Sebevědomí
Potřebuju být milován-a, abych věděl-a,
že za něco stojím
V povídání "Partner jako doplněk" jsem psal o očekávání, že nám partner dodá to, co nám schází, aniž bych přesně specifikoval co. Jedna z těch věcí, kterou od něj čekáme, je posílení našeho zesláblého sebevědomí. Měl by to udělat vyjadřováním nehynoucího obdivu, oceňováním a "fanděním" (podporou). Prostě by nás měl přijmout a milovat nás.
Není úplně snadná cesta, chtít dopumpovat sebevědomí odněkud zvenčí někým či něčím jiným.
Pokud budujete sebevědomí prostřednictvím partnerských vztahů, je přirozené a podle mého názoru i správné, že dlouho nevydrží. Vstupujete do vztahů s očekáváním, že Vás ozdraví a posílí, čímž ale kladete na své partnery velmi těžké břemeno.
Přísný vnitřní soudce ve vaší mysli (SuperEgo) potřebuje proti sobě hodného shovívavého obhájce, který vám věří. A toho obhájce, když ho nemáme vevnitř sebe, hledáme někde venku. A tím, kdo je první po ruce, je váš partner. Ten, aniž to tuší, musí dělat vašemu Soudci (Superegu) oponenta. Někdo z venčí vás musí obhajovat proti vám samotným!
Jenomže jak nás má náš obhájce přijímat a obhajovat nás, když my sami se nepřijímáme a nevěříme si. Obhajovat nás proti nám samým? Ukazovat nám naši hodnotu, když my sami se za hodnotné nepovažujeme? Milovat nás, když my sami se nemilujeme? Nechceme po tom svém partnerovi(ce) trochu moc? A to ještě běda, když ten venku - tedy váš partner - se nějakou kritikou jakoby přidá na stranu, tohoto vašeho vnitřního soudce. Pak to malé dítě ve vás je opět všemi opuštěné a zrazené. I tou nejbližší milovanou osobou, do které vkládalo všechny naděje (kterou byl původně rodič a nyní partner). Kdyby alespoň kolem sebe umělo kopat, kdyby se chtělo prát... Ale ono si připadá úplně ztracené, všemi opuštěné, nemilované... - protože se nikomu nezavděčilo - ani sama sobě ne a teď opět ani nejmilovanější osobě...
Tohoto dětského vzorce (či programu): "Musím být dokonalá(ý), abych mohl(a) být milovaná(ý). A teprve, až budu někým jiným milovaná(ý), budu mít ve vlastních očích nějakou hodnotu." je potřeba se zbavit. Jak se tohoto vzorce zbavit? Pátrejte ve své minulosti po příčině. Jedno z nejzásadnějších období pro vytváření sebevědomí člověka je v období od narození do 7 let, kde hlavní roli hrají ti, co nás vychovávají, a prostředí, ve kterém jsme vyrůstali.
Takhle nějak, někdy na začátku, když jsme byli ještě malými dětmi, bylo naše sebevědomí pošlapáno. Prvními vztahovými osobami - tedy rodiči - coby důsledek jejich neempatických reakcí či nepřítomnosti, když přítomni být měli.
A to v trojdílném stupňování, kdy jsme si říkali:
"Musím být špatný, jestliže jsem odmítaný; jestliže mě maminka (tatínek) nechce, není tu se mnou, nemá na mě čas.“
Za tímto přesvědčením jako by stálo jiné:
„On(a) ví, proč mě odmítá!“
A jako třetí krok z toho zákonitý závěr:
"Proto musím zjistit a pamatovat si jakým způsobem jsem teď špatný, abych se mohl napravit a zajistit si opět jeho(její) lásku a přijetí.“
Jenomže po jednom dětském dílčím zlepšení se rodičovské přijímání nezvětší. A tak dítě zlepšuje své další a další stránky v honbě za rodičovskou pochvalou, přijetím a láskou. Neuvědomuje si, že mezi tím, jaké je, nebo přesněji, jak se chová, jaké má (studijní, sportovní a další) úspěchy a tím, jak se k němu chová jeho rodič, není žádná závislost.
Ona by dokonce ani být neměla. Měla by tam být nepodmíněná láska - ať je dítě jaké je, ať dělá co dělá, rodič jej přijímá a jeho láska k dítěti není závislá na dětských úspěších a výkonech. Ale teď tady je jen ničím nepodmíněný rodičovský chlad a odtažitost (nepřítomnost). Nebo jen občasné náhodné výbuchy mazlivosti, ve kterých se dítě neorientuje, čím jsou vlastně z jeho strany podmíněny.
Ale protože ono by chtělo stálou přízeň, tak se snaží. A i když naráží na zeď chladu, snaží se o to víc:
"Chyba přece musí být ve mně."
"Až budu dokonalý-á, budou mě mít rádi. Teď ne. Teď to nezasloužím."
A pak si takovéto nesebevědomí dotyčný-á přinese věnem do manželství.
A opět se snaží (dle znění všech uvedených vět) a opět je odmítán-a.
Protože, když si nevěří on-a, nevěří mu pak ani partner-ka.
Protože hodnotu vašeho sebevědomí nemůže ovlivňovat nikdo zvenčí.
Pokud se posuzujete podle měřítek, nebo reakcí (které navíc mohou být vámi špatně interpretovány) někoho druhého (byť by to byl sebebližší partner, či rodinný příslušník), samozřejmě se do nich velice často nevejdete. Ani nějaká univerzální pro všechny platná měřítka schopností či neschopností moc nefungují. Možná snad ještě jako ve sportu časomíra a to jen v dílčích disciplínách, ale určitě ne univerzálně. Můžeme říci, že ten, kdo rychleji běhá bude lepší i v plavání?
Porovnáváním se s druhými vyšší sebevědomí nezískáte. Jedině vlastními úspěchy, se kterými jsme spokojeni vy sami.
Nemá cenu tedy čekat na ocenění a pochvaly druhých a podle nich své sebevědomí budovat. Protože dřív nebo později přijde někdo, kdo vás za něco pokárá, či jen upozorní (nic zlého tím nemysle) na nějakou vaší chybu či nedostatek a vaše křehká stavba budovaná náhodnými vnějšími oceněními se opět rozpadne.
V našich partnerských vztazích se zrcadlí všechny naše nejistoty, pokud si nevěříte budete mít tendence si nevědomě přitahovat přesně ty partnery(ky), kteří(ré) budou vaši nejistotu ještě zvyšovat. Zdravý jedinec si nevědomě hledá zdravě sebevědomé partnery(ky).
Nesebevědomý muž si naopak bude hledat nesebevědomou ženu, o které si bude myslet, že ji zvládne (na sebevědomou si netroufne) a jejímž dalším shazováním si bude zkoušet posílit své chabé sebevědomí.
Ale skutečné sebevědomí vám žádný partner nemůže dát, to je nutné si nejdříve vybudovat a pak už budou přirozeně přicházet do vašeho života ty partnerské vztahy, které vám vydrží.
Jednoduše řečeno, když má jeden(a) rád(a) samu sebe, má ji(ho) rád i partner(ka).
Sebevědomí, sebevíra, sebehodnota, sebepřijetí, sebepoznání
- jak na to?
Pokud chcete být skutečně sebevědomým člověkem, tak musí tento stav mysli vycházet z vás, vašeho nitra směrem ven. Nemůže tomu být naopak. Nelze ho získat nikde z vnějšího světa, ani z jiných vnějších vlivů. Všechny lichotky, pochvaly, ujištění a další komplimenty, které ti někdo složí, nebo sebevědomí založené na dosažení úspěchu, nebo cíle je jen chvilkový stav a dofukuje jen naše Ega, ale ne znáš vnitřní zdroj.
Skutečným sebevědomým člověkem se můžete stát jen vnitřní změnou a sebepoznáním.
Takže přestaňte sledovat lidi kolem a sledujte sebe. Přestaňte povyšovat jejich názory (domněnky a soudy) nad svoje vlastní. Hledejte odraz sebehodnoty u sebe, ne v očích druhých a v jejich přijetí, ocenění a potlesku.
Ostatní vám mohou věřit až teprve, když budete vy věřit sobě samému. Když se necítíte dobře, okolí vám to jenom potvrdí (odzrcadlí).
