Syndrom Dona Juana
Don Juan (původně Molinův, později Moliérův a dalších, z nichž je neznámější Mozartův Don Giovanni) je celosvětový nesmrtelný archetyp cynického sukničkáře, který se nakonec ve své nestoudnosti odváží poměřovat i s vyššími silami (komturem ze záhrobí) a špatně skončí. Tedy zasáhne jakási vyšší spravedlnost (něco jako antický "deus ex machina) na rozdíl od našeho českého Kristiana, kterého z jeho snah (neurotického - kompluzívního jednání) vyléčí ženy samotné - tedy jeho oběti. Malý český svůdce Kristian má tak roztomile knedlíkový nádech a vše dobře skončí, na rozdíl od vznešené osudovosti temného konce Dona Juana.
Don Juan také, na rozdíl od našeho Kristiana, dotahuje ono "zprznění" žen a tedy nechává za sebou skutečné oběti. Zatímco náš Kristian a jeho pokračovatelé Světáci si na Svůdce jen hrají a jsou sami jedinou vážnější obětí svého vlastního počínání (jak příznačné české povaze!).
Nicméně všichni jsou jedním a tím samým archetypem Svůdníka (deformovaného - negativního Milovníka) - tedy zakomplexovaného Narcise potvrzujícího si své sebevědomí zájmem a počtem položených žen. Jedná se vlastně o infantilní potenciál (původně odmítaného) Maminčina mazánka jako úpadkové formy Oidipského dítěte.
Život Dona Juana je v podstatě jedno velké divadelní představení. Dává si záležet na tom, aby nikdo pod neustále nasazenou maskou svůdníka neviděl jeho skutečnou tvář. Potlesk, obdiv a uznání ho posiluje. Obelhává sám sebe, že je lepší než ostatní. Aby byla tato lež udržitelná, aby vynikal, snaží se ponižovat lidi ve svém okolí. Za nic nechce nést odpovědnost a vinu proto přenáší na ostatní. Slovy: "Sami si za to mohou, ona sama to způsobila, vyprovokovala..." a pod. manipuluje pomoci lží.
Jako vášnivec a závislák toužící po nikdy nekončícím "tripu", horečně přelétá od jedné ženy k druhé, aniž by věděl, co vlastně hledá.
Pokud mu partnerka nevyhoví, obviňuje ji ze sobectví. Vyžaduje stálou pozornost a obětavost.
Svádění je droga vyvolávající adrenalin a svůdník je na téhle dávce závislý. Svádění je jako stopování a štvaní kořisti, rychlostní závod, či výstup na horu a získání (položení) ženy je jako skolení kořisti pro další trofej, vítězství v dostihu či rychlostním závodě, zdolání překážky, nebo dobytí vrcholové mety. Vše, co je potom, už je jenom sestup.
Po opojení vítězstvím přichází kocovina. A čím závratnější dosáhl výšky, tím hlubší hrozí pád.
Na vrcholku se pocitově nedá udržet dlouho.
Nedokáže prožívat plnohodnotný trvalý klidný vztah. V něm mu něco chybí. Aby tyto pocity zahnal, vydává se na další lov. Jenomže v hloubi duše po takovéto dlouhodobém vztahu touží, i když by to nikdy na vrcholu své svůdnické slávy nepřiznal.
On zpočátku nevidí svůj problém. Dokola se vrací na výsluní okamžité a pomíjivé slávy, které ho ale uspokojuje čím dál méně a čím dál více se stává vyhořelým a navenek cynickým.
Pravděpodobně jediná možná cesta k nápravě je najít a přiznat si, kde jsou kořeny tohoto chování (syndromu).
Nejspíš někde v dětství, v nedostatku lásky od rodičů, v nedostatku uznání a chvály od vztahových osob, v pocitu odloučení (separační úzkost).
Tohle všechno - nepřijetí, omítnutí, odloučení, nedomazlení (citová deprivace), pocity zrady a nespravedlnosti (šikanované a odstrkované dítě) - chce dohonit a překompenzovat v dospělosti. A to tak, aby se jako v té pohádce z ošklivého káčátka stala nádherná dokonalá oslnivě bílá labuť. A to se mu na zdánlivě daří, jenomže to celé je jen efektní divadelní pozlátko. Pod maskou Světáka - neodolatelného Dona Juana (či českého Kristiána) - Svůdce žen je stále to malé vyděšené odstrkované Ošklivé káčátko s malým sebevědomím a sebeláskou, které se takto navenek snaží kompenzovat.
Druhým krokem je přijetí této skutečnosti, že to všechno bylo v dětství, tak jak to bylo. Přijetí bez odporu, snahy o bagatelizaci, zapomínání, vytěsňování, nebo naopak zveličování a předávání viny a odpovědnosti ostatním a schovávání se za ty druhé - zodpovědné za "můj posraný život". Stylem: "Já nyní v dospělosti nemohu jednat jinak, nemohu být jiný, protože moji rodiče mě...".
Toto zvědomování si a přijímání svého problému a jeho kořenů může začínat znova a znova. Dotyčný může vždy znova spadnout do svých zaběhlých vzorců chování (obrany), které se naučil za dlouhé roky, či přímo desetiletí svého života. Takováto terapie v podstatě znamená takřka kompletně přepsat svůj životní program.
Dona Juana tak vlastně mají přestat zajímat ženy typu "raněná laň", do jejichž přízně se pod záminkou pomoci, či přímo záchrany, vetře, aby je nakonec dorazil a odnesl si jejich trofej, ale měly by ho podstatně více začít zajímat sebevědomé ženy, kterým se doposud vyhýbal, které, nejenže nebyly snadnou kořistí, ale v hloubi duše se jich doslova bál.
Když se k tomuhle skutečnému přiznání a přijetí propracuje, je dalším krokem odpuštění. Svým rodičům a hlavně sobě samotnému.
Také si musí dovolit být zranitelný, připustit, že i on může být odmítnutý, opuštěný, ponížený, zrazený a ukřivděný. Tak jako v dětství, stejně tak i dneska. A že kvůli tomu se jeho svět hroutit nemusí.
Přistupovat k ženě s vědomím tohoto rizika, bez zadních vrátek a obranných krunýřů, znamená přistupovat k ní s otevřeným srdcem. Respektovat ji, neklást požadavky a nemít očekávání, která ho až doposud hnala od jedné ke druhé.
Díky vysoké míře empatie a zkušeností, které za dobu své závislosti nasbíral, má Svůdník velké předpoklady transformovat se v milujícího, pozorného a zábavného partnera i rodiče.
V opačném případě může čekat svého "kamenného hosta"...
PS: Zajímavá poznámka vytažená z Ottova slovníku naučného:
Německá pověst faustovská a románská donjuanská v jistém smyslu se doplňují, zobrazujíce dvě různé stránky krajního lidského egoismu. Faustovská předvádí člověka v jeho poměru k nadsmyslnému a ukazuje, že přesahování mezí duchu lidskému od Boha vykázaných vede do záhuby; donjuanská pověst představuje člověka v jeho poměru k pozemskému a dochází k obdobnému závěru, že totiž překročení hranic vytčených Bohem a zákony naší smyslnosti má vzápětí zkázu a zatracení. Faustovská zobrazuje poblouzení myšlením, donjuanská poblouzení cítěním.