Byrokracie
Absurdita fungování, zkostnatělost a byrokracie jakéhokoli systému vzrůstá s jeho velikostí. Jeho pružnost, životaschopnost a flexibilnost (kvalitativní ukazatel) upadá s jeho rozrůstáním a zvětšováním se (kvantitou). Byrokracie je něco jako nádorové bujení, kterým zvětšující se systém začne zevnitř ničit sám sebe.
Ve své praxi jsem prošel aparátem státní správy, který je všeobecným míněním považován za synonymum byrokracie. Byl to i můj názor, dokud jsem nepoznal i korporátní byrokratický aparát. Myslel jsem si, že byrokracie ve státním sektoru vzniká, protože může ždímat veřejné prostředky, které nikdo tak úpěnlivě nehlídá, které nikomu tak bolestně nechybí, jako ty soukromé (viz "tragédie obecní pastviny"). Ale není to tak. Podobná byrokracie se rozrůstá i v soukromých společnostech úměrně velikosti společnosti a době její existence. Někdy možná dokonce snáze, než ve státním sektoru, který je pod drobnohledem veřejnosti, resp. veřejného mínění a novinářů. Ve státním sektoru tedy kromě kontroly shora probíhá kontrola a kritika zdola od klientů - zákazníků.
Státní sektor má monopol na poskytovanou službu a dotované státní (veřejné) službě nehrozí krach a nahrazení někým jiným, takže se klient či zákazník nemůže obrátit jinam a nezbývá mu nic jiného, než veřejná kritika.
Ovšem některé (zdánlivě) soukromé korporátní společnosti vzhledem ke své velikosti jsou schopné (skrytě) takovéhoto monopolu na své poskytované služby či dodávané výrobky dosáhnout a stejně tak jsou schopny dosáhnout na dotace, díky kterým se (nutně) nemusí chovat tržně. Zvláště když podíl příjmu z dotací převáží podíl příjmu z prodeje vyráběné komodity. Anebo (či zároveň) prodávaná komodita má "regulovanou" (státem určovanou a omezovanou) cenu. Typicky se jedná o výrobce, dodavatele a distributory různých médií (energie, voda, paliva), či různých nutných služeb (hlavně v oblasti ekologie, jako je likvidace odpadu, sanace a pod.). Jejich činnost je už sama o sobě přetížena ze strany státu nejrůznějšími pravidly (zákony a vyhláškami) a požadavky na vykazování (statistické sledování), že je větší byrokratický aparát v takovéto firmě (nežli by bylo standardem u jiné běžné firmy) nutný ihned po jejím vzniku.
Jenomže byrokracie může vznikat i u ryze tržní mamutí firmy s ohromným obratem. A lhostejno, zda je aktuálně zisková či ztrátová. Pád takovéto firmy může trvat i mnoho let, které si byrokracie v ní ještě ráda užije k poslednímu vysátí. Taková firma je totiž tržní jen navenek. Čím větší firma, tím méně uvnitř ní fungují tržní mechanismy a konkurenční prostředí. Čím větší firma, tím menší zájem na její prosperitě mají jednotliví zaměstnanci a tím více jim jde o vlastní osobní prospěch, který s prospěchem firmy má pramálo společného. A čím více jsou zaměstnanci takto uvnitř firmy "dobře schováni" před vnějším tržním světem, tím větší byrokratické absurdity se začnou uvnitř firemního systému vytvářet. A opět čím je tento firemní systém větší, tím lépe dokáže zaměstnance schovat a tím více pouze interních věcí mohou řešit, resp. vymýšlet, aby odůvodnili svou existenci.
Korporátní byrokrati fungují opravdu stejně jako rakovina: jejich existence je pro fungování firmy navenek prakticky zcela zbytečná, oni žijí pouze pro vnitrofiremní (netržní) procesy a odčerpávají tak mateřské firmě - síly a prostředky. Uvnitř hostitelského organismu bují a bytní, zpomalujíce, komplikujíce či přerušujíce všechny důležité funkce - výrobu.
Organizace tak na svoje interní procesy musí vydávat více prostředků, o které je snižován zisk. Jenomže to jednotlivce, tvořící interní byrokratický aparát, nijak netíží, protože na něm nemají nijaký podíl a většinu jejich příjmu tvoří fixní plat. Jejich jediným zájmem je obhájit svoji existenci. A to ještě jen vůči nadřízeným. Což je ohromná výhoda proti byrokratovi ve státní správě, který svou existenci a její smysluplnost obhajuje hlavně vůči veřejnosti a novinářům.
Na rozdíl od státního se korporátní byrokrat nijak nepotřebuje prezentovat před veřejností. A protože podnikový systém není založen na demokratických principech, ale pouze na pyramidálním systému podřízenosti, nemůže přijít ani žádná kritika zdola. Naopak, korporátní byrokrat je pro běžné výrobní zaměstnance leckdy větším postrachem a tedy má svým způsobem větší moc, nežli přímo nadřízený šéf. Vlivnějších korporátních byrokratů se bojí totiž i výrobní šéfové.
Korporátní byrokrat nic nevyrábí (nepodílí se přímo na výrobě), on pouze kontroluje. A kdo nic nedělá, nic nezkazí; a kdo nic nezkazí (a dál už to znáte :) ).
Byrokracie ve státním sektoru bujela od pradávna, nejspíš, co státy existují. S průmyslovou revolucí od 19. století byrokratický parazitismus přeskočil i do výrobních firem. Byrokracie bude vždy se státním aparátem nějak propojena. Přinejmenším podobnými praktikami.
Za socialismu se tomu říkalo "nomenklaturní kádr", zkráceně "nomenklatura". Výhodná ekonomická, kontrolní, či personální - kádrovací funkce byla vždy nějak spojena i s funkcí stranickou (politickou) a s konkrétním člověkem ("papaláš" se mu říkalo) a fixována nejen řadou oficielních ekonomicko-politických vztahů, ale i s neoficielními nepotickými a klientelistickými vztahy (rozlehlá sociální pavučina příbuzenských a známostních vzájemných vazeb).
Tyto mechanismy se od těch dob příliš nezměnily, jen dostaly jiné názvy.
Dodnes se tiše souhlasí v budováním takovéto sociální pavučiny, (kde "ruka ruku myje" a která s "tržním konkurenčním prostředím" nemá nic společného) na různých družebních, "teambuldingových", ... akcích, výjezdních zasedáních, setkáních, školeních, soustředěních... a ... jednoduše řečeno: podnikových "chlastačkách". Říká se tomu "sociální kapitál" a je to (dle Wiki) "Souhrn užitečných sociálních kontaktů, styků a známostí, které daná osoba může mobilizovat ke svému prospěchu."
Podle Michelsova Železného zákona oligarchie ve všech organizacích či společnostech, působí mechanismy a tendence, které nutně vedou ke vzniku oligarchie (vládě několika málo osob) jako mocenské struktury. To znamená, že v každém svobodném společenství lidí (organizacích, politických stranách…) se vyprofiluje úzká skupina vůdců, kteří ve výsledku lobují více za své cíle a uchování si své moci, než za zájmy seskupení jako takového.
Oligarchové z této definice byli i socialističtí nomenklaturní papaláši, kterým už v základu nešlo o žádné "budování světlých socialistických zítřků", ale jen o to, "nahrabat pro sebe".
Ne náhodou se opět dneska objevují ta samá jména a ty samé tváře.
A jako jejich věrní hlídací psi se v každém systému vedle těchto oligarchů vyprofiluje armáda byrokratů, která bude své chlebodárce podporovat a lízat jim servilně ruce za každé sousto a bude se snažit udržet se co nejblíže stolu, ze kterého padá.
Po nějakém čase se vedení každé dostatečně velké skupiny (organizace či systému) zvrhne v oligarchii a jejich podřízené pomocné skupiny v byrokracii. Častěji a dříve tehdy, když původní cíle skupiny jsou už delší dobu stále stejné a neměnné a skupina neprodělává žádné radikální změny a otřesy, její fungování je klidné a nejsou nutné žádné inovace, do jejichž realizace by se museli zapojit všichni, protože by se jich bytostně týkala. Cíle (ať už je to ideologie, na které stojí celý stát nebo jen strana, či konkrétní úřad, anebo konstantní tvorba zisku v případě korporace) se stanou něčím samozřejmým, automatickým, co není potřeba příliš řešit, a tak jednotliví členové začnou řešit více svoje osobní zájmy, jak zvýšit svůj osobní prospěch prostřednictvím skupiny. Už se neptají, "čím já mohu pomoci společnosti, ale čím společnost pomůže mě" (tj. "k čemu svému ji využiji, k čemu mi bude dobrá, kde ji mohu beztrestně vysávat").
