebříčku příliš nahoru nepostoupila, ale spíše vyhynula. Nezbylo tedy než vymyslet  jak se dostat ke stejnému cíli, ale rychleji a snáze.

Práce tedy není tím prvotním hybatelem rozvoje mozku a tím i polidštění opice, ale naopak lenost – snaha se této práci vyhnout, nebo si ji alespoň usnadnit.

Náš předek se vždy příšerně nadřel než ulovil mamuta. Musel se za ním nalítat mnoho kilometrů, tahat se s těžkým kyjem, zvedat a házet těžké balvany a k tomu mu ještě pěkně kručelo v břiše. A to ještě přesně v době, kdy šel mamut kolem. Tohle přirozeně líný pračlověk přece nemohl snášet donekonečna. A začíná přemýšlet, co s tím udělat, aby se jednou téhle otročině alespoň z části vyhnul. Z pračlověka se stává člověk, který, aby nemusel pracovat fyzicky začíná pracovat duševně. A zde se rodí i  první manager – přesvědčí a zorganizuje tlupu k vykopání jámy. Ten s největší mozkovou kapacitou to dokonce zorganizuje tak, aby sám nemusel hnout ani prstem. Tady se teprve vyvíjí ten pravý moderní člověk. Ne šikovností své ruky, ale přesvědčovací schopností svého nápadu podaného zpočátku neartikulovanými skřeky.

A lenost posouvá vývoj pračlověka od opice k člověku dále. „… a časem mu přišlo zatěžký, chodit líčit na mamuta jen pěšky…“ kápli na to Voskovec s Werichem už v 30. letech ve své písni „Civilizace“. Ano vynález kola. Kolo, jako další výtečný prostředek k usnadnění práce lenochům. Samozřejmě, že všichni skeptičtí pracanti nedokázali jeho dosah zpočátku náležitě ocenit. Ti, lenoši, co ho používali, najednou dokázali mnohem více, než ti poctiví a svědomití pracanti, kteří se drželi starých osvědčených postupů. Ale protože lenochů a těch pohodlných bylo vždycky víc, nežli pracantů, mohl se pokrok a rozvoj lidstva rozjet ještě zběsilejším tempem.

Lidská přirozenost je vyhnout se namáhavé práci ale přitom získat co nejvíc. Propast mezi těmito zdánlivými protiklady člověk překlenul právě tím, že do řešení tohoto problému zapojil krom pracek (tehdy to ještě ruce nebyly) i mozek, který se tímto užíváním ve prospěch tělesného pohodlí začal rozvíjet.

Tedy

Buď lenosti čest!

(1991)

Vážený pane Engelsi,

Téměř před dvěma lety jsem napsal kritiku tohoto vašeho útlého spisku z roku 1878, aniž bych jej vlastně znal. Z celkem pochopitelných důvodů jsme se v dobách nedávno minulých vyhýbali všemu, co si komunismus kanonizoval do své bible, kterou souhrnně nazýval Marxismus Leninismus.

Nyní, kdy nám již MXL není tlučen palicí do hlavy, jsem se s tím to vašim dílkem v klidu a nezaujatě seznámil. Musím dát průchod své samolibosti. Nynější důkladné přečtení můj názor na jeho pochybenost nijak nezměnilo.

Bez uzardění se stavím na stranu těch idealistů, kterými opovrhujete, a kteří „hlavě, vývoji a činnosti mozku připisují všechny zásluhy na rychle se rozvíjející civilizaci“.

Ano, přiznávám, že nevím, kde se vzalo něco tak úžasného, jako je lidský mozek, ale nevěřím, že by to bylo tím, že „opice si ovykla používat ruce při chůzi po zemi a chodila stále vzpřímeněji… Tak byla ruka osvobozena a začala vyrábět nástroje.“ Vždyť skoro všechny antropoidní opice mají volné ruce. Jsou tedy na nejlepší cestě začít používat nástroje a tím si tedy rozvíjet mozek. Proč se to podařilo jen jednomu druhu primátů a to druhu homo, když na to v podstatě měli všichni stejný čas?

Nejspíš tomu předka člověka přinutila změna životních podmínek. Ale proč na to tento první člověk reagoval takto, proč nevymřel jako ty tisíce živočišných druhů před ním, kterým se nestačilo přizpůsobit tělo?

Správně píšete: „Ruka je nejen orgánem práce, nýbrž i jejím produktem.“ Kde se tedy vzala nebo spíše stále bere ta idea pracovat, prací řešit svou nutnost přežití a tím tedy vylepšovat svoji ruku. Vylepšovat a rozvíjet až sekundárně pro potřeby, které vznikají v mozku jako reakce, odpověď na podmínky a vlivy nového životního prostředí. Kde se vzal v mozku prapředka ten nápad, že jeden kámen opracuje druhý do žádaného tvaru? Kde se vzala ta představa, jaký tvar kamene bude žádaný? Proč na to nepřišel jiný živočich a mrzce vymřel? Jeho mozek byl nejspíš příliš jednoduchý. A jsme u toho! Člověk začal řešit svůj boj o přežití prací, protože na to měl dostatečně výkonný mozek. Mozek, který byl schopen ovládat ruku. Mozek, jaký nemají ani primáti. Ne ruka se podílela na rozvoji mozku, ale mozek na rozvoji a dovednosti ruky. Práce je produktem myšlení a ruka je pouze nástrojem. Vy říkáte: „…lidská ruka nabyla tak vysokého stupně dokonalosti, že dovedla vykouzlit malby Rafaelovy… i hudbu Paganiniho.“ Nejprve však v mozku musí být představa o tvaru kamene, aby ho mohla ruka do tohoto tvaru vytesat. Hudba zní nejprve v hlavě, než ji ruka zahraje na nějakém nástroji.

Tedy hmotné dostává svůj tvar až teprve když existuje představa v duševním světě. Ruku vede mozek. Naopak je to většinou ruka, která je tak nešikovná a vyžaduje dlouhé a dlouhé hodiny cvičení, aby zvládla a zrealizovala to, co po ní mozek chce, v čem už mozek má dávno jasno. Zas je to myšlenka, která předbíhá hmotu.

Milý pane Engelsi, smiřte se s tím, že ne proto, že opice začala pracovat se stala člověkem, ale proto, že se stala člověkem, začala pracovat.

Práce nezdokonaluje mozek, naopak, mozek zdokonaluje práci.

Píšete, že „práce a řeč jsou dva nejpodstatnější podněty na vytvoření lidského mozku“. Já myslím, že opak je pravdou.

O práci jsme si řekli – nyní tedy řeč.

Sám přiznáváte, že zvířata nemluví. A lidé mluví protože „si mají co říci“. Ano mají si co říci, protože se potřebují nějak podělit o své myšlenky, což je druhý způsob (krom realizace výrobků – nápadů) jejich druhý způsob uvedení do vnějšího světa. Na to, abych mohl něco říkat, musím nejprve něco myslet, že potřebuji zvnějšit něco svého vnitřního.

Ale abychom nějak ukončili tuto polemiku – váš materialismus kontra můj idealismus (možná naivní), která se trochu podobá řešení problému, co bylo dřív, jestli slepice nebo vejce, přiznejme si oba, že nevíme, kde se vzalo to nejdokonalejší v celém známém vesmíru – lidský mozek.

Vaše vysvětlení mě neuspokojuje. Na lidském mozku lidská ruka, lidská práce ani lidská řeč podíl nemá.

(1993)

Čtu: "K tomu, abychom mohli přemýšlet, potřebujeme pozitivní frustraci. Nepotřebujeme mít volný čas, který musíme naplnit zbytečnými věcmi. Potřebujeme se nudit, aby mozek tvořil spoje a aby přemýšlel o věcech."
Tj. vystresovaný člověk v časovém presu nic skutečně nového nevymyslí.
To přesně zapadá do mé paleoteorie, kdy v antagonistickém rozporu s Engelsem říkám, že nebyla to práce, co polidštilo člověka, nýbrž jeho potřeba flákat se, tedy lenost!
Vymyslet past na mamuta je natolik sofistikovaná intelektuální činnost, že ji nemohl vykonat náš předek v poklusu za kořistí, či při mlácení pěstním klínem, ale pouze v klidu vleže, nebo při bezcílném a pomalém bloumání pralesem, kdy se pohroužený ve svých myšlenkách propadl do nějaké díry.
Snaha usnadnit si práci, nebo se jí úplně zbavit, tedy snaha s co nejmenší námahou dosáhnout co největších výsledků, je to, co žene pokrok dopředu.
Pokrok posouvají ti, co se zdánlivě (pro ty ostatní "dříče", co se nedokáží zastavit) dokáží "nudit a flákat" a k tomuto stavu se vždy snaží dostat.

(4.11.2019)