Moc a Láska
Bez lásky jsme zoufale prázdní. Tuhle prázdnotu se snažíme něčím dosytit. Sladkostmi, přejídáním se, workoholismem, hromaděním peněz a majetku... a Mocí.
Člověk k životu nutně potřebuje kontakt s druhými. Nic z toho, co jsem vyjmenoval, ho nenahradí. Kromě Moci.
Láska je kontakt s druhými lidmi na stejné úrovni. Kontakt ve kterém si vážíme jakékoli formy bytí. Jakkoli odlišné. Svobodný kontakt.
Moc je kontaktem z různých úrovní hierarchie. Nesvobodná potřeba ovládat druhého, nebo jím být ovládán. Ovlivňovat jeho bytí podle svého.
Pokud nemáme Lásku, chceme alespoň Moc. *)
Přinutit druhého ke kontaktu. Zformovat ho, ovládat ho, podřídit si ho, ponížit ho, nebo ho alespoň vyprovokovat ke konfrontaci, k boji. I konflikt je kontakt. Pořád lepší, než nic, než lhostejnost. Pořád lepší, pokud toho druhého donutíme ke vzteku, či k pláči. Alespoň nějakou e-moci jsme z něj a od něj dostali. A to je pořád lepší, než lhostejnost.
A když nezvládáme být tím mocným Agresorem, tak proč nebýt alespoň Otrokem, Obětí, které si On - Mocný všímá? Ať už jakkoli, ale alespoň nějak. Vždyť vše je lepší, než lhostejnost a vůbec žádný mezilidský kontakt.
Když On nehladí, tak ať alespoň udeří! Hlavně ať není lhostejný! Hlavně, ať je tu se mnou a neopouští mne!
Tam, kde není rovnoprávná, rovnovážná láska se ze zoufalého strachu z lhostejnosti a odcizení rozjíždí nejprve nerovnoprávná dualita Agresor - Oběť (nebo, chcete-li: Vykořisťovatel - Otrok), která se může rozrůst do Karpmanova trojúhelníka Agresor - Oběť - Zachránce. Ke hrám této triády se může přidat i čtvrtý, zdánlivě nezávislý, jakoby nezúčastněný - Soudce. Ale co se týče mezilidských osobních kontaktů, o které tu prioritně běží, je na tom nakonec tenhle Soudce hůř, než předchozí tři. A to právě díky své "objektivnosti".
A tak Ďábel v masce charismatického Úspěšníka nám bude našeptávat, že existují krásné a sladké způsoby života, že naše možnosti mohou nekonečně růst. Namaluje nám vzdušné zámky triumfu Moci, která tak dokonale nahradí Lásku, že ta už nebude třeba. Namaluje nám Moc jako tu, která je úspěšnější, než Láska.
Ale užije sladkých slůvek lásky, aby nás navnadil.
Tu jeho krásnou a milou Masku jsme si pro něj sami vytvořili a ochotně mu ji nasadili, abychom nemuseli koukat na jeho ohyzdnou zrůdnou krvelačnou tvář. Masku Matky, Otce, Milence, Spasitele, Vůdce...
Kdo se nezúčastní jeho trojúhelníkových her, zůstává sám a opuštěný. Jinak to prý nejde. Hierarchie Mocný a Bezmocný, Zachránce a Nemocný, Agresor a Oběť, Vítěz a (prohrávající) Lůzr přece byla vždy a musí být.
To jsou naše kontakty. A bez nich se přece nedá žít.
Abychom z těhle jeho her mohli vystoupit, musíme mu nejprve tu milou Masku, kterou jsme si pro něj nakreslili a za kterou ho sami schováváme, strhnout a zničit - tj. musíme z něj stáhnout své vlastní projekce k sobě zpět.
Tedy vzdát se něčeho, co jsme si sami vysnili.
A tohle velice bolí. Vyhnat Ďábla, či zabít Upíra je v prvních chvílích prociťováno spíše jako ztráta, než jako vysvobození.
Jako ostatně likvidace jakýchkoli iluzí...
*) Tady opět zafungovala krása češtiny. "Chceme Moc" - nejen coby ovládání druhých, ale i coby nadbytek - "hodně moc všeho". A zároveň taky potřebujeme nějaké e-moce...