Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kníže a Zeman

Podzimní volební vynesení osoby Babiše a před tím osoby Zemana do čela státu je pro mě dost výrazný signál směřování českého národa k alkoholovému a švejkovskému buranství. Právě proti tomuhle "buřtgulášovému" češství byla ona volba "knížete". Stejně tak chápu i celé "pravdoláskařské" hnutí. Českému národu v současnosti bolavě chybí ušlechtilí, ale přesto "lidoví" intelektuálové, jakými byli v první republice například bratři Čapkové. Spisovatel Jaroslav Hašek (který pojmenoval právě to české buřtgulášové švejkovství) to nebyl. Možná byl geniální, ale přesto buran.

Nakreslil jsem si kvadrant:

Na vodorovné ose by bylo odleva buranství (hulvátství a sprostota) a pokračovalo by doprava až k ušlechtilosti (ne nadarmo je slovo "šlechtic" stejného kořene), kultivovanosti a slušnosti (dosaďte si další vlastnosti - asi už víte, co myslím) a svislá osa by vyjadřovala míru onoho "velkopodnikatelství", lásky k mamonu, řídit vše "jako firmu", podřizovat vše ekonomickým zájmům... a někde dole, kde už by tohoto bylo málo, by snad zůstal prostor na "ideály humanitní" tedy na tu prostou "lásku k lidem"

Kam je potřeba v tomto kvandrantu zasadit Babiše, je celkem jasné a že nebude příliš daleko od Zemana je asi také jasné (zdůrazňuji, že v tomto grafu nehraje vůbec žádnou roli míra inteligence, tedy to IQ, které nikomu z nich v žádném případě neupírám, ale na jmenované vlastnosti v grafu nemá pražádný vliv), ostatní osoby snad také umistíte i odhadnete, kterým směrem míří ono "pravdoláskařství" ve kterém vidím jedinou možnou protiváhu nenažranému buranství levého horního kvadrantu.

Jen snad ještě drobná poznámka k osobě "knížete": Myslím, že ta kritizovaná"zlatá pražská mládež s plackami na klopách, řvoucí cosi o nebezpečí ztráty svobody" asi dobře vytušila, kam tahle země směřuje a na jakou protiváhu je potřeba zatlačit, aby tento směr byl alespoň trochu zbržděn. Je samozřejmě diskutabilní, zda skutečná fyzická osoba z masa a kostí - stárnoucí K. Schwarzenberg se alespoň trošinku blíží tomuto ideálu, této potřebě v podstatě vzniklé z podvědomého protestu proti něčemu "co nechceme". (Podobnou pouhou "protestfigurou" byl ze začátku i potetovaný Franz) Důležité však je, že tahle podvědomá nespokojenost s tím "byznismenským buranstvím" tu je a je zcela pochopitelné, že prvně se projeví mezi intelektuální mládeží hlavního města.

Je potřeba zpřesnit pojmový aparát: Onen "Kníže" byl (a možná stále je) tak trochu archetyp něčeho, co český národ potřeboval. Nic jiného k dispozici nebylo.

Dál bych odlišil buranství (křupanství, hulvátství, aroganci a podobná synonima), které mám na vodorovné ose, od lidovosti, která je synonimem humanismu - tj "lásky k lidem", kterou mám na ose svislé a jejímž opakem je láska k penězům.

Teď napíšu něco, za co bych dostal jak od historiků, politologů i od psychologů svornou rukou přes hubu:

Mně ten "kníže" připadá jako jungiánský archetyp českého kolektivního nevědomí. Prvním předobrazem tohoto archetypu je kníže Václav, důvěřivá holubičí povaha a klanící se (nebo přinejmenším neodporující) Němcům, který musel zahynout pevnou (arogantní, pragmatickou... či dokonce "buranskou" ??) rukou svého bratra Boleslava, aby vůbec Čechy zůstaly Čechami a byly schopné se postavit Němcům (Sasům).

Tady nechám promluvit povolanějšího autora - Benjamina Kurase: „Václav byl možná světec, učenec, velký vzdělavatel, civilizátor - a dokonce snad i spravedlivý vládce. Ale ochránce svého národa, s mečem a na koni v čele mstící se armády? Z koho si tady Češi dělají srandu?

 Nicméně glorifikace tohoto pacifistického státníka a sebeklam o jeho historické úloze jsou tak hluboce zakořeněné v české kultuře a české duši, že čeští historici 20. století (ve svobodné první republice, ne za cizí okupace) jsou schopní napsat toto - a brá to vážně: 'Kníže Václav prokázal mimořádný politický talent tím, že se vzdal Německé říši, že dal přednost pokoření před válkou, aby zajistil pokojný vývoj své země, tím, že se zavázal platit daň a přijmout politickou závislost, čímž se stal zakladatelem dobré tradice české zahraniční politiky.' (Benjamin Kuras: Češi na vlásku)

Nepřipomíná vám to něco? Jako by se archetyp "knížete - zachránce české země" opět vynořil z českého nevědomí.

Prostě ho asi potřebujme.

My Češi ale ve skutečnosti asi potřebujeme vládu pevné pragmatické arogantní a buranské ruky Boleslavovy, ale se slzou v oku a dojetím budeme vzpomínat a těšit se zas na laskavou (sametovou) vládu knížete Václava a jeho pravdu a lásku ke všem národům.

Takže je v podstatě všechno jak má být. Ta správná jednota protikladů...

Ale na archetypy zažrané v podvědomí se až tak snadno nevykašleme. Krom toho většina (!) lidí má morálku jen na úrovni otcovské autority (Kohlbergovo prostřední stadium). Pak se není čemu divit, že, jak lidé volili, je odrazem společnosti. A lidé (voliči) si v podstatě ve volbách hledají ideály, které jejich skutečné osobnosti nějak přesahují. A tyhle pomítnuté ideály přesahují i ty volené skutečné fyzické osoby. A to i v negativním smyslu (fráze: "je ztělesněním čistého zla" je typickým příkladem). A tímhle mechanismem samozřejmě vznikají diktátoři. Jistota je vyměněna za svobodu.

Podle Freuda (Budoucnost jedné iluze, O člověku a kultuře, Totem a tabu a možná že i jiné) musí být základem každé kultury pocit viny z vraždy (a to většinou z otcovraždy) a následného zbožštění zavražděného. Celá křesťanská kultura je na tomhle traumatu ze zavraždění Ježíška (jenž se svým otcem jedno je) založená.

Vida jak mi ty střípky skládačky do sebe zapadají. Zavraždění povolného holubičího intelektuála svatého Václava, jeho hrubým arogantním bratrem buranem Boleslavem, který možná ale až teprve doopravdy prakticky položil základy české státnosti, to je ten náš hluboký český komplex...

Jako Češi se tedy potácíme mezi dvěma protikladnými archetypy: Jemný kosmopolitní kníže a drsný nacionálně český zeman. Česká historie má tyhle (arche)typy jasně dané v knížeti Václavovi a zemanovi Žižkovi. Do kterých figur ("kníže" a "zeman") si je české národní nevědomí promítlo v současnosti je také jasné a který model aktuálně převládá, víme také.

 

 

Jiný psychoanalytický článek na toto téma nalezený až po létech: https://psychologie.cz/co-v-nas-oslovuji-prezidentsti-kandidati/

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář