Koleje
V džungli (prérii, buši, pampě...) se objevily koleje. Domorodec, vycházející přes tato místa čas od času na lov, se s tímto novým jevem musí nějak vyrovnat.
Jediný úkol, o kterém však zatím nic netuší, je pro něj, naučit se přes tyto koleje přecházet, aniž by byl přejet občas projíždějícím vlakem.
V zásadě má opět jen tři typy řešení podle tří typů duševní vyspělosti:
typ1) Prostý, čistý, nevědomý, naivní.
Obyčejně kolejnice překročí, tak jako je zvyklý v trávě překročit kámen či spadlou větev a jde dál. Úkol je tím vlastně splněn. Existence neznámých předmětů jej nijak nezajímá, on má své vlastní starosti. Že zrovna pojede vlak je méně pravděpodobné, než že nepojede, a i kdyby jel, je zde jistá pravděpodobnost, že si jej ten domorodec všimne a stačí uskočit. Tedy je velice veliká pravděpodobnost, že úkol bez úhony přejít koleje bude splněn právě díky naprosté nevědomosti.
typ 2) Zvědavý, mající jistou zkušenost či informaci, kořistnický atd.
Je to pestrá škála téměř všech zbývajících typů, většinová populace.
Kolejnicí si všimne, zaujmou ho a začne je zkoumat všemi smysly a dostupnými prostředky, kromě pozorování se po nich prochází, ohmatává je, rýpe do nich, čichá k nim, líže je, snaží se je odlomit. Při tomto primitivním zkoumání vlastních kolejnic mu samozřejmě uniká to mnohem důležitější, že jsou jen nosičem pro vlak. Při jejich poslouchání ho zaujme jejich stále sílící dunění natolik, že si pro tento zvuk ani nevšimne jeho skutečného původce - totiž přijíždějícího vlaku, který jej, pokud ho nezachrání naivní přírodní instinkt (tedy typ č.1 !), s velikou pravděpodobností přejede.
Po čase další příslušníci kmene objeví také koleje a na nich rozčtvrcené tělo svého druha. Je tu sice zkušenost - informace, ale naprosto zavádějící - koleje jsou nebezpečná věc ! Je nebezpečné na ně vstupovat, protože nás mohou rozsápat ! Budeme se jich muset zbavit. To se samozřejmě po několika pokusech primitivními nástroji a ještě provázených strachem nezdaří. Zjistí tedy, že jakýkoli boj, či odpor je marný. Zvláště, když projede další vlak a vybere si další oběť. Velice snadno to dojde tak daleko, že koleje jsou zmýtizovány, stane se z nich zlý bůh, kterého je třeba si stále usmiřovat, třeba i za cenu přinášení obětí.
Za dosti dlouhou dobu (a mnohých obětech) se kmen přeci jen naučí, jak s tímto božstvem žít, tedy, kdy a za jakých podmínek (ať už správných – že nejede vlak, či mylných – že jsou jim přineseny oběti) lze koleje ve zdraví přejít. Stále však překračování těch dvou železných klacků a rozhlížení se, zda se po nich neřítí hřmící a zabíjející démon, je spojeno se směsicí posvátné bázně a úcty .
Vrací se vlastně k řešení typu 1, ovšem předcházeném příšerným duševním zmatkem. Pokud budou pracovat dál, mohou se stát:
typ 3) vědoucí
Každým dalším pozorováním i přemýšlením se jeho šance na bezpečné přecházení kolejí zvyšují (pokud dochází ke správným závěrům). Výsledky těchto samostatných pozorování a úvah ovšem nikdy nebudou tak přesné a správné, jako když si zabalí svůj uzlíček a vydá se podél kolejí do dáli, až přijde do stanice, kde se nechá bílými staviteli železnice poučit o jejím smyslu a účelu. Když se vrátí ke svému kmeni, je schopen jako "Poučený" naučit všechny své soukmenovce trať bez předsudků bezpečně přecházet možná i něco víc. Může samozřejmé také ale svých poznatků zneužít.
V principu je to ale opět návrat po dlouhé kružnici zpět k výchozímu čistému řešení, které tehdy bylo nevědomé, nyní je po dlouhé cestě mnohých omylů uvědomělé, ale v obou případech je ve svém výsledku stejné.
Prostě mezi nimi byla jen dlouhá cesta balastem tápání, omylů, předsudků, pověr, emocí, strachu, závislostí a kdovíčeho ještě.
Takto to funguje v umění, v životě, ve víře, v lásce
Nejkrásnější a nejpoetičtější výtvory dělají děti a naivkové a čistým srdcem nezatíženým vědomostmi a pak až géniové (kteří se jimi stali až po mnoha letech usilovné práce), jejichž díla, se od těch prvních na první pohled zas tolik neliší.
Ti první žijí čistý a nevinný život. Netuší sice vůbec nic, ale nikomu neškodí a pravděpodobně svým dojemným způsobem dokáží milovat.
Ti druzí sice úpěnlivě hledají, leccos už možná ví, ale zdaleka se podle toho neřídí, nebo se jim nedaří podle toho se chovat. Jejich rozum předbíhá cit i soucit. Jejich život je křečovitý, poznamenaný snahou stále něco chytat, co domněle uniká. Na získávání něčeho, co je snad pro ně momentálně důležité vydávají příliš mnoho energie, které se jim potom jinde nedostává. Při tomto svém hledání a "hnaní se za hmotou", možná nevědomky, ale přesto mohou ubližovat i druhým.
Ti třetí v sobě mají onu čistou lásku těch prvních, ale zároveň jsou schopni ji cíleně dávat jiným. A samozřejmě veškeré své počínání i racionálně zdůvodnit. (to jsou ti "moudří" nebo "svatí", jak se jim říkávalo)
2001