MARTIN ŠOLE

Australští vědci prý zjistili, že lidé nad čtyřicet let by měli chodit do práce jen tři dny v týdnu. Pokud prý jsou v práci častěji, jsou neproduktivní, hůře se soustředí a častěji podléhají depresi. Přiměřené pro čtyřicátníky je pracovat 25 hodin týdně. Bohužel se v článku už nepíše kolik padesátníci, neřku-li šedesátníci.

No konečně se to začíná objevovat! To přesně zapadá do mého programu (nebo zatím spíše jen hypo-teze) "Postupného či pozvolného odchodu do důchodu."
Je totiž nesmysl, aby padesáti a šedesáti letí pardi hákovali úplně stejně jako třicetiletí vlčáci. Od nějakých 40 let by se měl postupně a pozvolna zkracovat pracovní úvazek. Pracovník by adekvátně tomu, jaký by měl úvazek, (4/5 - 32 hod/týdně, 1/2 - 20 hod/týdně atd..), bral mzdu od firmy a od státu by už dostával částečný důchod (pro 1. případ 1/5 celkového důchodu atd...). Pak ať se klidně do "totálního"- celkového důchodu chodí až po sedmdesátce. Byla by v tom svoboda - každý ať dělá podle toho, na kolik se cítí. Kdyby mu stačila jen půlka důchodu, tak ať nedělá nic třeba už od padesáti.
Znamenalo by to ale naprosto překopat daňový systém, aby se firmám vyplatili i pracovníci na tyhle částečné úvazky.
Stejně tak by šlo najet na "Postupný odchod z mateřské dovolené", aby mamina mohla dávat děcko do školky jen na pár hodin denně. A postupně by si svůj pracovní úvazek zvyšovala, tak, jak by děcko odrůstalo a mohlo zůstávat déle ve školce a později ve škole. *)
Pro toho "postupně do důchodu odcházejícího" člověka by to také nebyl takový šok, kdy jeden den ještě hákuje plných osm hodin a druhý den už ho nikdo nepotřebuje a on najednou nemá do čeho píchnout a leckdy s prací ztratí i smysl života...
Znám mistry svého oboru, kteří i v sedmdesáti, dokonce i v osmdesáti jsou šťastni, když je někdo z bývalé profese ještě na pár hodin potřebuje, když mohou být něčím prospěšní. A samozřejmě, že by 40 hodin týdně už nezvládli.
Ty už totiž těžko zvládá, jak nám o tom říká článek, i mnohý čtyřicátník, padesátník, neřku-li šedesátník!
Ale i mnohému šedesátníkovi, který se už dlouhá léta těší, když už s tím konečně sekne (a mnozí raději berou předčasný - nižší důchod, jen aby už vypadli a měli klid, jednoduše protože už těch 40 týdenních hodin nezvládá), kdybyste řekli, jestli nechce dělat jen pár (řádově do 10) hodin týdně, tak vám na to kývne.

*) (doplněk 1 - září 2020) Tady je potřeba také zdůraznit, aby i mateřské školky byly schopné flexibilně reagovat na potřeby dítěte a matky. A ne, že to bude tak: "Musíte k nám dát dítě do 8. hodiny ranní a vyzvednout si ho smíte až po obědě. Anebo ho sem nedávejte vůbec!" Takže i matka sotva tříletého caparta, která s ním je jeden den každou minutu a za celou dobu od sebe nikdy tak dlouho odloučeni nebyli (leda když byl u babičky a dědečka), ho teď druhý den Systému musí odevzdat na (nejméně) 4 hodiny, ať to ten malý snáší, jak to snáší. Však on si zvykne. MUSÍ. První rána od Systému malému človíčkovi palicí do hlavy, jakých dostane za svůj život mnoho dalších. Ze dne na den, když to vůbec nečekal a nebyl připraven. Vyhnání z ráje mateřské náruče. Ať to snáší, jak to snáší. Za chvíli bude MUSET do školy, pak bude MUSET do práce... a těch MUSÍŠ bude přibývat. A když je to takovýhle náraz a šok, je jasné, že to, co MUSÍ, co mu způsobilo bolavou nejistotu a strach, že ho maminka opustila, nebude nijak zvlášť milovat... a možná se tomu bude někdy pokoušet i vyhnout... A přitom by stačilo tak málo. Jen pozvolna zvykat...

(doplněk 2 - leden 2021) Běžná česká žena (průměrných schopností a průměrného věku), se nechce realizovat jen u dětí a u domácího sporáku. Do práce chce právě proto, aby se realizovala i jinde a jinak a hlavně byla mezi dalšími lidmi. Pokud je dobře vdána (zabezpečená), nepotřebuje nutně honit další peníze, takže by jí stačil jen částečný úvazek, ale jen doma také zůstat nechce. Ale těch víc, jak 8 a více hodin v práci (práce +  nutné přesčasy + dojíždění) denně, je prostě na ni moc. Jenomže částečné úvazky většina zaměstnavatelů neumožní. A pokud ano, tak zaměstnankyně stejně bude muset zvládnout za tu kratší dobu, co jiná za plnou a akorát dostane méně zaplaceno. A tak se (skoro?) většina žen trápí osm hodin v práci, i když by část této doby byly prospěšnější mnohem více jinde (tj. u svých dětí).
Coronou vynucené aktuální "home office", je jedním z dalších vnějších vlivů, který snad konečně tenhle přežitý systém osmihodinových pracovních dob (který vznikl na základě požadavků průmyslové revoluce někdy na přelomu 19. a 20. stol.)  a píchaček (jsme placeni za životní čas, který zaměstnavateli věnujeme a ne za práci, kterou odvedeme), alespoň trochu rozbije a přeskládá lepším způsobem.