MARTIN ŠOLE

Ke konci předchozí diskuze mi to nedalo a napsal jsem všem zúčastněným ženám (a že jich tam bylo :-) ) tak trochu off topic toto:

M: A přeci jen ještě něco: Milé dámy, vaše dvě hlavní životní úlohy jsou být nejen Matkou, ale také Milenkou. (Ty, kterým to - zatím - zní divně, si tam mohou "Milenku" přepsat na "Partnerku"). Tahle druhá ženská milenecká role je stejně důležitá jako ta první mateřská. Dokonce v té milenecké (dobře, říkejme partnerské :-) ) roli jste delší část života, nežli v té roli Matky. (Pokud ne, je něco špatně.)
Vy, ženy, coby matky, ač vám to - zatím - mnohým bude znít nezvykle, musíte ukazovat i svým synům, jak vypadá žena coby Milenka (Partnerka), tedy nejen jako pečující Maminka. 
Dost velké množství současných kluků má v sobě zafixovanou podobu ženy jen jako Matky (a synáček z pilotního příspěvku zcela nepochybně). Ono totiž kde by to okoukal, když i vy se ke svým partnerům po většinu času nechováte jako Milenky (Partnerky), ale jako Maminky. A pak když se náhodou opravdu začne chovat nějaká žena jako Milenka ať už obecně, nebo, co hůř, k Vašemu synkovi, nastoupí Matka ve Vás a zadupe ji do země.
Takže skončím provoláním: Milé ženy, zvláště ty, které už jste fyzicky matky a čím víc máte křížků na zádech, tím spíš, chovejte se méně jako Matky a častěji jako Milenky!

V: Milé dámy, ženy, partnerky, matky...prestanme se v této hektické a finančně náročné době konečně starat a pinozit se a usnadňovat život nasim milým pánům dospělým synům partnerům a buďme samy sebou a počkejme si .... j ak se o nas "milenky" začnou starat naši "milenci"... těším se 

VV: Nijak. My máme být milenky... rodit děti .. atd .. ale jaký úděl je mužů? Krom chozeni do práce? Neříkám že jsou všichni takový, ale fakt je skoro vše na nás.

R: my ženy máme fungovat až se z toho poserem být kuchařky, pradleny , uklízečky chůvy , milenky, jak píše pán, partnerky chodit do práce ... atd prostě jedu jedu

M: Ano, souhlasím. Několik tisíc let trvající patriarchát vás ženy coby milenky ponižoval a dehonestoval a jedinou úlohu vám přiznal jen jako matkám. Už jste na to tak zvyklé, že se těmi Milenkami snad bojíte být. Vůbec netušíte, že v tom je vaše největší síla. 
Feminismus vám zavelel: "Buďte jako muži!" A tak jste jako silné matky vzaly do ruky ještě meč, pluh i kladivo. Jako matky kastrujete svojí péčí své syny a jako feministky - údernice kastrujete své partnery.
Tak buďte už sakra taky ženy Milenky (a pozor, to je něco jiného než děvky a kurvy), protože jen tak muži mohou být muži.

VV: tak to už chápu. Ze všeho se vlastně posrat a ve finále jako unavené ale poslušné ženy ulehnout do postele a dát výkon v posteli. Super a chlap si spokojeně leží na gauči s pivem v ruce a čumí na bednu. Protože chlapi nemusí nic.

M: Ale no tak dámy :-) , proč se permanentně ježíte? Popsal jsem vám, jak to vidím já. Toť vše. 
Jsou prostě mužské úlohy a ženské úlohy a většina z nich dělá muže mužem a ženu ženou. Mužské úlohy v principu jsou vně rodinného hnízda a ženské uvnitř. Problém je, že současná doba o spoustu úloh muže připravila a také spoustu mužských úloh na sebe bere žena - ať už dobrovolně (chce být emancipovaná feministka), anebo ji do nich muž prostě vmanipuloval. Také obě pohlaví jsou ve svých úlohách vzájemně zastupitelná - záleží na tom, jak si to navzájem nastaví. Samozřejmě je možné, že ona bude od šmíru vrtat se v autě, nebo nahazovat zeď, vydělávat těžký prachy, nebo dělat vědeckou nebo politickou kariéru a on bude u sporáku, prát, přebalovat děti a zastřihovat růže... Ale pak bude také zajímavé, jak se na to bude tvářit jeho i její matinka... ;-) (příklad jsme tu viděli)
PS: a to, aby žena byla dobrou "Milenkou" a nejen Matkou se týká mnohem mnohem více oblastí, ne jen sexu. Obával jsem se toho, že to bude pochopeno jen tak, že to vyjadřuje jen její "povinnost roztáhnout nohy". Ale právě o tom to vůbec není. Nešťastná to žena, jež chápe svou partnerskou roli pouze takto. A vlastně i nešťastný její muž. Pak se opravdu jeho životní náplň redukuje na to odhákovat si osm hodin ve fabrice, pak si doma lehnout s lahváčem na gauč k televizi s mistrovstvím v čutané (aktuální), večer si dobře zašukat a usnout jakou špalek a příští den repete.
Tak takto jsem to určitě nemyslel 

