Mužova zpověď
Já nechápu, co dělám špatně. Takhle fungoval můj táta s mojí mámou, a co tak sleduju, i můj tchán. Tak co pořád po mně chce?
Přijdu domů z práce ztahanej, ona uklízí, pere, nebo něco kňohní pro dítě, a když si sedne nebo lehne, tak ho má přicuclý ke koze. Ani mi pořádně na pozdrav neodpoví. Já jí mám vyprávět, co bylo v práci? Nebo se vyptávat, co spolu celý den dělaly? Ale to přece vím! Užívali si to - žvatlaly spolu nebo chrněly! Tak si jdu prostě dělat svoje. Abych obdivoval bobečky v nočníčku, na to mě fakt neužije!
Když na mě promluví, tak akorát kňourá, co všechno bych měl udělat. Ale ona je přece na mateřský! Já vydělávám prachy.
Prej, jestli je vůbec miluju? A proč asi tak chodím do práce?!
A když něco udělám, tak je to stejně blbě, pomalu, nebo pozdě. Ani si nevzpomínám, kdy mě za něco pochválila, nebo ocenila.
Nebo kdy jsme byli jenom spolu.
Nejhorší je, že ani v noci s ní nic není, protože děcko spí s námi v ložnici, v naší posteli. Někdy zůstanu rovnou na gauči. Ona mě opravdu na nic nepotřebuje!
Teda jo, potřebuje - abych jim nosil prachy. Na to jsem dobrej. A bude mi vyčítat to pivo! Kurnik, jak se tu dá jinak přežít?! Jo, občas si potřebuju vypláchnout hlavu, jinak bych to tu nevydržel a asi už někam zdrhnul.
Já se na ní snažím být hodnej, nemlátím jí, neřvu na ní... jen mi prostě připadá, že o mě už nemá zájem jako o chlapa. Tedy jako partnera. Sluha to jo, to bych byl dobrej - přines, odnes, podej, vynes... a nezacláněj tu...
Bude něco jinak, když udělám to všechno, co po mě chce? Já myslím, že ne. Tak se jí na to můžu vykašlat! Ať si to udělá sama!
Stěžuje si na mě druhým, jak jsem ten špatnej nesnesitelnej, děsnej a k ničemu a ona je ta chudinka trpící. Madona. Svatá matka!
Pfff... na to jí dlabu! Ona potřebuje mě, ne já ji!
No řekněte, je tohle nějakej domov? Když se o vás nikdo nezajímá? Sakra, já jsem taky člověk a ne nějakej automat na utírání zadečku a vynášení plín!
Chudinka ukřivděná, ublížená. Heleďte, tohle je citový vydírání a tuhle hru s ní hrát nehodlám. Prostě na to dlabu!
To dítě koneckonců chtěla ona víc. Tak ať se stará.
Já mám někdy pocit, že mě potřebovala jen aby měla kde bydlet a aby ji někdo zabezpečil s tím dítětem. Ale já jí nehodlám dělat blbce! Ona moc dobře ví, že by odtud odešla tak, jak přišla - s holou prdelí. Takže já se nemusím nechat manipulovat. Já taky držím v rukou nějaký provázky - a to jsou penízky a střecha nad hlavou!
Jo, jo, uznávám, je to patová situace. Co je dítě na světě, jsme se nějak odcizili. Ale, sakra, kdo má komu vyjít vstříc? Já tady fakt nebudu dělat blbce!
Dyť ona je na mateřský! Co mají říkat jiný ženský - samoživitelky - třeba i tři děti na krku a chodí do práce. A taky to zvládají! Samy! Tak co to tu na mě vlastně hraje?!
Z týhle situace se opravdu nedá, než vypadnout někam pryč, tam, kde chlapa alespoň trochu ocení, nebo alespoň zavřít za sebou dveře.
A že nechci s nimi chodit na výlety? To je o ničem - akorát tlačím kočárek, nebo táhnu tříkolku. Já bych někdy rád zas z garáže vyndal mašinu... aby bylo všechno jako dřív...
A musí se chodit tam, kam ona vymyslí. Ono vůbec všechno musí být podle ní. Na to fakt kašlu!
No, řeknu vám, někdy mám fakt co dělat, abych se udržel! Zvlášť když se sejdou s kamarádkama a brečej´ si na ramenech, jak jsou ti chlapi děsný. Vůbec nejlepší jsou ty rozvedený. Před tou mojí se kasají, jak je jim bez muže dobře, snad jí i navádějí, ať mě pustí k vodě, ale pak samy v noci brečí do polštáře, nebo vezmou zavděk každým, kdo jde kolem - třeba i na jednu noc.
Znova opakuju: já ji nemlátím, neřvu na ní, ani se jí nikde nekurvím. Dokonce se ani neožírám. Tedy jen občas a trochu...
Tak co by sakra ještě chtěla?
S tím naším dítětem jsou opravu jedna duše, jedno tělo. Jak o něm mluví v množném čísle: "My jsme kakali. Klube se nám zoubek..." To je pro mě nesnesitelný. To fakt padám pryč. Protože mezi nimi pro mě není místo. A přitom ještě nedávno jsme "My" byli my dva... Tehdy to bylo takový hezký...
Já vám někdy mám pocit, že na to dítě žárlím, že ho snad ani nemám rád, protože mi ji sebralo...
Ví se o mě jen jako o sluhovi. Jo, ještě řidič - přivez, odvez - to je moje úloha. Jinak jsem jak odstavený vagón na patnácté koleji.
Ona je vysloveně závislá na pozornosti toho našeho dítěte. To stačí, když se uprdne, koukne na ni a ona se může posr... No, nechme toho, abych já si vám taky nestěžoval.
Ale prostě - není mi teď dobře.
Vím, že kdybychom se rozešli, tak by mi moc chyběla a to dítě nejspíš taky.
Takže mi řekněte, co s tím?
A to už bylo (částečně) nastíněno zde.