Český chorál?
"V osmašedesátým jsme byli na dílně, osmdesát chlapů. Okupace rozhlasu – nakonec hráli hymnu. Zažil jsem, jak chlapi brečeli. Všichni jsme brečeli. Naše hymna, to je sentimentální písnička. Chlapi potřebujou chorál. Potřebujem buďto chorál sv. Václava, nebo husitskej – Kdož sú Boží bojovníci. Když jsme zpívali hymnu, brečeli jsme. Kdybychom zpívali chorál, chorál chlapa narovná a ten hledá něco pádnýho do ruky."
(Záměrně neuvádím zdroj)
Chtě nechtě jsem si musel vzpomenout na českou "holubičí povahu". V osmatřicátem opouštíme bez výstřelu betonové bunkry se slzami v očích a s otázkou "Kde domov můj?" na rtech. Ten osmašedesátý byl v podstatě to samé.
My nejsme národ, který by měl ve 20. století takovou píseň, jako měli třeba Rusové ve velké vlastenecké válce "Vstavaj strana agromnaja" o které jsem se (není to tak dlouho) na Trubce dočetl (psáno azbukou): "To není píseň, to je zbraň".
Jo, jsme takovej měkce knedlíkovej sentimentální národ. Když jde do tuhého, tak se zašijeme, švejkujeme a ohneme jako proutek. O tom, že se díky tomu nezlomíne, což věděl už Heydrich a stejně se mu to sakra vrátilo, jsem tu už psal.
A pak se nám opět sentimentálně zaleskne slza v oku dojetím nad ojedinělým vzdedmutím pár jedinců - krajanů, kteří na poslední chvíli zachraňují českou reputaci - ať už je to hrstka osamělých parašutistů, pár hořících kluků v lednu děvětašedesát... či několik desítek hokejistů na olympijském ledě.
Vždyť my ani žádný bojový a chlapský chorál už mít nemůžeme - nevěděli bychom si s ním rady...
Ono "přelez, přeskoč" s Cimrmanovým dovětkem: "můžeš i podlézt, ale vždy se znova narovnej", natož pak švejkovské: "to chce klid" by se v něm těžko bojovně zpívalo. 
(6.2.2014)