Je zlo nedostatkem dobra?
Už nějakou dobu po internetu putuje tato historka, se kterou jste se asi už setkali. Překopíruji ji sem pro jistotu celou:
Albert Einstein: Zlo neexistuje
Pan profesor na univerzitě položil svým studentům otázku: „Je všechno, co existuje, stvořené Bohem?„
Jeden ze studentů nesměle odpověděl: „Ano, je to stvořené Bohem.„
„Stvořil Bůh všechno?„ ptal se dál profesor.
„Ano, pane,„ odpověděl student.
Profesor pak pokračoval: „Jestli Bůh stvořil všechno, znamená to, že Bůh stvořil i zlo, které existuje. A díky tomuto principu: naše činnost určuje nás samotných, tedy Bůh je zlo.„
Když toto student vyslechl, ztichl. Profesor byl sám se sebou spokojený.
Najednou zvedl ruku jiný student. „Pane profesore, mohu vám položit otázku?„
„Samozřejmě,„ odpověděl profesor.
Student se postavil a zeptal se: „Existuje chlad?„
„Co je to za otázku, samozřejmě že ano, tobě nikdy nebylo chladno?„
Studenti se zasmáli otázce spolužáka, ale ten pokračoval: „Ve skutečnosti, pane, chlad neexistuje, v souladu se zákony fyziky je ve skutečnosti chlad pouze nepřítomnost tepla. Člověka a předměty můžeme popsat a určit jejich energii na základě přítomnosti anebo vytvoření tepla, ale nikdy ne na základě přítomnosti či vytvoření chladu. Chlad nemá svoji jednotku, kterou ho můžeme měřit. Slovo chlad jsme si vytvořili my lidé, abychom mohli popsat to, co cítíme v nepřítomnosti tepla.„
Student pokračoval: „Pane profesore, existuje tma?„
„Samozřejmě, že existuje,„ odpověděl profesor.
„Znovu nemáte pravdu, tma stejně tak neexistuje. Ve skutečnosti je tma díky tomu, že není přítomno světlo. Můžeme zkoumat světlo, ale ne tmu. Světlo se dá rozložit. Můžeme zkoumat paprsek za paprskem, ale tma se změřit nedá. Tma nemá svoji jednotku, ve které bychom ji mohli měřit. Tma je jen pojem, který si vytvořili lidé, aby pojmenovali nepřítomnost světla.„
Následně se mladík zeptal: „Pane, existuje zlo?„
Tentokrát profesor nejistě odpověděl: „Samozřejmě, vidíme to každý den, brutalita ve vztazích mezi lidmi, trestné činy, násilí, všechno toto není nic jiného, než projev zla.„
Na to student odpověděl: „Zlo neexistuje, pane. Zlo je jen nepřítomnost dobra, tedy Boha.
Zlo je výsledek nepřítomnosti lásky v srdci člověka. Zlo přichází tak, jako když přichází tma,
nebo chlad – tedy v nepřítomnosti světla, tepla a lásky.„
Profesor si sedl.
Ten student byl mladý Albert Einstein.
Bez toho, že budeme zkoumat, jestli tahle příhoda je autentická a tento filosofický názor lze skutečně ztotožnit s mladým Einsteinem, jeho prapočátek sahá až k Augustinovi (5. století) a byl vytvořen jako odpověď na stejně starý teologický rozpor:
1. Bůh je nadvýsost dobrý a milosrdný
2. Bůh je všemocný
Jestliže platí obě premisy zároveň, tak jaktože Bůh ze světa neostraní zlo? Protože zlo je ve světě stále přítomno, tak jeden z těchto výroků neplatí. Bůh není.buď dobrý, nebo není všemocný.
A tenhle paradox se táhne celými dějinami teologického myšlení. I ten profesor ve výše uvedeném příběhu "studenta Einsteina" ho naznačuje, zatímco "Einstein" se kloní k augustinovskému názorovému táboru a zdánlivě z něj vychází jako vítěz.
Augustinovský výklad zla je
malum privatio boni
- zlo je nedostatek (deprivace) dobra
Zlo tedy v augustinovském chápání není entita, je to pouze nedostatek dobra. Zlo nemůže být ani absolutní ani věčné a to na rozdíl od dobra. Absolutní a celistvé a úplné Dobro je pak Bůh.
Zlo je vlastně totožné s původní prázdnotou a chaosem, ze které vše vychází (je tvořeno) do uspořádanosti, která je Dobrá (jak si i sám Hospodin pochvaluje na začátku Genesis).
Aby bylo dobro zachováno, musí být vyvíjeno neustálé úsilí; jakékoli zaniknutí nebo přesměrování dobra zjevně vytvoří zlo z ničeho. A nicota - neexistence (nebytí) je tedy chápána jako zlo.
Bohužel však reálná zkušenost jednotlivců se zlem a zvláště pak evropská zkušenost s poslední a nejpříšernější válkou, kdy zlo bylo vysoce sofistikované a přesně organizované, se poněkud zdráhá toto zlo přimou jen jakou jakousi absenci čehosi, jako upadání do původního nebytí a chaosu.
Ono totiž (téměř) každé zlo se tváří původně a samo pro sebe a samo před sebou až do konce také jako dobro.
Proto i myšlenkový tábor zastánců výkladu zla, jaký v té "einsteinovské příhodě" reprezentuje profesor, je také stále dost velký.
Jsou jím i psychoanalytici a zejména jungiáni.
Začnu výrokem Anielly Jaffé z r. 1962:
"Dvě největší katastrofy dvacátého století, nacismus a komunismus, byly v první řadě katastrofami evropského ducha, který odmítal - a my jako psychologové jsme byli součástí tohoto odmítání - brát zlo na vědomí jako reálnou a svéprávnou sílu, se kterou je třeba se konfrontovat."
Sám C. G. Jung k tomu v jednom ze svých dopisů píše:
"Tato záležitost týkající se privatio boni je mi silně proti srsti, protože má nebezpečné důsledky: způsobuje negativní inflaci člověka, který si musí připadat ne snad sice jako zdroj všeho zla, ale přinejmenším jako velký ničitel schopný zmařit obdivuhodné dílo Boží. Tato doktrína vede k luciferské samolibosti a je do značné míry odpovědná za osudnou degradaci lidské duše, která se pokládá za zdroj a sídlo zla. Přiznává se jí obludný význam - ale ani slovo o tom, kdo je odpovědný za přítomnost hada v ráji!"
Jungovská skutečnost (na rozdíl od augustinovské) je složena z rovnováhy dobra i zla. Zlo tedy existuje jako samostatná entita (má "bytnost"). Naopak, bagatelizace zla coby nedostatku dobra znamená jeho psychologické vytěsňování.
Nic reálně existujícího není absolutně zlé nebo absolutně dobré.
Bůh je bytostné Já ve své celosti a tak zahrnuje i svůj Stín - Zlo ("Ďábel je temná tvář Boha")
Ďábla nelze porazit, lze ho pouze vytěsnit (popřít), ale pokud přijde jeho chvíle a nečekáme ho, projeví se o to děsivěji a díky překvapení se vymkne kontrole. Udržíme ho na uzdě jedině tím, že o něm víme, že s ním počítáme. že ho přijmeme, jako svou součást - integrujeme.
Destruktivní snaha o neexistenci nepřítele je tedy sama o sobě paradoxně vrcholně nebezpečná. Existence nepřítele je naopak ohromnou šancí. Šancí k růstu, k nahlédnutí a transformaci vlastních stínů.
Já v téhle úvaze pokročím ještě dál.
Neexistence čehokoli sama o sobě není vždy zlem.
Stejně jako opak něčeho dobrého, nemusí být ještě nutně zlý. A stejně jako existence něčeho, není vždy dobrá.
Dobro a zlo je pouze ve vztahu jedné entity k druhé (věcí a lidí navzájem a lidí vůči sobě). Absence (neexistence), ale i existence něčeho je špatná pouze ve vztahu k něčemu existujícímu, ale stejně tak k něčemu jinému může být dobrá.
Naše vnímání je založeno pouze na kontrastech protikladů - tedy vztazích entit a podle toho vyhodnocujeme, co je dobré a co je špatné.
Dobro a zlo je totiž pouze relativní lidské měřítko protože "homo-mensura", tj.: "Mírou všech věcí je člověk".
Zdroje
Pavel Říčan, Petr Brichcín: Dobro, zlo a lidský vztah v jungovské perspektivě
David Zbíral: C. G. Jung a pojetí zla jako „absence dobra“