Řada lidí by pořád něco chtěla budovat, přitom si neuvědomuje, že už má všechno v sobě. Sebevědomí, lépe řečeno sebehodnota se nebuduje na vnějších podnětech. Ty mohou být pouze přidanou hodnotou. Přestaňte svou hodnotu ponižovat a znehodnocovat vlastním kritickým myšlením (nevěřte kritikovi ve své hlavě). Krom uvědomění svých předností si přiznejte i svoje nedostatky, ale nebojujte s nimi. Zkuste alespoň na chvíli odpojit hlavu, ve které straší stále ty v dětství zvenčí získané vzorce ("nejsi dost dobrý-á a proto tě nemám rád-a") a chvíli poslouchejte své srdce. S údivem zjistíte, že i ty nedostatky jsou někdy k něčemu dobré a dokonce vám někdy k něčemu mohou pomoci.
Každý se může změnit z vlastní svobodné vůle. Ale (zatím!) nás většinou mění někdo nebo něco zvnějšku, nějaké vnější okolnosti *).
Nesebevědomý člověk se babrá pouze ve svých záporných vlastnostech.
Narcis zas vyzdvihuje jen ty kladné - ty záporné silou vůle potlačuje.
Nesebevědomého jakákoli kritika zvenku zdrtí, ale to samé udělá i s Narcisem.
Sebevědomý ji unese, protože se o sobě nedozvídá nic, čemu by nevěřil, co by ho překvapilo, čemu by se musel s vypětím všech sil bránit a vnější kritika mu jen pomáhá dotvářet si svůj sebeobraz
Zbavte se negativních lidí ve svém okolí. Všech těch plaček, věčných stěžovatelů a "obětí sody okolností" *) a více komunikujte s těmi inspirativními a pozitivními (aniž byste se s nimi srovnávali).
Přestaňte sledovat zprávy a politiku, ke svému životu to nepotřebujete.
Přestaňte se porovnávat ať už s vysněnými úspěšnými pophvězdami nebo se sousedem či bývalým spolužákem, který to v nějakém směru dotáhl (zdánlivě) dál než vy (víte, jak je na tom v jiných oborech?) Proč byste měli být jako on(i)? Abyste zapadli do jejich party? Ale jděte! Už nejste puberťáci, co teprve hledají místo ve světě a potřebují někam patřit, někomu se zavděčit. Přestaňte přemýšlet o tom jak jste nemilovaní(é) a přestaňte se porovnávat s ostatními. Kopie nikoho nezajímají. V tomhle světě se naopak cení originalita a individualita. Buďte originálem! Srovnávejte se jen sám se sebou a snažte se být lepší, nežli jste byli včera. To je růst.
Nezdržujte se v prostředí, které je vám cizí a tedy nepřirozené. Jasné, že absolvent filosofie se nebude cítit úplně dobře v motorkářské bandě (i když i tam se dostal z nějakého důvodu ;). To samé platí i o pracovišti. Vytěžit z každého prostředí to nejlepší pro sebe, to už je mistrovský level. Na tohle se říká: "Z nesebevědomé jeptišky udělá bordel kurvu, ale sebevědomá jeptiška udělá z bordelu klášter a naopak" ("z nesebevědomé kurvy udělá klášter jeptišku, ale sebevědomá z něj udělá bordel" - to pro méně chápavé... ;) Zpočátku tedy vyhledávejte to prostředí, které vašemu sebevědomí prospívá a po čase budete schopni i to špatné prostředí ("bordel" ;) měnit k obrazu svému.
Připusťte si to, čeho se bojíte a postavte se tomu čelem. První krok je připustit si, že to vůbec existuje. Buď do toho půjdete a překonáte to, anebo se tím nezabývejte (v životě nestihne nikdo všechno), pro-pusťte to a sobě od-pusťte, že na to nemáte. Takových je spousty. Zaměřte se na něco jiného.
Nenechte se vykolejit svými chybami. Chyba je učitelka. Ukazuje vám, co vám chybí - tedy, co se máte ještě naučit (nebo se tím nezabývat). Cesty k úspěchu jsou dlážděny omyly a chybami - těch, co šli před vámi a teď už i vašimi. Jediné, oč tu jde, je nesejít s cesty, nenechat se odradit a nezačít bloudit.
