Syndrom rodičovské viny
Kdo z nás, rodičů dospívajících či už dospělých dětí, by nenašel něco, co (u)dělal ve výchově svého potomka špatně, něco, co mu nedal, nebo dokonce něco, čím mu ublížil? A tak když se ohlížíme svým životem zpět, přicházejí pocity viny, kterých bychom se rádi zbavili.
Takové výčitky svědomí trápí některé otce a většinu matek.
Ale vyrovná(vá)ní se s pocity (jakékoli) viny (její zpracování, nebo alespoň umění s ní žít) je známkou vyzrálosti druhé poloviny života.
Pocity viny obecně nejsou špatné, neboť pomáhají - v daný okamžik - chovat se správně, myslet na druhé. Potíže nastávají, jsou-li nepřiměřené – buď zcela chybějí nebo je jich příliš. A stejně tak přicházejí-li s velkým zpožděním ve formě přísného vnitřního soudce (Superega), který uděluje tresty za jedno a to samé provinění pořád dokola. A odpykání - tedy konec výkonu tohoto trestu - je v nedohlednu.
A tak rodič, říkejme pro tento případ matka (protože ty jsou tímto svým vnitřním soudcem pronásledovány častěji, i když to opravdu neznamená, že otců by se to netýkalo), začne podvědomě prosit svoje dítě, kterému domněle ublížila, o rozhřešení. Přímo z očí do očí se mu omlouvat netroufne, ale snaží se nepřímo "vykoupit" ze svých "vin" přehnaně vysokou finanční podporou, různými dárky, (většinou nevyžádanými a zbytečnými) úsluhami, hyperprotektivní péčí a tím jakoby nahradit a dohnat to, co (ve svých očích) "zanedbala" a "pokazila".
Jenomže tím v tuto chvíli své už takřka dospělé dítě "neskutečně prudí" (řečeno jeho slovníkem) a ono před ní uniká.
Místo toho, aby uzdu povolila a nechala ho volně se rozběhnout, začne ji ještě více utahovat.
Řečeno řečí pohádek: Místo, aby svého Honzu vymetla z pece, zabalila mu do ranečku pár zbývajících buchet a poslala ho do světa, ať se stará sám o sebe a něco se přiučí o životě, natřese mu ještě polštář, přiloží a dá mu další pekáč až pod nos. Honzík se jen převalí z boku na bok a nezamumlá ani díky, protože maminky, která se (díky svému svědomí) stala jeho služkou, si prostě neváží.
Ona se před ním ponižuje.
Ona si ho kupuje. Přesněji snaží si koupit od něj odpustky a jeho rozhřešení.
Ale dítě úplně přesně nechápe, co po něm vlastně chce. V tomto věku dokáže jen vidět, že maminčina ruka (nebo přesněji penězovod od ní k němu) je z nějakého záhadného důvodu otevřena více, než dříve, tak proč by toho nevyužilo?
Matka, která se obviňuje z bývalé nevyhovující péče či výchovy, je znejistěna ve své roli Matky. Nevěří si, není dostatečně rozhodná, nedokáže se vůči dítěti projevit jako zdravá autorita. Její potomek tuto nejistotu cítí a důsledkem pro něj může být ztráta důvěry v matčinu sílu a oporu a potažmo v pocit bezpečného domovského přístavu.
Někdy se také stává, a to zvláště u dcer, že ta, ve snaze pomoct oslabené matce, jež nezvládá extrémní pocity viny, se pokouší být silnější, než matka. Předčasně vyspívá, zvlášť když došlo k jejímu skutečnému poškození. Snaží se zmírnit matčiny pocity viny a nevědomě se nutí, aby své zranění kompenzovala a matce dokázala, že navzdory svému handicapu je úspěšná, silná a spokojená. A to někdy dokonce tak, že na sebe vezme matčinu úlohu a začne její sílu a autoritu suplovat třeba alespoň vůči mladším sourozencům, ale někdy i otci. Její síla je však pouze maskou, kterou si vytváří kvůli tomu, aby matka odpustila sama sobě.
