MARTIN ŠOLE

Čtu ve vcelku seriózní studii, že "kriminálník je neúspěšný psychopat". 
Psychopatie je po novu nazývaná "disociální porucha osobnosti", z čehož staří psychologové a psychiatři trpí, coby  z "korektnosti dotažené až za hranici vkusu" (Radkin Honzák). Ona je samozřejmě i asociální a antisociální, ale to už asi nemá být vidět.
A v této souvislosti nemohu nevzpomenout nestora českých forenzních psychologů Járu Cimrmana a jeho prostou výchozí úvahu při pátrání po odcizeném arcivévodově zlatém přívěšku:
"Koho podchycují policejní kartotéky? Zločince, kteří již byli dopadeni. Jsou však tito delikventi skutečnými esy ve své branži?
"Co je to za eso," říká Cimrman, "když se nechá chytit ? V policejních kartotékách jsou kriminální živly podřadné, druhá, třetí sorta. Prvotřídní kapacity oboru žádná policejní kartotéka nemá. A přece jsou jejich jména někde obsažena a dokonce archivována. Ptáte se kde ? V třídních knihách. Už ve školních škamnách se pozná, kdo roste pro šibenici."
Čas od času probleskne v populárně naučných článcích informace, že "mezi vysokými politiky a manažery mnohem větší procento nebezpečných psychopatů než mezi vězni ve federálních věznicích" (Jan Hnízdil).
Jak tedy poznat tato esa mezi psychopaty, která sedí v poslaneckých lavicích a ve správních radách? Že druhá a třetí sorta psychopatů sedí za katrem, víme z první vstupní informace a od Cimrmana.
Zatím jediné, co mě napadá, by bylo to, že krom čistého trestního rejstříku (což, jak vidíme z výše uvedeného, ještě nic neznamená) a negativního lustračního osvědčení (což už je dnes zpochybňováno) by pro výkon těchto povolání měl být národu předložen ještě výpis z třídních knih a žákovských knížek a to pokud možno z co nejnižších tříd, kde se ještě psychopati nenaučili tak bravůrně svou bezúhonnost předstírat a necitelnost zakrývat...