Neočekávejte, že všechno uděláte perfektně. Nikdo není stoprocentní, ani žádné dílo není bez chyb. Princip (který vám vtloukali do hlav): "Buď to udělej pořádně, nebo to nedělej vůbec" vám svazuje ruce a odrazuje už dopředu. Prostě to zkuste. I když se to možná nepovede. A dopředu můžete (vlastně musíte) říct, že jste připraveni nést následky (náklady). Opět jste se učili.
Když už jdete po té správné cestě, vytyčujte si bližší a menší cíle. V mlhách vzdálený cíl velikosti Mount Everestu leckoho odradí a opět propadne do pochybností o sobě, zda to zvládne.
Pořád se učte nové věci. To je ostření nástroje. Ale také s tím nabroušeným nástrojem vytvořte nějaké dílo. To užitečné, co po člověku zůstane, dává hodnotu jeho životu. Nestačí jen exhibovat svými vědomostmi a dovednostmi, když k ničemu nejsou.
Sebevědomí znamená znát sám sebe. Tedy i své nedostatky a svůj stín. Stejně jako láska znamená přijímat toho druhého se vším všudy, co k němu patří, tak i sebeláska znamená milovat sebe se vším všudy, tedy i (zejména) s tím (zdánlivě - podle vnějších měřítek) nedokonalým a temným. Když budete bez (sebe)nenávisti umět přijmout to, co vám na sobě vadí, budete s tím umět pracovat a tedy to i změnit k lepšímu.
Neztotožňujete se se svým vnitřním kritikem, soudcem, žalobcem, cenzorem, či jak nazvat ten hlas Superega, který vznikl na základě kritérií převzatých zvenčí a teď nepříjemně huláká ve vaší hlavě. Ze začátku si uvědomte, že tohle není vaše skutečné Já, to je parazit, kterého vám do hlavy implantoval společenský systém spolu s tisícem dalších většinou užitečných informací. Zpočátku se od něj oddělte, neumlčujte ho, nechte ho hulákat a poslouchejte jej s úsměvem. Nehádejte se s ním. Nebojujte s ním. Vyslechněte ho bez emocí a třeba mu řekněte i díky. Nikdo ve vnějším světě k vám nebude tak krutě upřímný, jako tenhle vnitřní Hodnotitel. Když ho budete klidně poslouchat takhle na distanc a nekrmit ho svou zlobou na sebe a svým strachem, jestli to příště zvládnete, nebo, co se mu zas nebude líbit, on postupně také zklidní a bude utichat. Tohle je jeden ze základů meditace. Neztotožňovat se (své pravé Já) se svými myšlenkami.
Naučte se meditovat víc. Vaší mysli i (sebe)vědomí to velice pomůže.
Buďte vděčni za vše, co k vám přichází. Vše je k něčemu dobré. A to konkrétně k vašemu růstu.
Poznejte a dejte si dohromady svou minulost. A to ne tak, že byste našli konečně příčinu svých nedostatků někde vně sebe, ať už to jsou rodiče, kteří vám nedali dost lásky, spolužáci, co vás šikanovali, ten perverzní strejda, co vás zneužil, papaláši, co vás nevzali na školu atd.. To byste se jen zabarikádovali v pozici oběti "sody okolností" *). Naopak všem vyjmenovaným s úsměvem odpusťte, aniž byste po nich chtěli něco víc. Vy nedlužíte nic jim ani oni vám.
Přestaňte řešit, "co by tomu řekli druzí", nebo dokonce, co si o vás myslí. Vy nejsi povinni žít život podle nich. Stejně tak, oni se nemusí řídit tím, co chcete vy. Vy máte naopak povinnost dělat to, o čem vy si myslíte, že je dobré. A to nejen pro ostatní, ale hlavně pro vás samotné.
Když vás někdo pochválí, koukněte mu do očí a řekněte: "Děkuji". Žádné shazování a odmítání pochval nebo sebe.
Říkejte to, co opravdu cítíte. "Ano" ve vaší mysli bude "ano" i ve vašich ústech (a pokud si myslíte "ne", budete "ne" i říkat).
Sebevědomí tedy znamená, že se nebojím svých obav, strachů, slabých stránek a negativních vlastností a pracuji s nimi (tedy ne, že bych je vůbec neměl) a hlavně mě neničí můj vnitřní kritik (Superego), ale naopak mi pomáhá a spolupracuje se mnou.