VVV: https://gloria.tv/article/mRouLK6bfm8U3FDygzfi38JaE

M: super článek! Děkuji. :* A vy ostatní děvčata, ženy a dámy (Matky a Milenky ;-) ) na jeho konci máte odpovědi na Vaše otázky jakože na mě, které zazněly v této větvi o kousek výš.

VVV: pokud si to žena nastaví jinak hned ze začátku vztahu, tak i potenciální mamánek má šanci stát se mužem.

S: dobrý a chytrý článek Tak snad si ho přečtou i ty kritické ženy zde... Utvrdit se ve vlastní dokonalosti, v tom, že něco skutečně děláme dobře, to je přece vždycky přínosné a neskonale příjemné, že? Nechápu, proč je tak málo rekaací... Že by se tu někdo chytl za nos?

Asi týden po této diskuzi jsem zjistil, že mám v interce další potvrzení toho, že nekážu bludy. Kvůli zachování anonymity budu reprodukovat jen volněji:

"Díky nepochopení toho, že být manželkou neznamená JEN být Matkou, se mi rozpadlo manželství. Mnohokrát se mi to manžel snažil vysvětlit z jeho pohledu, ale já jsem to nebyla schopná pochopit. Viděla jsem jen sebe a nechápala, jak on může nechápat, že mě dítě potřebuje na 100%. A tak si našel jinde to, co neměl doma, protože nedokázal zůstat ve vztahu, ve kterém nemohl být mužem, ale jen otcem a živitelem rodiny.
Naštěstí je stále dobrým otcem mojí dcery a vlastně i rodinným přítelem."

V tom psaní toho bylo mnohem víc. 
A tak musím znova apelovat:
"Milé dámy a Matky, nedělejte znova a znova tuhle chybu! I vaši synové a dcery potřebují vidět vzor ženy - partnerky, milenky. 
Je sice hezké, že budete hyprerprotektivní Supermatka a vaše dítě bude dokonale zabezpečené, ale ztratíte partnera a možná, že i vaše děti otce. Přinejmenším příklad spokojených a milujících se rodičů.
A vám pak nakonec opravdu nezbyde hluboký deficit vašeho ženství coby Milenky dohánět na poli SuperMatky hýčkáním svého třicetiletého (i staršího) mamánka, kterého ani nepustíte do světa, protože to je jediný chlap, který vás miluje a to jen protože mu plníte kastroly, perete a žehlíte a bez vás by nepřežil. Svého syna jste narvala na uprázdněné místo svého partnera, protože svého skutečného partnera jste odehnala už tehdy, když jste v roli matky naprosto vypadla z role partnerky."

A v diskuzích na to stále narážím.
Mnohé ženy s hořkostí i po letech tápou, kde se stala chyba:
"Chodili jsme spolu několik let, bezmezně mě miloval. Udělal by pro mě první poslední. Děti jsme chtěli oba. Ale potom, co se narodily, se změnil. Našel si milenku... a pak další... Rozvedli jsme se, když bylo dětem něco kolem deseti."
Po narození dětí se totiž žena plně upne na svou mateřskou roli a zapomene být Milenkou.
Jsou dvě nejzákladnější ženské role. Milenka a Matka. Ta první je dokonce prioritní a žena je v ní po většinu svého života. Tedy je mnohem déle Milenkou (Partnerkou - chcete-li - na názvosloví tolik nezáleží), nežli Matkou. To je velice častá chyba žen, když se stanou Matkou, že zapomínají být svému muži Milenkou. Když se vzbudí tak cca po 5 - 10 letech, když se děti trochu osamostatní a ona znova nastoupí do práce, bývá často už pozdě. Muž nevydržel čekat - někde jinde potkal jinou ženu, která Milenkou být dokázala...
PS: A není nic výjimečného, že muž nakonec i žárlí na své vlastní děti, že mu vzaly Ženu. Že ona veškerou lásku má jen pro ně a na něj už nic nezbylo. Tím i ně ztratil zájem.

Narazil jsem zpětně na jeden krásný příklad toho, jak končí hyperprotektivní matky, jejichž jedinou životní úlohou bylo pečující mateřství (a vše ostatní šlo do kopru).
Jak se ke stáří stanou odpornými stíhačkami pro své vlastní dospělé děti. Přímo v té výpovědi je citována "neschopnost přestřihnout pupeční šňůru" - samozřejmě - protože co by pak té matce zbylo?
A je ještě dobré, když má dceru (dcery), protože když to dítě, které nechce pustit, je dospělý syn, udělá si z něj "mamánka", nebo co hůř "malého manžílka" - pak syn plní všechny partnerské role (krom sexu), o čemž byl i ten minulý příspěvek.

Tento nížeji citovaná výpověď dcery, jejíž matka zůstala jen matkou a zapomněla být milenkou. Takováto identifikace s personou matky je totiž bezpečnější.
Zůstane fixovaná jen na děti, na které externalizuje (promítá) veškeré své osobní i rodinné problémy (traumata). A děti jí pomáhají zůstat odstřižená od své vlastní zraněné části.
Je totiž pohodlnější nechat si ublížit od svého vlastního dítěte a pak na něj svalit veškerou vinu za svou bolest, nežli se konfrotovat sama se sebou.
V generaci našich rodičů (vyrůstajících v 50. a zač. 60. let, což jsou dnešní babičky, o kterých je tento takřka modelový příspěvek) je to naprosto běžný model.

Tedy cituji:
"Vztah Matka a dcera - mamka si neustále nárokuje můj čas, můj život, mé děti, neumí žít sama a cítí, že jsem ji povinována se jí věnovat, takže překračuje hranice do takové míry, že jí musíme slušně žádat aby odešla konečně domů, několikrát proběhly debaty o nastavení hranic, ale ty stále nerespektuje a různými kličkami se je snaží bořit a překračovat. Když se ozvu, začne mi vytýkat vše co pro mne udělala, takže není možné vést konstruktivní rozhovor. Je to člověk, co nemá v podstatě žádné koníčky, pouze starost o dům a zahradu a žije pouze svými vnuky, ponejvíce tedy mými dětmi a našim životem. Kamarádky taky nic moc, nikdy neudržovala pravidelný vztah s kamarádkami, nárazově se s někým potká, ovšem stále mi vyčítá, že to jí nenaplňuje, že potřebuje pouze nás. A já už nemohu, jsem totálně vyčerpaná, trvá to již skoro 2 roky, a vyhrotilo se to v poslední době, na podzim náhlým úmrtím mého tatínka, kterého jsem velmi milovala a měla s ním skvělý vztah, protože jsem prostě po něm, na což ona žárlí. Pak to eskalovalo Vánocemi a Silvestrem, po novém roce mi už namísto komunikace začala psát dopisy, na které jsem neodpověděla, namísto toho jsem si s ní chtěla osobně promluvit, ovšem nevydržela jsem a totálně vybuchla, pohár přetekl a já jí řekla vše, co mě tížilo, což bych jí nikdy neřekla, obrovská hádka, nyní se nebavíme. Patrně čeká, že se ozvu jako první a omluvím se jí. Ale já naprosto necítím potřebu omluvy, naopak bych chtěla od ní, aby konečně začala respektovat můj život, mé hranice, mé soukromí, mého partnera a děti. Co se týče psychosomatiky, tak se mi samozřejmě projevily zdravotní problémy, mé tělo křičí, má hlava i má duše, ale nedokážu jí to jasně vysvětlit. Ona to prostě není schopna a hlavně není ochotna pochopit. Jsem duchovně laděný člověk, dokážu si spoustu věcí psychologicky rozebrat, ale nyní jsem zatlačena do kouta a nevím jak jí pomoci. Tak abych konečně měla klid já i ona. Očividně není schopna přestřihnout pupeční šňůru, je závislá na energii ostatních, klasický energeticky upír, chápu, že si nese vzorce od svých rodičů a já už nevím co s tím, rozhovory jsou marné, mé vnitřní zpracování je už proprané ze všech stran, snažím se, jsem na dobré cestě, ale jen co se kousek posunu, vycítí to a okamžitě něco provede, takže se jí zase musím zabývat. Poradíte mi prosím jak to řešit? Rodinné konstelace, regresní terapie? Už jsem opravdu zoufalá. Chci to vyřešit tak, abychom se mohli v klidu bavit a mít normální vztah."

Moc pěkná poznámka po nějakém čase (01/2019) z jiné diskuze:

AK:
Proč si netroufáte na roli partnerky a naskakujete do role matky? Protože maminka se neopouští a je potřebná? V momentě jak z té matky vystoupíte, dáte muži možnost stát se mužem, vrátíte mu jeho důstojnost.

