Michelsova oligarchie a Paretovy elity
Michelsův "Železný zákon oligarchie" v instantní kostce:
Vůdci jsou voleni masou členů, jsou jim zodpovědni a očekává se od nich, že budou prosazovat politiku a ideologii skupiny.
Vůdci se ale po čase vymykají těmto omezením a jednají autonomně. Jsou pro to dva hlavní důvody:
1. každá organizace, ať je jakkoli velká či složitá, vyžaduje specializaci funkcí a experty. Pro řadové členy je nemožné dohlížet na odborníky, kteří rozhodují za organizaci na základě své vlastní iniciativy. Sklon k vůdcovství (touha po autonomní moci) tuto snahu rozhodovat podle svého jenom prohlubuje. Vůdci kumulují svůj vliv na organizaci, včetně voleb do výkonných funkcí. Vnější potřeba stability vedení skupiny při jejím soutěžení ve vnějším světě také upevňuje vnitřní pozice vůdce a nutí vedení ke kompromisům a přenechávání kompetencí vůdci. Po čase i elitní funkcionáří mají jen dvě možnosti - buď souhlasit s vůdcem, nebo odejít.
2. Masa lidí má psychickou potřebu vedení. Masy jsou atomizované, neorganizované a neschopné kolektivní akce, nestojí-li jim včele aktivistická menšina, či ještě lépe jedinec - figura otce, kterého mohou zbožňovat, uctívat a který na sebe bere jejich kompetence, čímž jim ulehčuje od jejich zodpovědnosti.
Ke změnám ve vedení dochází spíše absorbcí nových členů do již existující oligarchie, než prostřednictvím sesazení elity.
Demokracie v přísném smyslu slova je nemožná. Přinejlepším spočívá pouze v konkurenci mezi více oligarchickými organizacemi.
Paretova Obecná teorie elit v ještě instantnějším balení:
Vládnoucí elita je nahrazována opoziční kontra-elitou, k čemuž je využívána non-elita (masa), která vždy jako celek zůstane tou nejnižší ovládanou a vykořisťovanou složkou.
A je úplně jedno, jak režimy (sociální a politické systémy) ve kterých se tato rotace elit děje, nazýváme.
Jedinou účinnou překážkou pro svévoli elit je strach, že jim lidé (non-elita) půjdou po krku. Pro svržené elity je jen málo utěšitelný fakt, že na jejich místo zákonitě nastoupí jiné elity. Elity existují proto, že plni svoji společenskou funkci. Pokud fungují neuspokojivě, tak je dříve nebo později nahradí kontra-elita.
Z praktického pohledu je zcela nepodstatné, jaké myšlenky non-elita používá, aby bránila a ospravedlnila svoji naštvanou náladu. Je důležité podpořit a zachovat tuto náladu u dostatečně velkého počtu lidí. Pouze tak je společnost schopna účinně potlačovat touhy zkorumpované a nekontrolovatelné moci, donutit elity plnit svoji část společenské smlouvy.
Občas společnost přestává některé elity potřebovat. Bylo tomu tak v případě agrární aristokracie, která s vynálezem střelných zbraní ztratila svoji funkci ochránce poddaného lidu a stala se přítěží. Dříve nebo později bude osud aristokracie následovat i současná plutokracie, neúměrně se rozrůstající finanční sektor, který pravidelně způsobuje krize a přestává uspokojivě plnit svoji roli úvěrování ekonomiky.
Jednodušeji řečeno elita se ze všeho nejvíce musí bát nekontrolovaného výbuchu naštvanosti non-elity. A hned druhým strašákem musí být kontra-elita, která nedostatečně velkou naštvanost non-elity může rozdmýchat a hlavně stávající elitu nahradit.