Jdi na obsah Jdi na menu
 


Otroci peněz a úvěrů

10. 7. 2017

Motto:

"Příliš mnoho lidí utrácí peníze, které nevydělali, za věci, které nepotřebují, aby udělali dojem na lidi, které nemají rádi." (Will Smith)

 

Jedince může utlačovat systém a zakazovat mu, co má říkat nahlas. Ale dnes v takovém systému nežijeme a stejně se mnoho Čechů bojí mluvit o tom, co si myslí. Bojí se o práci, bojí se nadřízených, jakékoliv smysluplné konfrontace – dnes to není politický diktát, ale diktát ekonomický. Hypotéky jsou mor a doslova zotročily střední třídu.
(Jak je to ve vaší profesi?) “Úplně stejně. Funguje tady autocenzura, kdy se mnozí novináři bojí psát o některých věcech, aby měli i další měsíc z čeho zaplatit byt.” (z rozhovoru s Danielou Drtinovou, http://forum24.cz/daniela-drtinova-svoboda-muze-zmizet-jak-lusknutim-prstu/ )
Jedinec v téhle společnosti vidí kolem sebe spousty dalších, kteří si zdánlivě žijí dobře - bydlí ve svém nově postaveném domě, rekonstruovaném bytě, jezdí v pár let starém autě. To, že je na tom domě hypotéka, kterou bude splácet po celý svůj produktivní věk, že to auto je na leasing, že za tu dobu na úrocích, poplatcích a různých nutných pojištěních zaplatí nejméně dvakrát, ale spíše třikrát tolik, nežli byla skutečná hodnota toho všeho ve chvíli, kdy si to pořizoval, to už na tom není vidět. Stačí ten vnější efekt: Člověk vidí, že takhle žijí všichni, tak to přece musí mít taky. Částečně otázka prestiže, z větší části otázka nutnosti. Když zjistí, že většina lidí z jeho okolí si takto žije na dluh, jen ho to v rozhodnutí se jim vyrovnat utvrdí. Když to oni zvládli, zvládnu to přece taky. Otázka sebevědomí, prestiže, i existenční nutnosti. Půjčka, hypotéka, leasing. Aby mohl žít, tak jak je nastavený standard. Aby zůstala iluze, že patří mezi "střední třídu". 3/4 toho nejlepšího měsíčního příjmu, jaký je vůbec schopný sehnat (a to velice často jede na víc jak 100%), padne na splácení tohodle všeho. A od pádu do bídy toho nejnižšího stupně sociální pyramidy ho tedy dělí jeden, maximálně dva platy. S touto vidinou se skutečně nemůže pouštět do jakékoli konfrontace se svým nadřízeným, vlastně ani udělat jakýkoli krok jinam stranou mimo cestičku, kterou má určenou až do svého důchodu.
Jako ten otrok, co táhne ten masívní kamenný kvádr (balvan) na stavbu egyptské pyramidy. A my se dnes divíme, jak mohli tehdejší lidé něco takového postavit bez pomoci moderní techniky. "Měli masívní biče." (jak říkal Lister v Červeném trpaslíkovi).
Moc peněz nahradila moc násilí. Proč někomu vyhrožovat smrtí (popravou), když je možno si ho koupit. Proč otroka bičovat, když je mu možno přitáhnout uzdu nesplacenou půjčkou. Proč krvavou válkou dobývat sousední státy, když je možno nechat je chvíli rozežrat na úvěr a pak je držet ve vazalství či udělat z nich protektorát nesplatitelnými půjčkami...
Peníze jsou dokonce mocnější, nežli násilí. Proti útlaku a fyzickému teroru se snáze zrodí opor, nežli proti diktátu peněz.
Ten, kdo se podvolí fyzickému násilí, může zůstat vnitřně nezlomen, ten, kdo se (za)prodá, ten prodává hlavně svoji duši.
Možná se jednou naši (snad rozumnější) potomci budou divit nám, co všechno jsme sami jako pokorní celoživotní otroci bez remcání táhli a hlavně proč jsme dobrovolně dávali masívní biče půjček do rukou všech finančních korporací.
“To je pointa dnešní doby. To je vykastrovaný český lev bez špetky hrdosti v srdci, zato s pozlacenym bavorakem. Není to ani hrdé, ani chytré, ani sebevědomé. Tímto masivním bičem se týráme dobrovolně.” (Vojta Franče)
Tady už se nedá nadávat na komunisty, či jiné špatné "Oni". Tenhle systém si podporujeme my sami dobrovolně.
Svoboda je hodnota, která se nám může nepozorovaně rozplynout, či "zmizet lusknutím prstu" (jak říká Drtinová) tolika nejrůznějšími cestičkami, že si toho ani ze začátku nevšimneme, ba naopak jsme tomu nápomocní.
Problémem je systém. Ano, systém. První krok je, aby si lidé vůbec uvědomili, jak ten systém funguje, že tím, jak se chovají, se dobrovolně stávají jeho otroky. Druhý krok je přiznat si, že ten systém je špatný a proč. Kolik je lidí, kterým vyhovuje a kolik je lidí, kterým nevyhovuje a proč. A třetí krok je, jaký ten systém má vlastně alternativy, jestli vůbec nějaké možné má. A kolika lidem by která alternativa vyhovovala a kolika ne. Čtvrtý krok (poté, co by se většina lidí shodla na nějaké alternativě), jestli ten systém má pojistky proti zneužití. Jestli opět po čase nedá vzniknout nějakým menšinovým elitám, pro které bude výhodný, zatímco pro zbylou většinu ne. (Jak už to známe z mnohých nedávných i dávných příkladů dějin.)