A ještě
Desatero konkrétních doporučení na cestu k sebevědomí:
(ženský rod je záměrně)
0. Kdo si věří, tomu věří i ostatní. Kdo se má rád, toho mají rádi i ostatní.
1. Buďte samy sebou, nestyďte se za sebe - tj. přijímejte se takové, jaké právě teď jste. Nestyďte se za svoje těla, ani za svoje názory - máte na ně nárok úplně stejně jako ostatní a stejný nárok máte i na jejich prosazování.
2. Poznejte a přiznejte si všechny svoje schopnosti, vlastnosti, talenty a dovednosti. Ty záporné i ty kladné. Naučte se s nimi žít, přijímat je a zároveň pracovat na jejich neustálém zlepšování (stále je co zlepšovat, protože dokonalost je pro všechny nedosažitelným ideálem), ale bez tlaku a křeče. A když píšu přiznejte, zdůrazním oproti očekávání přiznání právě těch kladných - a to i před světem, protože nesebevědomý člověk má právě s přiznáváním a ukazováním svých kladů problémy. A s tím souvisí: Neshazujte sami sebe před druhými, naopak vyzdvihujte se pomocí svých kladů.
3. Přiznejte samy sobě právo chybovat. Chyba je učitelka. Ukazuje, co nám chybí. A kterým směrem se vydat. Chybami se učíme. Učit se vlastně ani jinak nejde. (A žádný učený z nebe nespadl.) Samozřejmě, že stejně jako vy, mají úplně stejné právo chybovat i ostatní. A stejně jako jim odpouštíte jejich chyby, odpouštějte sobě ty vlastní (ani víc, ani míň). A buďte připraveny i na své chyby budoucí (určitě přijdou - vždyť se učíte celý život). A nemalujte si k nim katastrofické scénáře, které vám pak svážou ruce.
4. Odpouštějte. Jako sobě, tak i ostatním. Jako ostatním, tak i sobě. Odpusťte svým rodičům a všem, kteří se na vás "podepsali". Oni dělali to nejlepší, co uměli. Ano, ve vašem dětství vás formovali oni, ale teď už jste dospělé a váš život, váš vývoj a vaše další "formování" - tedy to, jak bude vypadat nejen vaše postava, vaše tělo, ale i vaše myšlení, city a vůbec celý váš dospělý život, záleží jen a jen na vás. Tady už žádná "soda okolností" *) a výmluvy na ni neplatí.
5. Vystupte (alespoň občas) ze své bezpečné a komfortní zóny, překročte svůj stín, udělejte nějakou šílenost, na kterou jste si doposud netroufly. Úspěch vás posílí (ono vůbec takřka vše, "co vás nezabije, to vás posílí"). I když se to třeba nepovede zcela, budete mít dobrý pocit, že jste to alespoň zkusily.
6. A naopak: nevyčítejte si lenost a zahálku, chvíle, kdy se rozmazlujete a jen tak si pro sebe něco užíváte. Nejste povinny z toho komukoli skládat účty, či se za to stydět. Zapomeňte na to typické: "co by tomu řekli ostatní lidi". Zodpovídáte se a účty skládáte jenom samy sobě.
7. Všímejte si, že nikdo není dokonalý - ani ti, které obdivujete a uznáváte. Najděte si i na těchto "superstar" jejich chyby (a věřte, že i oni je mají) a všímejte si, jak je přijímají a jak s nimi žijí vcelku v pohodě. A že jim to na "kráse" příliš neubírá.
8. Projevujte vděčnost a děkujte za to dobré, co vás v životě potkává, pochvalte se za to, co se vám daří. A až tak neplatí "nikdo jiný to za vás neudělá". Oceňujte a budete také oceňovány (jen si z toho neudělejte kšeft - půjčku za oplátku).
9. Dotahujete věci a pouštějte se do těch, co odkládáte. A to ne, že musíte, ale jen protože chcete. A dál už to neodkládejte. Buď to udělejte co nejdříve, nebo se na to vykašlete úplně. Na to máte také plné právo. Stejně jako chcete, tak nechcete. Až se vám bude chtít, třeba se pro to zase rozhodnete a nadchnete.
10. Vůbec vynechte ze svého slovníku slovíčka "vždycky" a "nikdy" a "musím" a "nesmím" (opravdu musíte jen zemřít). Tato slova znamenají příliš paušální odsouzení a nereálné požadavky někoho jiného. Naučte se říkat NE. O tom, co budete či nebudete dělat, rozhodujete jen a jen vy samy. Neslibujte věci, do kterých se vám nechce, jen proto, že je po vás chce někdo druhý. Stanovte si pořadí svých priorit. Naučte se rozlišovat věci pro vás důležité, od věcí pro vás nedůležitých. To, že je něco důležité pro druhého, neznamená ještě, že to musí být důležité i pro vás. To pro vás nedůležité může klidně udělat někdo jiný, anebo ať se to třeba posere! Naučte se být sem tam sobec a mít sebe sama na prvním místě (Určitě znáte to, že kyslíkovou masku v musíte nejdřív nandat sobě a pak teprve zachraňovat ostatní.)
PS1 (listopad 2021):
1. Neporovnávejte se s druhými (pokud to není nezbytně nutné).
Jak se říká, pokud se bude měřit úspěch schopností vyšplhat na strom, ryba bude naprosto neschopná; pokud úspěch bude měřen schopností plavat, naprosto propadne kočka...
U druhých jsou viditelné většinou jen úspěchy; jejich neúspěchy a chyby (které mimochodem byly nutnými schůdky k na odiv vystavenému úspěchu) z logických důvodů tak vystavovány nejsou.
Takže se vlastně díváte jen nahoru, k vrcholku který chcete dobýt... anebo pokud se tam nechcete taky dostat, tak vás nezajímá.
Pokud už se mermomocí chcete s někým porovnávat, porovnávejte se sami se sebou. Jestli jste se v něčem, na čem vám záleží zlepšili oproti tomu, jací jste byli dříve. Pokud ano, rostete. Tam někde výš stejně není nějaká definitivní cílová meta, po ní se dá jít vždy ještě někam jinam i výš.
A k vrcholku se postupuje malými krůčky. Udělejte si z těch krůčků ale každodenní zvyk.
2. Soustřeďte se na rozvíjení svých silných stránek a neřešte tolik svoje slabiny.
I kolem sebe ve světě hledejte, rozvíjejte a podporujte to, co je dobré a neřešte to, co je špatné (pokud vám to vysloveně nepřekáží v tom prvním). Tvořte to pozitivní - tak naplníte svůj život; opravováním a předěláváním, neřku-li nadáváním a lamentováním nad tím negativním, ho jen zbůhdarma utrácíte.
*) Horáčkův text z r. 1997 (z doby, kdy začínala česká "blbá nálada"), který je krásnou ukázkou myšlení oběti "sody okolností", tedy někoho, "za jehož posraný život mohou jiní":
Pojďte dál, nepřezouvejte se.
Skleničku vodky? Už se nese.
Hup jednu tam. A jednu za ní!
Máte moc pěkné tetování.
A jak je u Vás v Užhorodu?
Tady hůř. Ti mi dávaj sodu.
A pak se divte mojí zlosti:
Jsem oběť sody okolností.
Jedině vy mi dáte vzpruhu -
Když jste tím vymahačem dluhů.
Vymozte zpátky, co mi vzali.
Mé vlasy. Zuby. Ideály...
Šel bych sám - ale copak mohu,
Když cítím, že mám plochou nohu?
To jsme my, pane, lidé prostí:
Oběti sody okolností.
Tak ještě sklenku. Je mi nanic.
Třicet let mladým strážcem hranic
A potom šmytec. Myslíte si,
že mě snad pozvou na ty plesy,
Z kterých jsou fotky v magazínech?
U mě maj řádek "Toho vynech!"
Kdyby měl sebevětší ctnosti,
Dostane sodu okolností.
Prý jsem měl věřit. Jenže čemu?
Můj táta obdivoval Klému,
Bigotní matka kardinála
A bába tajně hajlovala.
V životě jsem byl nejdál v Žatci...
Ať mi to všechno splatí, spratci!
Skřípněte svět, ať praštěj kosti.
Ať pozná sodu okolností.