Poznání jako dohoda
Jak jdeme světem a životem, neosvojujeme si poznání o něm přímo, ale pomocí popisných a tedy zástupných znaků, z nichž nejzákladnější a nejrozšířenější (ale samozřejmě ne jediné) jsou slova (písmena jsou až sekundární zástupné znaky za slova). Všechny zástupné znaky mohou obecněji ve společnosti fungovat, jen proto, že o jejich smyslu panuje všeobecná dohoda (shoda). Nebýt této dohoda, znaky by neměly žádný smysl. A může to být celosvětová (př. matematika), celkokulturní (abeceda, azbuka, znakové či obrázkové či písmo atd.), celonárodní (jazyk), krajová (dialekt), rodinná či jen individuální (o něčem, co má význam jen pro mě) dohoda.
Pomocí zástupných znaků se budují celé systémy myšlení - ideologie, náboženství, nauky, zákoníky, pravidla..., které už nepopisují žádnou realitu, naopak náhradní, virtuální či ideální realitu se pokoušejí budovat.
Tyto virtuální systémy mohou fungovat opět jen proto, že jsou v daném okruhu lidí obecněji přijímány, tedy existují coby nějaká dohoda o něčem, kterou dotyční lidé uzavřeli mezi sebou.
Tedy vlastně jakýkoli ucelenější systém interpretace skutečnosti je jen takovouto dohodou.
Pokus o celospolečenskou, zdánlivě objektivní (tedy verifikovatelnou a falzifikovatelnou) interpretaci skutečnosti je věda.
Pokus o celospolečenskou, subjektivní interpretaci skutečnosti je mytologie a náboženství (nesnaží se být verifikovatelné a falzifikovatelné, ba dokonce někdy cíleně jde proti tomu).
Pokus o individuální subjektivní interpretaci skutečnosti je umění (to se dokonce někdy ani nesnaží o kolektivní dohodu o významu použitého znaku a symbolu).
Tyto tři způsoby interpretace skutečnosti nejsou přesně ohraničené a oddělené od sebe a mohou se prolínat, i když se tomu všechny vehementně brání. (Dnes nejvíce ten první.)
Mějme stále na paměti, že každá z těchto tří interpretací skutečnosti je možná jen na základě jakési dohody o významu zástupných znaků, které používá. Pokud někdo zpochybní význam použitých znaků, automaticky se vyčleňuje (vyvazuje) z této dohody, neuznává ji a tedy pro něj přestává platit. Je otázkou v jakém rozsahu.
Každý si nějakým svým způsobem interpretujeme realitu, přičemž používáme znaky ze všech tří způsobů. Takže celková interpretace reality (tedy pohled na svět a život) je u každého člověka různá. Míra této odlišnosti je závislá na tom, jak moc on sám je stádní (patřící do nějaké skupiny a přejímající její znaky a interpretace) anebo individualizovaný (tvořící si své interpretace sám).
Všichni jsme tedy do jisté míry umělci tvořící svůj vlastní individuální pohled na svět. A v tomto individuálním pohledu na svět, žijeme. Žijeme v takovém světě, jaký se jeví pouze nám, jak my, jeden každý si ho interperetujeme. Tedy žijeme v podstatě ve vlastních představách (Toltékové tomu prý říkají sen).
Toto samo o sobě není problém. Problém je v nekritickém přijímání této interpretace - ať už vlastní a natož pak cizí. A považování jí za realitu. V podstatě to znamená věřit lži a nechat se jí ovlivňovat. Podle ní pak žijeme i prožíváme emoce.
Takže pokud změníme svou interpretaci a vnímání skutečnosti (sen), změníme tím svůj způsob prožívání i své emoce.