Půjčování je pro bankovně spotřebněvýrobní korporace ohromně výhodné, protože uměle stimuluje poptávku - lidé si půjčují peníze, aby si mohli žít nad (své) poměry. Banky si je tak mohou vymyslet (vysloveně vymyslet - protože už je není ani potřeba tisknout - jsou to jen elektronická čísla ve virtuálním prostoru); od lidí (dlužníků) se jim už zpět ale dostanou peníze kryté lidskou prací + slušné procento navíc. Jenomže do celosvětové ekonomiky banky už tímhle způsobem (úvěrováním lidí i států) nasypaly (vymyslely si, pustily do oběhu podporovány politiky jednotlivých národnich vlád, kteří si musí udržet volitelnost) tolik virtuálních peněz ve formě úvěrů, že i kdyby se udělal teď hned stop stav, tak by jejich pokrytí lidskou prací (podložení něčím hmatatelným) trvalo několik generací usilovné práce celého lidstva. Sem tam tahle virtuální hra s penězi překročí rámec únosnosti a krachne ve formě krize, inflace, měnové reformy a pod. a nejvíce biti jsou na tom ti malí, kteří se téhle velké hry zúčastní se svými penězi podloženými prací, tedy drobní střadatelé, kteří dávají pro budoucno korunku ke korunce v potu tváře vydělanou do banky a s důvěrou, že se jim o ně dobře postarají a někdy jim je snad rozmnožené vrátí... pokud si je stačí vybrat a hlavně utratit dřív, než jim je sežere nějaká krize či jiná chyba v bankovním matrixu.
A takováto zkušenost je jen další pobídkou ve smyslu hesla doby: "Utrácet, utrácet, utrácet!" "Lepší je půjčovat si a žrát teď hned, než si utrhávat od huby a střádat pro budoucnost." A to je přesně to, co si přejí.
Přistoupením na tuhle hru skáčeme, jak banky pískají a ztrácíme svobodu.
S tím souvisí i to, proč už více jak sto let máme stále osmihodinovou pracovní dobu, kterou vybojovali naši prapradědové někdy počátkem dvacátého století, kdy ještě nebyla žádná automatizace, robotizace. Co všechno nám od té doby (zdánlivě) usnadňuje práci a přesto jakoby vůbec neubývala. 
Osmihodinová pracovní doba je pro velké korporace příliš výhodná, než aby se dala zrušit. Ne kvůli množství práce, kterou lidé za těch osm hodin vykonají (průměrný člověk pracující v kanceláři ve skutečnosti udělá za 8 hodin méně než 3 hodiny práce), ale protože vytváří masu lidí toužících nakupovat. Když udržujete stav, kdy je volný čas vzácný, lidé si zaplatí mnohem více za pohodlí, uspokojení, za jakoukoli úlevu, která se dá koupit za peníze. Budou se dál dívat na televizi, sledovat reklamy. Jejich ambice mimo práci budou minimální.
Byli jsme vlákáni do životního stylu, který byl navržen tak, aby nás udržoval unavené, hladové po požitcích, ochotné draze platit za drobné úspory času a za zábavu, a především tak nějak nespokojené s naším životem, takže pořád dál chceme další věci, které nemáme. Nakupujeme tolik, protože se pořád zdá, že nám něco chybí.
Dokážete si představit, co by se stalo, kdyby celá Amerika najednou přestala kupovat tolik zbytečných nesmyslů, které náš život nijak nezlepšují?
Ekonomika by se zhroutila a už nikdy by se nevzpamatovala.
Kultura osmihodinového pracovního dne je nejsilnějším prostředkem, jak udržovat lidi ve stavu nespokojenosti, kdy jedinou odpovědí na každý problém je něco si koupit.
Rozhodně by nám mohlo prospět, kdybychom pochopili, co od nás velké korporace doopravdy chtějí. Už desetiletí pracují na vytváření miliónů dokonalých konzumentů. Podařilo se jim to. Pokud nejste opravdu výjimečný člověk, váš životní styl už nalajnovali jiní.
(Psáno a diskutováno na FB v červenci 2015)

 

PS (květen 2018):
Dle vyjádření jednoho personalisty 230 z 260 zaměstnanců má nějaké srážky ze mzdy.

 

PS2 (červen 201?) (konkrétněji k těm Listerovým masívním bičům)
"Otrok se dívá na svého otrokáře z velké hloubky a odpustí mu vše: lež, licoměrnost, násilí... Co však svému pánovi nikdy neodpustí je SLABOST!" (Victor Fainberg, ruský disident a hrdina z Rudého náměstí 1968).

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář