Jasně nastavené hranice
Milé dámy,
pokud jdete do vztahu (a zvláště do několikátého), měly byste mít DOPŘEDU jasně vytýčené hranice, co jste schopny ještě skousnout a co už je pro vás přes čáru. A stejně tak vědět, co uděláte, když váš protějšek tu čáru překročí. A v ideálním případě by to měl vědět dopředu i on.
Protože, pokud on ji překročí, vy (pokud jste opravdu silná žena) to opravdu uděláte - ať už následují jakékoli výmluvy, racionalizace a dojemné sliby, že "už se to nikdy nestane" z jeho strany, nebo jakákoli zamilovanost, zlomené srdce, rozervaná duše a potoky slz (či jiné důvody) ze strany vaší.
Vy to totiž udělat MUSÍTE za jakoukoli cenu, protože jinak tam byly ty hranice jen pro srandu králíkům a z vašich předsevzetí a zásad se stává trhací kalendář.
Vy řeknete: "Protože ty´s překročil moje hranice, o kterých jsi věděl, na které jsem tě já upozornila, já teď MUSÍM udělat tohle, i když to bude mrzet bolet nejen tebe ale i mě." Ono to totiž také bylo předem stanoveno jako důsledek a tedy obrana těch hranic, nejen jako trest za jejich překročení.
Pokud nevíte, co se má stát po narušení vašich hranic, co přesně dělat pro jejich obranu, natož pak je nemáte jasně vytýčené, on zákonitě zkusí, kam až může zajít, nebo vás přinejmenším prověří, jak dobře je hlídáte a co se vlastně stane, když on je naruší, nebo dokonce bude chtít posunout.
Pokud to nevíte, hrozí velké nebezpečí, že se jeho jednání, které byste napoprvé brala jako agresi (narušení hranic) stane ve vašem vztahu normou. A on to už nebude chápat jako agresi, ale jako něco, co je naprosto normální, co se ve vašem vztahu běžně smí a toleruje.
Čím jsou hranice chatrnější, tím hůř obstojí a tedy se snadno posunou hlouběji a hlouběji...
"Když ona ustoupila jednou, tak proč by neustoupila podruhé, potřetí... a také jinde, v něčem jiném...."
Tady nemluvíme o odpuštění (toho, že překročil vaše hranice, narušil vaše výsostné území). I po odpuštění oba ví, že to, co se stalo, bylo špatně. A oba toho litují.
Tady mluvíme o chatrných hranicích, o kterých nerozhoduje jejich obránce, ale agresor, který ještě oběti vyčte, že je (se) brání... A nelituje toho, co se stalo (a stále děje), ale naopak ji zmanipuluje tak, že ona nakonec získá dojem, že za jeho agresi si může sama a že jeho narušování vašich hranic je vlastně plně legitimní.
Mluvíme o tom agresorovi, který bravurní manipulací vyvolá ve své oběti pocity viny za to, že by se snad chtěla bránit, takže dokonce ona sama smaže své vlastní hranice, které považovala za nepřekročitelné a pustí ho dál na své vlastní území, které ještě před pár hodinami chtěla hájit. Nechá ho beztrestně překročit své hranice v klamné naději, že jeho volné vniknutí do jejího výsostného území ji bude bolet méně a stát méně obětí, než neoblomná obrana svých vlastních hranic. (A zde opravdu podobnost s politikou appeasementu 30. let minulého století není náhodná!)
A předtím oběť žije v neustálém strachu, že sice ví, kde jsou její hranice, ale že je nedokáže ubránit, že nedokáže říci NE, že z nejrůznějších důvodů (láska, soucit, hmotné zajištění, pocity viny, pocity neoprávněné odpovědnosti za druhého a pod...), kvůli kterým není ve své sebevědomé síle, nedokáže udělat to, co MUSÍ udělat pro jejich obranu a po jejich narušení. (O těch, které nedokáží říci NE, více zde.)
Vaše hranice se utváří a zpevňují hlavně ve vašich prvních vztazích, když si na vás někde na zábavách a posilněn alkoholem troufne ostřeji nějaký první kluk. Tam někdy si ujasňujete, co jste druhému schopny a ochotny ještě dovolit, tolerovat a co už ne. Z čeho máte nedobré pocity. Tam někde rýsujete ty jasné hranice, které byste si měly důsledně hájit. A to před kýmkoli! (I před těmi nejbližšími a zdánlivě nejmilejšími.)
A nemusí to být nutně definováno slovy. Silná žena to dokáže dát najevo i jinak. A muži dokáží docela dobře vycítit, kde má která žena svoje hranice. A podle toho si jí také váží. Tam, kde je rozplizlá a hranice má rozmazané či setřelé, lecjaký chlap si troufne zkusit jejich pevnost... a co se stane, když je překročí... Nestane-li se nic, okamžitě se tam usadí a příště už to zopakuje bez všech ohledů.
To, že jste někdy na té zábavě nenarýsovaly jasně svoje hranice, nebo jste nevěděly, jak se zachovat (co se má stát) po jejich narušení, anebo v průběhu vašeho života se je někomu podařilo skoro smazat, neznamená, že byste se neměly snažit je obnovovat a zpevňovat znova a znova.
Vím, dá to fušku, ale pokud chcete být Žena, které si muži (i druzí - ostatní lidé) váží (ne lehká rohožka), nic jiného vám nezbývá.
PS: A co je konkrétně tím překročením ženských hranic a co se má stát, pokud je někdo překročí, to už si musíte dosadit samy podle sebe.
PS2 (říjen 2021):
Pakliže v sobě máme jasně vytýčené hranice a celou svou bytostí jejich umístění věříme a nepochybujeme o něm, druzí je prostě nepřekračují. Nevědomě a nonverbálně (zopakuji: "celou svou bytostí") totiž dáváme najevo, kde leží.
Jakmile musíme druhé na své hranice upozorňovat, popisovat jim co chceme a co nechceme a hlavně, že nechceme, aby je překračovali a zvláště když už děláme to samé poněkolikáté, nejspíš je něco špatně. Těmi hranicemi si nejsme jisti a tím že na ně (verbálně a vědomě) upozorňujeme druhé a opakujeme jim to, tím si jejich polohu nebo vůbec existenci ujasňujeme a definujeme i sami pro sebe.
Ale i to je v pořádku. To je 2. level. Ten je pořád lepší, než kdybychom to nedělali a žádné hranice neměli (1. level).
Ale ten 3. level spočívá v tom, že naše hranice jsou prostě na nás vidět (aniž o nich mluvíme) - protože i my podle nich jednáme.
Jak jednáme sami se sebou, tak s námi jednají i druzí.
Zrevidujte si své hranice... 