On jen leží na gauči
Vstupní situace: Několikaletý vztah, děti. Manžel a otec je živitelem, ale když přijde z práce domů, lehne na gauč s mobilem v ruce, či sedne k počítači. Akorát se přitom něčím cpe a leje do sebe colu nebo pivo. Chod domácnosti ho nezajímá, výchova a zabezpečení dětí také moc ne.
Manželka a matka už rezignovala a vše doma si udělá sama. Ani vytáhnout ho na (víkendový) výlet, aby alespoň chvíli byl s rodinou, se jí nedaří.
Ale když někdo jiný zavolá a něco potřebuje, nebo ho někam tahá (jeho matka, kamarádi, hospoda, fotbal, sport...), mohl by se přerazit.
Žena to nemá jak vyřešit jinak, než sebrat sebe a děti a jít si to s nimi ven užít sama.
Horší je, až za pár takových "samostatných odchodů" zjistí, že jí to vlastně vyhovuje, že je to tak jednodužší, protože se s ním nemusí dohadovat, co kdy, kde, kam, s kým a pod.
A to je další krok k tomu, jak se ti dva odcizí. Ona na výletě s dětmi je spokojená, on na gauči nebo u PC také... ale proč jsou vlastně spolu?
Ze začátku by ho ona by ho tak ráda předělala a on by tak rád, aby ho nepředělávala, aby ho nechala na pokoji...
Ten už klasický bonmot, že "muž doufá, že žena se nezmění a ona se změní a žena doufá, že muž se změní a on se nezmění", bych změnil na:
"Žena v páru doufá, že se něco změní tím, že změní muže a muž v páru doufá, že se nic nezmění, tím, že se nezmění žena"...
Ona ho pronásleduje a on uniká, nebo se uzavírá do sebe.
A jeden druhého kvůli tomu začne nenávidět.
Pokud se ona nezmění, nezmění se ani on. On je ten, komu status quo vyhovuje.
Dokud vztah (někdy jen zdánlivě) funguje, muž nechce nic řešit (neopravuj to, co funguje). (Nějak) to funguje, tak je to přece v pořádku.
Manželka velice často raději ustoupí, než by šla do konfliktu. Ve chvíli, kdy ona rezignuje definitivně, nechá ho na pokoji a "udělá se sama pro sebe", je on šťastný v pocitu, že zvítězil, že ona "dostala konečně rozum" a on má konečně klid... až do doby, kdy před něj ona položí rozvodové papíry. Ten jeho "klid" byl totiž začátek konce jejich manželství.
Průšvih je, že se muži většinou proberou až po rozvodu (někteří ani tehdy ne).
Je to způsobenou nulovou empatií a citovou plochostí, leností, lhostejností...? Mužům obvykle nejde o kvalitu vztahu jako spíše o pohodu a pokud možno žádné problémy k řešení.
Ale může to být také tím, že muž nemá prostor, kam vyrůst, ve kterém by se mohl stát mužem. Veškerý prostor a vše, co do něj patří, byl po celý jeho život spravován, zabezpečován, ale také usurpován ženami. Nejdřív tou hlavní ženou byla jeho matka, které sekundovaly ženy z rodiny (babička, sestra, teta a později učitelky), později roli správce jeho prostoru převzala jeho manželka. Vlastně se nikdy neocitl sám, bez ženského servisu v zádech. Bez ženy, která udělala (téměř) vše pro zabezpečení jeho pohodlného zázemí, která ho ani nepustila k tomu, aby to zkusil, neřku-li se musel snažit sám, protože přece ona to umí líp.
Proč by se snažil a do něčeho se motal a někde překážel? Celá léta to na té peci - pardon na gauči (či u PC) bylo tak pohodlné a vše co potřeboval, to ženy zvládly samy.
Ony po něm sice sem tam možná i něco chtěly a on se vlastně ani moc nevzpouzel, jen řekl: "jo, jo, hned, za chvíli, potom..." ale než se k tomu rozhoupal, některá z žen jeho života to udělala.
Nejprve to byla jeho maminka. Ta si přece nedovolila svého hodného synáčka skopnout z pece a vyhnat z teplého rodinného hnízdečka do nehostinného světa na zkušenou. A teď to je jeho manželka. Ta ho také nevyžene. Dům je přece jeho. Kdo by platil hypotéku, kdo by je všechny živil?
A tady je zakopaný pes. Ona se musí dostat z pozice té, která se mu stará o domácnost a následníka trůnu, do pozice té, na které mu záleží pro ni samotnou. Z pozice té, kterou má v hrsti a jistou, do pozice té, o kterou, kdyby přišel, tak by ho to hodně bolelo (a že by o ni přijít mohl, pokud by se nesnažil).
Aby ji měl rád. Ji samotnou. A nejen protože se mu hodí coby matka jeho syna a hospodyně v jeho domě.
Ale i ona potřebuje v sobě zjistit, co k němu cítí. Jestli je to jen snaha ho předělat, dokázat sobě i druhým, jak je schopná a dokonalá, atd. Nebo už jen sebelítost a neschopnost to rozetnout, či dokonce odejít.
Nebo je to staré rodové dědictví "po přeslici", přesvědčení táhnoucí se celou ženskou linií, že muži jsou špatní a nespolehliví a žena se musí spoléhat jen sama na sebe. Přesvědčení, které je pochopitelné, protože ženám v minulosti muži už mockrát ublížili, ale přesvědčení, které brání žít současný citový a důvěrný párový život. Ženy mnoha generací potlačily své emoce a fungovaly jen jako bezduché stroje a později, při emancipačním hnutí, kdy se chtěly vyrovnat mužům, byl do těchto strojů dodán pouze mužský rozum (logos). Bohužel bez původního ženského citu (eros). A tak ženy začaly řídit, kontrolovat a velet.
Vznikl koktejl nedůvěry v muže, ve zlý nepřátelský svět, ale i v sebe a své schopnosti. Natož v "ženskost"! Něco takového bylo přece zakázáno a příslušelo jen "kurvám". "Nevěř nikomu! Zvlášť ne mužům!" Tahle několikanásobná nedůvěra samozřejmě způsobila očekávání nebezpečí ze všech stran. A strach a z něj vyplývající nevědomé nepřátelství a konfrontačně bojovnou soutěživost jak s muži, tak i s druhými ženami. Tento z mnoha generací zažraný zpola přiznaný strach z mužů a úplně nepřiznaná (nově emancipovaná) konfrontační soutěživost nutí ženy do kontrolujícího a ovlivňujícího chování. Prostě je tam snaha vychovat (si) a zformovat (si) muže k obrazu svému. A to ať toho, kterého si odvedla od oltáře (tedy manžela), nebo toho, kterého si porodila (tedy synka). Oba stejně.
Její péče a kontrola (která někdy hraničí až s kastrací muže a reálným zákazem mu dospět) není ze strachu o ně, ale ze strachu o sebe samu. Aby jí už muži nemohli ublížit.
Ten nedospělý muž ležící na gauči je vlastně neškodným vykastrovaným lvem zavřeným do klece, který vůbec divočinu nezná. A tak se v ní vůbec neumí chovat. A je-li do ní občas vypuštěn, opravdu se chová jak debil a vrací se domů do teplého hnízdečka s mnoha šrámy a ztrátami (nejen pro sebe ale zákonitě i pro celou jeho rodinu). A tak je vlastně (z ženského pohledu) žádoucí, aby na tom gauči zůstal ležet. Tam je vcelku neškodný. Ona ho jako správná ošetřovatelka a krotitelka bude krmit a aby byl alespoň k něčemu užitečný, občas se pokusí o drezůru...
Jenomže tohle není možné donekonečna. Drezůrovaný muž, kterému zbyly alespoň poslední zbytky vrozené divokosti, utíká; ten který už nezvládá ani únik, volí pasívní odpor - letargii a únik do elektronických virtuálních či vnitřních světů, anebo k látkové závislosti - droze (nejčastěji alkoholu).
A uvolnit sevření kontroly a drezůry pro ženu není jednoduché. Čím tenhle stav trvá déle, tím je pro ni těžší si říci: "Nechám to na něm, ať se to třeba posere."