A tak se příslušníci (občané, členové, zaměstnanci...) skupiny vyprofilují podle svého naturelu na ty, kteří:
- vedou a určují další směr - oligarchie
- jim v tom (zdánlivě) pomáhají, ale nechtějí nést odpovědnost - byrokracie
- nechávají se vést (prostě "se vezou") a jsou rádi, že na někoho mohli delegovat svou odpovědnost a kompetence, že za ně někdo rozhoduje a oni mají svůj klid a své jisté (stálý fixní příjem a další sociální jistoty); takže "drží hubu a krok", čímž umožňují existenci prvních dvou skupin.
Těhle posledních je většina.
Je pro ně velmi těžké kontrolovat předchozí dvě skupiny, neboť ony jsou ti, kdo kontrolují přístup k informacím a komunikačním kanálům.
Vedenému (občanovi, běžnému pracovníkovi - dělníkovi) jde také o jeho osobní klid a pohodu, udělat jen to nejnutnější a vypadnout (tedy být alespoň ve zbytku času zdánlivě svobodný) a tak svou pasivitou oligarchy i byrokraty podporuje.
Pokud se vedený dostane do sporu s byrokratem, byrokrat se snadno a rychle schová za "ty nahoře" (oligarchy), kteří "to po něm chtějí" a on "to tak musí udělat". Byrokrat nenese odpovědnost, byrokrat je jenom kontrolním nástrojem. Přes byrokrata se vedený až k oligarchovi většinou nedostane. Ti dva se ani nesetkají - jedině pokud oligarcha nepotřebuje podporu zdola kdy vedené využívá coby coby voličskou základnu pro podporu svých (osobních) cílů. Pak se bič změní na cukr - ale většinou jen slibovaný (slibem příštího lepšího nikdy nezarmoutíš).
V rámci skupiny (firmy) toto rozdělení na oligarchy, byrokraty a vedené přibližně odpovídá Kellerovu (?) celospolečenskému dělení na diskrétní elitu, pomocnou elitu a non-elitu. Tím bychom byli už u Paretovy Teorie cirkulace elit, ale citování známých principů z učebnic sociologie není a tolik mým záměrem...
Takže tento můj exkurz ukončím ještě volnou citací Mertona, podle kterého se takřka rituální dodržování pravidel, předpisů a směrnic stane hlavním cílem jednání byrokrata. Jeho snaha o kontrolu a vykazování tohoto dodržování nezřídka vytlačí úsilí o realizaci původních vnějších cílů společnosti, organizace či firmy. Zaměstnanci se pak ani tolik nesnaží vyhovět vnějším požadavkům zákazníků (a trhu), jako vnitřním požadavkům kontrolujících ("buzerujících") korporátních byrokratů.
Na tomto místě bychom se měli přesunout od principů sociologických k psychologické podstatě a zeptat se, proč to ten byrokrat vlastně dělá a ví vůbec, co činí?
Výše máme zmíněnu jistou ritualizaci této činnosti. A skutečně dostatečně dlouho opakovaná činnost má velkou šanci stát se rituálem. Tedy získat pro svého vykonavatele významy, které dříve neměla. Rituál je totiž něco, o čem máme pocit, že kdybychom neudělali (v určenou stále stejnou dobu na stále stejném místě), o něco bychom se ochudili a co hůř, něco hodně špatného by se nám mohlo přihodit a možná nejen nám, ale našim blízkým a možná dokonce celému světu. Jestli vám to začíná připomínat náboženský rituál, jste na správné stopě. V tomhle má byrokracie i náboženství společného jmenovatele. A jak snadno se náboženství stane byrokratickým rituálem, stejně tak snadno byrokratické pomůcky, kterými jsou razítko, oběžník, dotazník a směrnice, mohou být zbožštěny... razítko se stane odpustkem, lejstro které obsahuje, propustkou do ráje a ne nadarmo je Bible "Starým a Novým Zákonem"... úředník prosazující vyhlášky, nařízení a směrnice je také něco jako zástupce boží na zemi a ten, kdo je vydává je určitým způsobem "bohurovný"... a obojí dává krásný a opojný pocit moci... pro úředníka moci bez odpovědnosti, bez nesení možných následků. Úředník je schován za nařízení, vyhlášky směrnice a oběžníky, za které je odpovědný jejich vydavatel. Ten se ale v případě nařčení zas může schovat za to, že je úředník - kontrolor s daném konkrétním případě špatně pochopil a špatně "implementoval" do praxe.
Jsme u zásadní otázky, zda si byrokrat uvědomuje, že jeho činnost je v zásadě komplikující až znemožňující hladké fungování systému a možná i života jako takového.
Pokud si to uvědomuje, dělá to jen proto, aby odůvodnil svou parazitickou existenci, nebyl shledán zbytečným a nezavřel se penězovod, který dotuje jeho činnost (přesněji, na který je přisátý).
Anebo si to neuvědomuje a dělá to proto, že činnosti, kterou vyvíjí sám bezmezně věří. Což je diagnóza Spasitelský komplex.
Obojí vypadá navenek stejně a v obojím případě je jedinou obranou dokázat byrokratovi, že jeho činnost je zbytečná, ba v mnoha případech pro systém (podnik, obec, stát, lidstvo i celou Zemi) škodlivá a pokud ustane, nic zásadně negativního se nestane, ba naopak, mnohým se uleví.
Jenomže kapři si sami svůj rybník nevypustí.
Byrokrat je mistr v odůvodňování své existence. Vždy je o krok napřed před svým kritikem, protože má vždy lepší přístup k informacím ve svém oboru. Vždy vytáhne něco, proč je jeho existence nezbytná. Dobrý byrokrat umí bravůrně vykreslit katastrofický scénář, co by se stalo kdyby byl jeho úřad zrušen, a jaké nedozírné škody by systém utrpěl, kdyby se nikdo nestaral a nezabýval činností, kterou se zabývá on. A těžko se útočí proti zářivému Spasiteli, který nám vlastně nabízí záchranu a ochranu. Takovýmto útokem "do vlastních řad" se každý kritik přidává na stranu nepřítele, který nás všechny chce ohrozit a zničit. A nic tak nespojuje skupinu, jako ukázání prstem na podlého vnějšího nepřítele, proti kterému bojujeme. A když ten venku k dispozici není, najdeme černou ovci (vlka v rouše beránčím) ve vlastních řadách, vytáhneme, ať ho všichni vidí a exemplárně ho potrestáme. A nikdo není lepším "obětním beránkem", nežli takový kritik systému ("našich vznešených ideí"!), opravovatel našich zákonů, směrnic a nařízení a prosazovatel nových opatření. Stačí potrestat toho nejhlasitějšího a ostatní ovečky se rozutečou.
Takže, když byrokrat zjistí, že jeho potenciální oponenti jsou zastrašeni, přejde do protiútoku a řekne si o další peníze - samozřejmě, že na "zvýšení bezpečnostních opatření", na "implementaci nejnovějších principů", na "zkvalitnění posuzovacích a rozhodovacích mechanismů" a podobně. Samozřejmě, že tohle jsou v principu zas jen další "odůvodňovátka" nutné existence byrokrata a jeho úřadu.
A jestli vám tento princip: "vytvořit strašáka, který vyvolá strach > vytvořit dojem, že já jsem ten jediný, který vás před ním může zachránit > a proto mi na to dejte ještě více peněz (a jinak držte huby a krok)" nějak povědomý, tak vcelku správně. Tenhle princip je tu s námi od dob, co je lidská společnost společností. Používali ho už paleolitičtí šamani, po nich kněží všech náboženství a po nich většina vládců a politiků. Bylo by s podivem, kdyby se tohoto principu nechytil i korporátní byrokrat.
Takže jsme si řekli, že byrokrat dělá to, co dělá, protože trpí Spasitelským komplexem a neuvědomuje si dopad na ostatní (možná si i uvědomuje, že škodí sobě, ale je přesvědčen, že ostatním pomáhá, ba je přímo zachraňuje, avšak toto jeho přesvědčení je mnohdy v příkrém rozporu s realitou... ale o tom někdy později), anebo si uvědomuje dopad na ostatní, uvědomuje si, jak, čím a kde jim škodí, ale dělá to tak, aby to jemu osobně prospívalo. Anebo je to kombinace obojího. U jednotlivců poměr bude ryze individuální a kolik je "Spasitelů" a kolik "Vyčůránků" mezi byrokraty celkově, to se neodvažuji odhadnout a nejspíš na to ani neexistují relevantní výzkumy.
Peníze, které proudí do organizace a z organizace, se jich osobně netýkají. Nanejvýš jsou to pro ně jen další číslíčka v jejich tabulkách, které je potřeba odněkud někam vykazovat. Není to jejich firma a nemají v ní podíl.
Aby cílem toho, kdo nehospodaří s vlastními penězi a nevytváří zisk pouze sám pro sebe (tedy v podstatě všech, kteří jsou nějak někde zaměstnaní - od politiků, přes státní úředníky; od vrcholového managementu až po posledního Joudu v kanceláři, či dílně toho kterého podniku), nebylo jen maximalizovat svůj vlastní osobní prospěch, ale aby také dělal něco ve prospěch Celku - tedy pro společnost nebo podnik, je neustálým a nikdy nekončícím bojem. Tady se musí vytvářet a neustále upravovat taková pravidla, která by uváděla alespoň do částečného souladu sobecké zájmy (zaměstnaného) individua se zájmy organizace, která ho platí. Problém je, že v podnikové hierarchii takováto pravidla povětšinou vytváří a do detailů (někdy naprosto nesmyslných) rozpracovává právě podnikový byrokrat. A ten je logicky nemá potřebu vypracovávat k co největšímu prospěchu (zisku) celku - podniku, ale má bytostnou potřebu vypracovat je k co největšímu prospěchu svému. Aby získal co největší důležitost a důvod své existence, co nejvyšší postavení a následné nejvyšší finanční ocenění.
A tak je prospěch jednotlivce či jedné malé skupiny vykoupen neprospěchem většiny.
V politice to funguje tak, že omezený počet členů zájmové skupiny (lobby) dosáhne vysokého výnosu z prosazených opatření; rozptýlení nákladů na všechny voliče zvýší každému z nich daně jen nepatrně.
Tj.: vezměte 10 mil. lidí korunu a máte 10 mil. a nic se nestane, vezměte 10 miliardářům milion a máte taky 10 milionů, ale zabetonované nohy v sudu na dně přehrady...
V korporátním systému to není o tolik jiné. Zájmová skupinka byrokratů prosadí nějaké opatření (nejlépe nějakou novou směrnicí s neprůstřelným odůvodněním její nezbytnosti) a s ní i masívní navýšení rozpočtu pro svoje oddělení, ale na celkovém zisku se to neprojeví až tak patrně. Když tak se vždy dají plošně seškrtat odměny, či rovnou snížit platy těch nejnižších zaměstnanců, kterých je nejvíce. Což je cesta analogická státnímu plošnému navýšení daní.
A nikdo z voličů, resp. zaměstnanců už nezkoumá proč. K těmhle informacím nemají přístup. Pokud se po tom přesto začnou pídit, první, na co narazí, jsou sofistikovaná vyjádření vypracovaná skupinkou zainteresovaných byrokratů o "nezbytnosti takovýchto opatření".
"Odborníci" si vždy začnou usurpovat informace a běžné uživatele k nim nepustí. Odůvodní to (kybernetickou) "bezpečností" (v IT oboru je tohle hodně citelné). Pak ani jejich nadřízení, nebo zadavatelé nemají přehled, co všechno odborníci mohou. Ti "pověření" (nebo přesněji "vyvolení") nejen uživatelům, ale i nadřízeným "minimalizují" v rámci "bezpečnosti" jejich práva a přístupy. A tedy i přístupy k informacím. Nadřízení s rozhodovacími pravomocemi pak vlastně přestávají mít přehled, čemu vlastně velí. Ztrácejí potřebné dovednosti, kompetence a nemají ani potřebné informace. Naopak pro "odborníky" je pohodlné a výhodné, když to jediné, co zůstane vedení, je odpovědnost.
A "odborné" oddělení se navenek zachová dle "zlatého grálu korporátního plýtvání zdroji": "Pracovník A řekne, že informaci nemá, ale odkáže vás na pracovníka B. Pracovník B taky informaci nemá, ale doporučí kontaktovat pracovníka C. Pracovník C neví, ale je si jistý, že informaci dodá pracovník A."
Každá lidská organizace přesahující zhruba 150 členů vyžaduje ke svému fungování systém pravidel. Velikost skupiny 150 členů dle britského antropologa Robina Dunbara není náhodná. Člověk po většinu doby svojí existence žil v tlupách, a proto je na život v takto početných skupinách evolučně adaptován. K jejich fungování postačují přirozené (nepsané!) sociální mechanismy. Ty ale u skupin vícečlenných selhávají a musejí být doplněny systémem formálních (sepsaných a přijatých) pravidel.
Z opačného úhlu pohledu v organizaci do 150 členů tedy mohou ještě fungovat přirozené lidské mechanismy, takže pro fungování mezilidských vztahů, pro výměnu informací, zdrojů a pod. není potřeba sepisovat a vymýšlet nějaká enormně složitá umělá pravidla, ale spíš počkat na ty principy, které přirozeně vyplynou z běžné každodenní praxe.
Problém nastává, když takovéto "dceřiné" malé ("lidské" - tedy fungující na přirozených principech) organizaci začne "pravidla hry" diktovat byrokratické ústředí její "mateřské" mamutí korporátní organizace.
Sociolog Gordon Tullock již mezi státními a korporátními byrokratickými aparáty nerozlišuje a cíle byrokratických aparátů definuje jako snahu o maximalizaci počtu svých zaměstnanců, zvyšování svých rozpočtů, získávání dalších pravomocí a dokonce zvyšování celkové nepřehlednosti, která má sloužit jako bariéra bránících kontrole bez ohledu na to, zdali se jedná o korporaci nebo o stát. Ideálně se byrokratický aparát dostává do takového postavení, kdy je schopen, v případě odmítnutí žádosti o zvýšení rozpočtu, zastavit dodávání (pro systém) životně důležitého procesu.
V takovém prostředí vítězí intriky nad iniciativností, sebeprezentace nad podnikavostí, mocenské hry nad týmovou spoluprací. Vytvářejí se smečky zaměstnanců, kteří se drží nějakého dobrého zdroje peněz nebo vlivu.
Není zcela jednoznačné, kde ještě byrokratická opatření asistují při zvyšování zisku (manažerský model), a kde už jsou naopak spíše samoúčelnou byrokratickou zvůlí vytvářející umělé problémy, na něž nabízí umělá řešení, zatímco reálné problémy vyřešit neumí (byrokratický model).
Je-li například na jednoho dělníka násobně víc zaměstnanců měřících, vykazujících, kontrolujících a vyhodnocujících jeho práci, zabývajících se programem rozvoje jeho kompetencí, školící jej v oblasti týmové spolupráce nebo připravující pro něj metodické postupy, může jít o příklad organizace ohrožené nadměrnou byrokratičností. V očích některých přísnějších komentátorů bude příkladem defektní byrokratické praxe i zavádění etický kodexů, zřizování etických komisí a provádění etických auditů. Jiní je vidí více v novodobých opatřeních typu zavádění komisí pro genderovou rovnost, iniciativ pro vyrovnávání šancí apod.
Byrokratické struktury se prostřednictvím byrokratů dokáží plynule replikovat. I v případě, kdy zcela převážila byrokratičnost nad ekonomickou racionalitou a podnik vlivem toho zkrachuje, takový krach až na výjimky neskončí způsobem, který by znamenal ukončení veškerých aktivit byrokratů. Oslabená korporace bývá častěji převzata silnějším konkurentem, čímž její byrokrati získávají příležitost aplikovat zažitý byrokratický proces v rámci nového subjektu.
Podnikavost u firem s jejich rostoucí velikostí a věkem klesá. Na začátku jsou všichni žraloci, mají nápady, drive a nebojí se riskovat. Jak ale firma roste, přibírají se zaměstnanci a rozšiřuje se portfolio, tak se její myšlení mění. Už se nikomu nechce riskovat, vymýšlet nové produkty a agresivně se drát do neprozkoumaných tržních vod. Stačí hýčkat si své stálé jisté zákazníky. Pracovníci zpohodlní, zpomalí, zakladatelé zestárnou a odejdou. Nikdo neriskuje, protože se nechce spálit. Prostě se jen dělá obchod, plní se nařízení, vydávají se směrnice, ale nikdo vlastně nevytváří nic nového.