Z jiné diskuze (zač r. 2020)

(mně neznámý nick)
V rodině jste nyní tři. Všichni tři máte různé potřeby. Narození dítěte je dost velký zásah do toho, jak fungovala původní dvojice.
Ale pokud si se přešaltovala jen na to, že funguješ jako dvojice se svým dítětem a po manželovi chceš jen prachy a pomoc s péčí o dítě a domácnost, tak je naprosto logické, že je z toho dost frustrovaný.
A čím déle bude frustrovaný a nebude se mu dařit přesvědčit tě, že je potřeba naplňovat potřeby všech tří členů rodiny, tím motivovanější bude nechat vás dva a jít někam jinam. Daleko dřív, než děti dorostou. Nikdo dospělý a samostatný nevydrží dlouhodobě ve vztahu kde jsou ignorované jeho potřeby.

(jiný, mně neznámý nick)
Tak z některých atraktivních, sexuálních dračic se po porodu stane teta ve vytahaných teplácích. Přibere, ostříhá se na ježka, nemaluje se, na sex a konverzaci nemá náladu, protože se přece nevyspí a celý den s dítětem nestíhá. Pak přijde domů manžel a ještě ho zprudí, kde se coural a co všechno od něj potřebuje a co zapomněl cestou vyřídit. Většinou tato manželství krachnou dříve, než vyletí děti z domu.

PS 12/2020 (bez diskuze):

Muž v takovéto situaci jakoby prožívá opět (freudovský) "Oidipův komplex"; tentokrát ale ne vůči svému otci v boji o svou matku, ale jako otec vůči svým dětem v boji o svou ženu - jejich matku.
Ženy si vůbec nedovedou představit, jak muži někdy mohou žárlit na své vlastní děti, které jim berou jeho partnerku - jejich matku. A co hůř: většinou si rozsah svého žárlení na vlastní děti nedovedou přestavit ani sami  muži. Vždyť oni přece své děti také bezmezně milují, ne o nic méně, nežli jejich matka, jsou šťastni, že je mají a mají z nich stejnou radost, jako ona. Že by děti mohly být klínem, který je vražený mezi muže a ženu - jejich otce a matku? To přece není možné! Děti jsou přece jejich společnou radostí. Tahle myšlenka není do vědomí vůbec připuštěna a je potlačena v každém zárodku - třeba i po mnoho let. Jenomže tam někde v mužově nevědomí stále žije a vrtá a projevuje se navenek neodůvodněnou rozmrzelostí, naštváním či dokonce nenávistí k dětem a stahováním se ve chvílích, kdy se jim žena plně věnuje. Jakoby on do toho jejich "spolku" nepatřil.
Vždyť on je přece rozumný, dospělý, přece by nesoutěžil o její přízeň a její čas s jejich vlastními dětmi!
Právě protože je pouze rozumný (racionální), tak "něco tak podivného a šíleného" jako (iracionální) emoce (v tomto případě frustraci,  touhu po své partnerce, coby Milence, po její dřívější energii, sex-appealu a času, který mu věnovala, žárlivost až vztek na vlastní děti, které mu to - zdánlivě - vzaly...) si nepřipustí, nechá je zamčeny někde ve 13. komnatě nevědomí a o to více paseky nadělají, když jednou vyhřeznou, aniž by tušil, kde se vlastně vzaly.
Prvopočátek mají v té době, ve které jeho partnerka přestala být jeho Milenkou a stala se (pouze) Matkou jeho dětí.
A je jedno, jestli tohle emocionální žárlivé strašidlo, které třeba i několik let potlačované bytnělo v mužově nevědomí a bralo na sebe různé podoby, teď vyhřezlo na děti, nebo ženu, nebo na všechny naráz. Ono zbytnělo a zformovalo se do své hrůzné podoby, protože ztratilo Milenku a zástupného viníka této ztráty si našlo v dětech. 

K tématu Jan Bílý zde

A že tady nemlátím jen prázdnou slámu, potvrzuje strohý statistický fakt z tohoto článku (který samozřejmě doporučuji pozorně přečíst celý). - Cituji:
"Z oněch 50 procent manželství, která se u nás dle statistik rozvádí, se jich polovina rozvede v prvních dvou letech života jejich prvního potomka."
To, aby partneři zůstali tím, čím byli sobě před narozením prvního potomka - tedy láskyplnými a k sobě pozornými milenci, je ten nejnáročnější úkol, který stojí před každým párem.
"Naučte se (oba) o svých pocitech mluvit, definovat je, žádat jejich vyslechnutí a přijímat nabídky k řešení. Investice času a emocí se vyplatí – neřešení vašich vztahových potíží, nespokojenosti a frustrace z očekávání váš vztah zabije rychleji, než si myslíte."