Nedokáže jen tak povolit (uzdu) pustit (otěže) svého muže (ať je to nedospělý manžel nebo dospívající syn).
Už jenom říct si opravdu upřímně o pomoc, znamená dát najevo svou zranitelnost. Což je pro takovou (emancipovanou) ženu velice těžké. Navíc tím dává důvěru někomu, komu ji zatím nedala. A co víc, svěřuje se do jeho rukou. které na něco takového nejsou zvyklé.
Život (a její otec) ji naučil, že dávat někomu důvěru, je nebezpečné. Už jen se s něčím svěřit, znamenalo, že to dříve nebo později bude použito proti ní.
Jenže dávat důvěru druhým znamená primárně věřit sobě, že cokoliv se stane, to ustojím.
Žena se sebedůvěrou, ta, která věří v sebe, dává důvěru i svému muži. Nechává (jemu příslušné) věci na něm, i s tím: "AŤ SE TO TŘEBA POSERE."
Jestli totiž on za něco stojí, tak to posrat nenechá, když bude vidět, že musí a že to nikdo jiný, než on, neudělá.
A když se to posere, posere se to jim oběma. Oba mají stejnou zodpovědnost. Ale ona už ví, že to "posrání" ustojí. Jde o to, aby se to naučil i on.
Muži totiž do té zodpovědnosti umí ženy perfektně natlačit (zmanipulovat) a sami se jí zbavit. Protože ví (nebo alespoň tuší), že ženy se vydrží koukat na něco, co se posírá, podstatně kratší dobu, než muži a raději to udělají samy. A toho muži využívají.
Když tohle žena párkrát vydrží a to zvláště tam, kde jí na tom záleží nejvíc, umožní muži dospět a osamostatnit se (emancipovat se) jako nikdy před tím.
Takže opět klíčová slova jsou: Sebeúcta, Sebevědomí, Sebedůvěra. Takový chlap na gauči ženě ukazuje, co všechno ona dělá pro druhé a jak sebe upozaďuje. Ta mužova ignorace ukazuje ženě její ignoraci k vlastním potřebám. Tím, že se muž o nic nepostará, odráží ženě a zesiluje to, že se taky nestará - o sebe. Stále jen o ty druhé.
A pak je tu najednou fotbal a ji to zvedne za židle, protože to bodne do bolavého místa: "chci taky něco dělat pro sebe, taky bych chtěla někam svobodně a jen a jen pro sebe jít, ale neudělám to".
Proč nezačnete všechny kolem sebe otravovat svými zájmy a potřebami (to je přesně to, co máte v sobě zakázané)? Pokud pochopíte, že to otravování je vlastně zcela normální projev žití, máte vyhráno.
Žena, která si je vědoma své hodnoty nebude mít vedle sebe chlapa na gauči. Resp. on si to vedle ní nedovolí (což je ale trochu něco jiného, než "ona mu to nedovolí" - takto řečeno by to bylo špatně).
Tim, že ona bude plakat, že on je takový nebo makový, situaci nevyřeší. Jeho nezmění, dokud se ona nestane ŽENOU, která si cení sama sebe, která si umí říct o pomoc a spolupráci.
Když jenom očekává, že on jednou vstane z gauče, nedočká se. On musí mít důvod z toho gauče vstát. Tím důvodem v pohádkách bývá zabít draka a zachránit a získat princeznu. Kdyby Honza zůstal na peci a nechal se opečovávat mámou, o princeznu by přišel a možná by nakonec sežral drak i jeho.
Připusťte si, že pro svého Honzu na peci budete nejvíc sexy, když budete ohroženou princeznou, kterou on musí zachránit!
Žena musí muži vytvořit či uvolnit prostor, do kterého on může vstoupit a rozvíjet se v něm - tedy dospět.
Prostě ho hodit do volné vody, ať plave.
Nepodporovat ho v jeho narcismu a grandiositě (a tedy v nárocích na její péči) a zároveň i v pocitu neschopnosti, nepotřebnosti a v pocitu exotického živočicha, o kterého se někdo musí starat - tj. živit ho a čistit mu pelech.
Jemu se jako dítěti jeho otec také nevěnoval. Neměl se kde a od koho naučit otcovskému přístupu. Takových je v současnosti 50% mužů. Protože takřka 50% mužů pochází z rozvedených rodičů (a ten zbytek do přesné poloviny měl otce duchem nebo i fyzicky nepřítomného).
To je problém přístupu žen generace našich matek: "Dyk já vlastně toho muže na nic nepotřebuju!" A šup. A rozvod. "Než tohle, to budu raděj´ sama."
A pak samozřejmě dospívají kluci, kteří nemají ani ponětí o úloze muže a otce v rodině...
Dokud bude žena hledat viníka vně sebe a snažit se předělat někoho vně sebe (manžela), řešení nenajde.
Zdálo by se, že hledat vinu v sobě a snažit se předělávat sebe, když je potřeba (zdánlivě) změnit toho druhého, je manipulace, která dělá z oběti viníka a také je to tak často manipulátory využíváno.
Ale situace je malinko složitější:
Tady opět funguje 3 levelová - úrovňová forma (podle Hegelovy dialektiky teze > aniteze > synteze; či výrok > jeho negace > syntéza protikladů).
1. úroveň - žena oběť, která vidí vinu v sobě, poslušná pokorná, povolná, nesamostatná, trpící
2. úroveň - žena vzpurňák, emancipovaná amazonka, samostatná a osamocená (negující a negativní), která přece (ty hajzly) muže na nic nepotřebuje, která si přece vystačí sama, která má dost síly a odvahy ze sebe veškerou vinu setřást, vše zvládnout a rozhodnout za sebe sama
3. úroveň - žena vědoucí, která dokáže být jak samostatná, tak oddaná, která dokáže vidět i své viny a kterou její viny nedrtí, která naopak dokáže pomoci sama sobě i druhým i pomoc přijímat, která dokáže stejně pevným a zároveň milým hlasem říci Ano i Ne.
Na úrovni přechodu ženy z 1. do 2. úrovně jí pochopitelně nemůžeme vyprávět o 3. úrovni. Ona je ráda, že se z té 1. nějak vyhrabává a tak zákonitě má pocit, že ji tam vracíme. Že ji vracíme zpátky do pozice otrokyně a oběti.
To je jako bychom puberťákovi, který se snaží emancipovat od rodičů (přechod ze závislého 1. do samostatného 2. levelu pomocí vzpoury a negace všech a všeho), vyprávěli, že jednou (pokud dostane rozum) bude rodiče uctívat a pečovat o ně..
Začněte pomalu. 2 hodinky týdně pro sebe. Ať manžel musí hlídat: procházka, cvičení, nákup, cokoliv. Ať je s dětmi sám. A potom přidávejte. Někteří muži hledají cestu k dětem dýl. Dospívají do role otce až časem. Dejte mu prostor.
Je mu potřeba nechávat odpovědnost, aby ji převzal a to zcela a bez vaší kontroly. Od začátku v maličkostech. Musíte to vydržet. A to i za cenu, že (se) to třeba posere. I za cenu, že vy byste to zvládla líp (nebo máte alespoň ten pocit). Nepouštějte se do toho, nedělejte to za něj.
Začíná to třeba i uklizením kuchyně poté, co se hrne do vaření. Nechte ho to dotáhnout se vším všudy.
Když takhle začnete v maličkostech, on si zvykne na zodpovědnost a dotahovat věci.
Protože pak v zásadních věcech jako je třeba péče o dítě už ho v tom nebudete moct nechat v tom vykoupat až na doraz a říct si "ať se to třeba posere".
Pokud budete stále fungovat jako služka, či jako ta, která, než by mu dala důvěru, raději všechno udělá sama, jako takovou vás bude i využívat (a to by byl blbej, kdyby se dobrovolně zřekl pohodlíčka).
Související:
Výchova mamánků v Čechách
Syndrom rodičovské viny
Standardní vztahový model
Muž a emoce
Komunikační chyby
Neuspokojené potřeby
Matka a Milenka