MARTIN ŠOLE

V učení M. Ruize u nás propagovaném J. Duškem zestručněném do "4 dohod", se ve třetí dozvídáme: "Nevytvářejte si žádné domněnky".
Toto se stalo pro mnohé "sluníčkově osvícené" lidi v diskuzích "pádným" protiargumentem stylu: "Ale to jsou jen tvoje domněnky." S podtextem: "o tom nebudeme diskutovat, tohle jsou vaše názory a ty mě (jako takové) nezajímají."
Vsuvka: zde musím laskavé čtenáře mých stránek upozornit, že vše, co zde čtou, považuji za ryzí domněnky. Ať už moje, nebo převzaté. Proč jsou to  "pouhé" domněnky, vysvětlím neprodleně.

Zkusme si nejdříve rozebrat, co je to domněnka
Synonyma slova "domněnka" jsou:
předpoklad, předpověď, předpochopení, mínění (stejný slovní základ), dohad (stejná předpona), odhad, názor, tvrzení, stanovisko, soud (odsouzení, rozsudek)...
Domněnka je tedy všechno toto uvedené a jako takové to může být pravdivé, ale dosud to nebylo potvrzeno (verifikováno) ani vyvráceno (falzifikováno). Dělá se to tak, že se domněnka konfrontuje s fakty (fakt je skutečnost, která je kdykoli nezávisle ověřitelná se stejným výsledkem a tedy posléze obecně přijímaná).
Vědecká domněnka = hypotéza - získaná myšlenkovou konstrukcí
Vědecká domněnka = teorie - předběžný závěr získaný ze série pozorování či zkoumání, který je možno ověřovat dalším pozorováním
(nejen) Meteorologická domněnka = předpověď (nejen počasí)
Právní domněnka = persumpce (vyvratitelná), právní fikce (nevyvratitelná), rozsudek; uvozují se souslovím „má se za to, že“, „považuje se za“
Domněnky, které se nezpochybňují jsou předpoklady:
Matematický předpoklad = axiom (z řec. axióma, to co se uznává), kalklul 
Vědecký a filosofický předpoklad = postulát
Náboženský předpoklad = dogma
Politický předpoklad = ideologie
Předpoklad je v podstatě dohoda, že se něco (nějaká domněnka, výrok, tvrzení) pro daný případ a danou chvíli bude brát jako pravdivé, aby byla vůbec možná další diskuze a rozvíjení dalších hypotéz, které se s pomocí dalších pozorování (konfrontací s fakty) upřesňují do teorií (či až ideologií).
Styl, jakým se zachází s předpoklady a domněnkami se vyvine do nepsané (celospolečenské) myšlenkové koncepce, které se říká paradigma.
V poznání lidstva (tedy nejen ve vědě) probíhá stálé zpřesňování teorií, nebo jejich nahrazování jinými.
Každou teorii a jí předcházející hypotézu - tj. "domněnky" "zplodil" původně jeden člověk nebo malá skupinka lidí. Tedy by se vždy na začátku daly označit za "subjektivní". Jejich postupné potvrzování argumenty a (hmatatelnými) důkazy způsobovalo jejich přebírání více a více lidmi a jen a pouze tím se stávaly "objektivními". A to vlastně jen zdánlivě. Protože filosoficky do důsledků vzato, co je vlastně "objektivní"?
Paradigma je v podstatě také domněnka - jakési celkové "předpochopení", dohoda jakým stylem a na jakých základech bude stát další dílčí poznání. Krize a změna paradigmatu nastává, když už příliš moc domněnek je falzifikováno - tedy se ukáže jako nepoužitelné. Věda a obecně celospolečenské myšlení a vědomí, aby vůbec mohlo fungovat podle nějakých pravidel, se bez paradigmatu neobejde.
Pozorování bez určitého předpochopení (domněnky) - tj. hypotézy, kterou chceme potvrdit, nebo vyvrátit ani není možné. Nevěděli bychom, co vlastně máme pozorovat. A pozorovat naprosto vše a ukládat veškerá získaná data k eventuelnímu dalšímu použití není v lidských silách, hlavně v silách jeho paměti. Vždy se zaměřujeme na něco konkrétního a ostatní chtě nechtě musíme vypustit. Abychom vybrali to, co chceme pozorovat, potřebujeme nějakou vstupní hypotézu -domněnku, podle které to vybereme.

Po tomto vyčerpávajícím úvodu se vraťme k tomu, co nám vlastně pánové Ruis a Dušek chtějí sdělit.
Když to pozorněji prostudujeme, tak zjistíme, že hlavní „problém s vytvářením domněnek je v tom, že věříme, že jsou pravdivé“. Že se nás oba snaží vést k tomu, abychom dřív, nežli někoho (ev. něco) na základě své domněnky odsoudíme a zatratíme (a to s definitivní platností), si ponechali prostor pro zjišťování dalších faktů a kladení dalších doplňujících a upřesňujících otázek.
Miguel Ruiz říká, že kdykoliv si vytváříme domněnky, koledujeme si o nějaký problém. Že nás nikdo a nic nemůže oklamat více než naše mysl.
Jenomže, pokud odpojíte mysl a nebudete vytvářet ani jednu domněnku, nebudete schopni bez úhony přejít ani silnici (musím pracovat s domněnkou, že může jet nějaké auto, odhadovat jeho rychlost... atd... atd...).
Tedy i zde musím říci to, co rád a často používám: "Přežil spíše ten náš předek, který ustrašeně považoval klacek za hada a kámen za medvěda, nežli ten, který v klidu považoval hada za klacek a medvěda za kámen." Stejně tak, když viděl, že houba se zeleným klouboučkem otrávila jeho druha a jiný po jejím pozření v křečích zvracel, on sám už třetí (čtvrtou pátou... desátou) už raději nezkoušel, jestli je taky jedovatá... V takovýchto případech je domněnka (byť třeba vykresluje skutečnost horší, nežli fakticky je) něco, co mu zachránilo život.
Sice už nežijeme v neolitu, abychom apriori každého nového příchozího považovali za divného a tedy nebezpečného cizince (stranger), se kterým je nejprve potřeba bojovat a pak se uvidí, ale naše bazální instinkty formované stovky tisíc let, které nám po celou tu dobu umožňovaly přežít, se těžko ze dne na den vypnou.
Neděsme se toho, že si my i ti druzí (o nás) děláme domněnky. Je to základní sebezáchovný mechanismus, bez kterého by nebylo možno přežít. V minulosti určitě a možná i dnes.
Problémem totiž není dělat si domněnky, problémem je neschopnost je ověřovat a přehodnocovat.
A mít stále na paměti, že zatímco k vyvrácení domněnky stačí jediný důkaz (fakt) hovořící proti, ani sebevětší počet empirických potvrzení nestačí jako konečný důkaz pravdivosti.
Definitivní, konečná a tedy absolutní pravda (které je možno věřit a neprověřovat ji) totiž neexistuje. Pouze víra.

Ano, někdy je lepší nevědět, než si vytvářet nějaké šílené negativní představy, "co by mohlo být kdyby...", ale úplně nevědět se taky nedá. A vědět se stoprocentní jistotou to také nelze. A to vše mezi tím, mezi těmito dvěma extrémy, to jsou právě domněnky.
Tedy ptejme se a upřesňujme je, měňme je, ale hlavně na nich nelpěme. Ale nebojme se jich. Vždyť nakonec i tihle dva výše uvedení "guruové" (ale i další) říkají, že každá vaše myšlenka i vzpomínka je pouhá představa, iluze... domněnka - jak něco bylo, je, nebo bude a zdaleka neodpovídá realitě.
Ale pro běžné fungování ve světě a v životě je prostě potřebujeme.

Život, resp. řešení problémů, které s sebou přináší, zjednodušeně probíhá takto:
1. Problém, který vznikne, proběhne-li něco v rozporu s naším očekáváním (tj. domněnkou, že něco bude tak, jak chceme) (o očekávání více zde ), tedy v rozporu s normou, kterou jsme si pro to vytvořili (ať už individuálně či celospolečensky).
2. Vytvoření myšlenkové domněnky - postupu, jak by problém mohl být vyřešen.
3. Její zavržení, nebo vyzkoušení praktickým realizováním - tj. empirickým prověřením metodou pokus-omyl), 
3.1. které navržené postupy (domněnky, jak by problém šel vyřešit) jsou nefunkční (a ty jsou zavrženy, falzifikovány, jako neplatné, nesprávné)
3.2. a který z postupů funguje nejlépe a jeho fixování (zapamatování = zkušenost) pro příště - tj. vytvoření domněnky, že toto řešení je nejlepší (nemusí být, bylo jen to nejlepší, nebo jen jediné funkční v daný okamžik) a bude fungovat (platit) i příště.
4. V případě, že příště v podobném případě nezafunguje (očekávali jsme - měli jsme domněnku, že bude na podobný případ fungovat), celý proces se opakuje. 

Podtrženo, sečteno:
Všechno - každá zkušenost, myšlenka, idea, poznatek - tedy mem, je domněnka, buď moje nebo něčí. Veškerá komunikace mezi více jedinci je jen domnívání se a hledání vysvětlení. 
Problém není v tom, že si vytváříme domněnky. 
Problém je v tom, že věříme, že jsou pravdivé. A jsme ochotni se pro to dokonce i bít.
Problém je v tom, když si myslíme, že naše domněnky jsou pravdivé, nebo ty nejlepší ze všech.
Problém je v tom, když své domněnky nutíme druhým za každou cenu. Často i za cenu jejich nebo svého zničení.
Problém je v tom, když na základě nich dehonestujeme, odsuzujeme a zatracujeme druhé lidi.
Problém je v tom, když na základě své domněnky domněnku druhého rovnou hodíme pod stůl.
Problém je v tom, že své domněnky neumíme přehodnocovat. Mnohdy raději zavřeme oči i před evidentními fakty, jen abychom domněnku nemuseli změnit (kognitivní disonance).

A samozřejmě v ničem z toho, co tu píšu, pravdu nemám. Protože "pravdu nelze mít, v pravdu lze pouze věřit". Protože jakákoli, i ta nejvznešenější "pravda" je jen pouhá lidská domněnka.

PS: Baví mě (a přiznávám, sem tam i dráždí) lidé, kteří od nějakých guruů zaslechli, že je potřeba nemít (či dokonce "zabít"): 
a) domněnky
b) očekávání
c) ego
d) otázky "proč?"
V jejich případě to je většinou něco jako kdyby žáček prvního stupně zaslechl něco o integrálech a řekl si, vykašlu se na malou násobilku a vrhnu se rovnou na integrály....

O domněnkách a komunikaci o nich v mezilidských vztazích