Když se firma zhlédne ve vymýšlení nových směrnic, samolibě vychrlí kvanta nařízení o nejmenších banalitách a začne vypracovávat šíleně komplikovanou strukturu vedení, kdy každý vedoucí má několik sub-vedoucích a jedno oddělení se pere o pravomoci s jiným, vznikne ve firmě strašný chaos. Ten se ve finále projeví v tom, že každé oddělení bude chtít plnit svoje cíle, ale pro svůj strom neuvidí les. Je možné, že každý krok, každý jednotlivý obor bude precizně zvládnutý, ale nebude vůbec navazovat na předchozí, bude bez souvislostí s ostatními. A jen náklady (nijak nesouvisející s výrobou) porostou do astronomických čísel.
Kapitalismus dnes není stále se zostřujícím konkurenčním bojem, jak předpokládal Marx v časech, kdy si navzájem konkurovaly desítky majitelů jednotlivých továren. Dnešní globální kapitalismus je vzájemně propojeným systémem shora řízeným manažerskou byrokratickou elitou.
Navzdory všem řečem o kreativitě, vzdělanostní společnosti a svobodě není dnešní kapitalismus prostorem volné interakce, inovací a převratných změn, ale naopak rigidním systémem pravidel a regulací, které změnám především brání. A to i těm technologickým. Korporátní model řízení přináší podle Graebera do běžného života víc pravidel a byrokracie, než se kdy snilo sociálnímu státu (jehož neoliberální kritika znamená především podezírání chudých ze „zneužívání dávek“, což opět vede k další byrokracii).
Dnes se celkem běžně korporátní byrokrati jakožto „profesionálové“ stěhují na pozice vysokých státních úředníků a naopak.
Korporátní byrokracie je posedlá přehledovými vyhodnocovacími tabulkami a i vědecké prostředí se mu stále více podobá. Tento systém vytlačuje jak z obchodního, tak z akademického a vědeckého prostředí neortodoxní kreativní osobnosti, kterým Graeber říká "nepraktičtí excentrici". Přitom právě tito lidé přinášejí nápady a fantazii a často stáli za těmi největšími objevy. Jenže kdo nezvládne papírování, nemá dneska šanci se uplatnit. Nepraktičtí lidé s divokými inovativními nápady se dnes nechytí nejen ve státní správě, v korporátním prostředí, ale ani ve světě vědy i umění (stále více závisejících na grantech a dotacích), ale vůbec nikde. Zato pitomci s vášní pro tabulky a „hodnocení, vykazování a normování čehokoliv“ se ve zbyrokratizovaném světě uplatní úplně všude.
A jaká je cesta ven?
Co nejmenší organizační jednoty, které se řídí přirozeně vzniklými a flexibilními (dle potřeby měněnými) pravidly. Každý člen takovéto jednotky je osobně a zásadním způsobem zainteresován na zisku jednotky. Tedy jednotky jsou spojeny síťovou strukturou a ne víc, než je nezbytně nutné.
A to jak na veřejné úrovni - co nejvíce pravomocí těm nejnižším správním celkům (obce, okresy...) tak i na podnikatelské úrovni - co nejmenší samostatné firmy nepodléhající "ústředí".
PS (říjen 2020):
Informační (memetický) odpad a jeho zneužití (volně podle Franz M. Wuketits):
Tak, jako průmysl produkuje množství materiálního odpadu, produkuje i věda četné jednorázové teorie (podložené sice různými výzkumy, ale povětšinou velice účelovými, ve stylu: "řekněte mi, co chcete, aby vyšlo a já vám k tomu udělám výzkum"), které pak bez povšimnutí leží na obří skládce lidského vědění, produkují hory informačního odpadu i právníci a zákonodárci.
Lidské morální hodnoty redukují na psané normy. Vše upravují nařízeními, vyhláškami a směrnicemi, které snad ani nikdo nečte, natož aby se jimi vždy a za všech okolností mohl řídit. Morálku a spravedlnost nahrazuje formální hnidopišství. Otázku, zda se něco stalo právem nebo neprávem, nahrazuje otázka zda právní úkon, žádost či úřední spis obsahuje a splňuje všechny předepsané formální náležitosti. Pokud ne, je zamítnut a smeten ze stolu. Ne proto, že nebyl oprávněný, obhajitelný, v rozporu s nějakou mravní normou či tradicí, ale protože nebyl formálně správně.
Tohle je přesně situace, kdy byrokrat strhává veškerou moc na sebe.
