Rozhodují emoce, ne rozum
Už Platón se snažil přirovnávat rozum k vozataji a emoce ke spřežení...
Bohužel nejenže se tihle koníčci leckdy splaší, ale i v klidu si jdou tam, kam potřebují a kočí rozum se jen snaží okecávat a vysvětlovat, že přece on tam chtěl taky...
Jedním ze životních ideálů, který se mi zřítil někdy s blížící se třicítkou, bylo poznání, že lidé se ve svém rozhodování (a volbách čehokoli) neřídí logikou, ale pouze svými pocity.
V současnosti, po nějakých více jak čtvrt století se už po několikáté setkávám s vědeckým (psycho-neurologickým) faktem:
Mozek přiřazuje informacím (ideám) stupně důležitostí (priority) podle emocí. Takže i ta nejzásadnější životní rozhodnutí děláme pomocí iracionální funkce.
Což znamená jinými slovy to samé: Lidé se neřídí rozumem a logikou, ale svými pocity. Rozum a logika jsou pouze pomocné nástroje, něco jako svaly. To, co rozhoduje, co děláme, jak náš svět vypadá (tedy vč. toho, koho si bereme, koho volíme atd.) jsou emoce (strach, hnus - nechuť, láska, sympatie, slast, pohodlí - česká "pohodička" atd.); rozum je tu jen od toho, aby ten, už dávno emocemi udělaný závěr, nějak přijatelně verbalizoval - logicky vysvětlil. Nejprve nám samotným a poté, když se s vlastním emočním rozhodnutím sami rozumem srovnáme, i našemu okolí. (... a že ne vždy se to uspokojivě daří, je nabíledni.)
Při každém rozhodnutí a každé volbě a volbách čehokoli si na tohle vzpomeňte.
Ale co hůř, jestli si (rozumem) myslíte, že poznáte a tedy víte, jakáže emoce (či vznešeněji "city") za vaším jednání stojí, tak to si nemyslete.
Kdysi kdesi v Kanadě vymysleli pokus, jak jeden emoční stav snadno zaměníme za jiný, v zásadě příjemnější.
V městském parku oslovovaly atraktivní tazatelky muže v nejlepších letech, zda by souhlasili s výstavbou mostu přes nedalekou řeku. Jedna skupina krásek se ptala na solidní bytelný klasický most, zatímco druhá na adrenalinový provazový s pouhými prkénky známý z dobrodružných filmů. Když obou skupinám mužů zapracovala řádně představivost, odpověděli. Na rozloučenou jim na dívky daly vizitku s telefonem, kdyby si ještě na něco vzpomněli, co chtějí dodat, tak ať se ozvou. V drtivé většině znovu volali dívkám (samozřejmě s nabídkami další schůzky) muži z druhé skupiny. Většina z těch s bytelným bezpečným mostem si na dívky ani nevzpomněla. Protože nebyli patřičně "zrousaní" (adjektivum od slova "arousal", což je v psychologické literatuře běžně používaný anglikanismus pro "vzrušení, nabuzení, aktivaci"). Bezpečný most nebyl žádné afrodiziakum, zato představa nebezpečného, přinášela vzrušení, které se v situačním spojení s dotazující se kráskou (navíc tazatelka je vlastně žena žádající muže o pomoc) transformovalo z pocitu nebezpečí do lovecko-sexuální vášně.
Tento pokus byl zopakován i reálu, kdy ta samá kráska převáděla jedny muže po bezpečném mostě a druhé po visuté lávce zavěšené na skále nad peřejemi. Minimum těch prvních si na ni vzpomnělo, zato mnozí z těch druhých jevili známky zamilovanosti a vyskytly se dokonce i návrhy k sňatku.
Mnozí studenti by mohli vyprávět, že společné chvíle na potítku před zkouškou spojují více, nežli pohodová romantika klidného baru. Leckteré partnery jsme si tak vybrali kvůli společně vyplavenému adrenalinu spíš, než ze vzájemné přitažlivosti. 
Víme už dávno (a filmoví tvůrci toho hojně využívají), že prožité nebezpečí spojuje.
Vzrušení jako vzrušení.
Na závěr tedy nemohu nevzpomenout béčkový thriller z devadesátek "Jako štvaná zvěř" s Cindy Crawford a W. Baldvinem, kdy hlavní pár souloží v mezičase mezi akcemi, uprostřed toho největšího ohrožení. Poté, co už víte, jak snadno se mění jedny emoce vzrušení v druhé, bez toho, že bychom je nějak moc mohli ovlivňovat, se vám to už nebude zdát tak nesmyslné a že vy byste snad v takové situaci nikdy... ;)
Související: