Být či nebýt za blbce
1) Aby nevypadal jako blbec, tak se vůbec nezeptá. Raději si domýšlí, dělá domněnky, improvizuje. To, co při tom pokazí, má pro něj menší hodnotu, nežli jeho kredit v očích druhých, který by ztratil, kdyby přiznal, že neví. Těžko mění názor, protože má pocit, že by tím ztratil i tvář, na které je napsáno: "To co dělám já, je správné". (Klasický příklad: řidič raději bloudící, než by se zeptal na cestu.) V práci po něm ale zůstávají nedotažené věci zametené pod koberec, až kostlivci ve skříních, které raději zavřel, nežli by se kompromitoval tím, že se jimi bude zabývat.
2) Raději se zeptá, i vícekrát, věci si ujasní, i za cenu, že ho druzí mají za blbce, co nikdy nic neví (někdy už je na to i zvyklý). Věci raději prověřuje z více stran a zdrojů, leckdy nevěří ani sám sobě. Řídí se heslem 3x měř, jednou řež. Protože je takovým pochybovačným šťourou, často po tom prvním otevírá právě ty skříně s kostlivci, kteří pak padají na jeho hlavu. A protože se často patlá v h***, tak se samozřejmě i umaže a smrdí.
Jistě, že oblíbenější a větší šanci na povýšení má ten první.
Ideál je někde mezi těmito dvěma extrémy.
Ke kterému inklinujete vy?