Svoje pocity viny by rodič neměl řešit s dítětem dokud opravdu nedospěje. Ono na to není ještě připraveno. Jediné, co pochopí, že rodič potřebuje slyšet, že je vše v pořádku, anebo dokonce, že si na dítěti vynucuje odpuštění.
Ale odpustit si musí rodič sám(a)!
Dítě většinou nemá pocit, že by mu rodič(e) něco dlužil(i), co by mu musel(i) nějak kompenzovat a splácet ještě po letech.
Děti musí zažít i chyby a nedostatky rodičů, jedině to je připraví na náročný život ve vnějším světě. Díky tomu, že vidí, že i rodiče byli nedokonalí a dělali chyby, ale měli také spoustu dobrých vlastností a mnoho věcí udělali dobře, mohou děti v dospělosti přijmout samy sebe jako dospělé, byť ne ve všem dokonalé jedince.
Takže, milá maminko,
potřebuješ se donekonečna omlouvat svému dítěti, že jsi někdy v nějakých případech dala přednost sobě před ním? Když už to nešlo dál a tys na mateřské (které se říká "dovolená") padala únavou na hubu a nějakou potřebu svého dítěte jsi ošidila, zanedbala, nevyhověla mu zcela? Nebo pak v práci po tobě zaměstnavatel něco neodkladně chtěl a tys ho někde nechala čekat déle, nežli jsi mu slíbila? Nebo to bylo dokonce ("můjtybože, pani, považte, jaká to je nezodpovědná matka!") proto, že jsi se zdržela u kadeřníka? Nebo jste někam nejeli, nekoupila jsi mu to, na co jsi ukazovalo v hračkárně či cukrárně, protože jsi potřebovala peníze pro sebe, něco jsi mu radikálně zakázala... atd... atd... až po to, že jsi ho připravila o "spokojený" domov, rodinu a mužský vzor, když jsi jeho otci, se kterým už to dál nešlo, položila na stůl rozvodové papíry? Prostě sis dovolila se neobětovat pro něj vždy a zcela!
Tou temnou "krkavčí matkou" jsi ale nejvíce ve svých vlastních očích.
Není povinností tvého dítěte, aby ono tenhle tvůj obraz gumovalo, nebo ti ho přemalovávalo jásavějšími barvami.
Natož jako protislužbu za to, co ty pro něj teď děláš, nebo co mu dáváš.
Máš chuť si před ním sypat popel na hlavu a kát se, jak moc jsi mu ublížila, jakou jsi z něj udělala "oběť svého sobectví"?
Jenomže tvoje dítě už se jako oběť necítí. Přinejmenším ne v tom, za co se obviňuješ ty. Prostě už tuhle hru s tebou hrát nehodlá. Ono už dospívá. Už nemá zapotřebí řešit všechny tyhle dávné křivdičky a přehmaty. Vzalo si z nich pro sebe poučení a kouká do budoucnosti.
Nehodlá sledovat svou mámu či tátu, jak se ponižují, jak si různými úsluhami, dárky či přímo penězi snaží koupit jeho odpustky, aniž by přímo z očí do očí dokázali pojmenovat, co jim vlastně konkrétně mají odpustit.
Vytřep si z vlasů ten sebeobviňující a sebeponižující popel a narovnej se. Jen tak se budeš moci jednou setkat se svým dítětem jako dospělý s dospělým a konečně mu do očí jasně a stručně říct: "Jo vím, že jsem tohle tehdy posral(a). Ale tys to zvládl(a) parádně a jsem na tebe pyšná."
Pak zjistíš, že už je to opravdu za váma oběma, že už mu nic nedlužíš a tedy nemusíš škemrat nebo si dokonce kupovat jeho odpuštění, nemusíš ho žádat, aby ti pomohlo umlčet tvého vnitřního soudce, protože už jsi to zvládl(a) sam(a). Odpustil(a) sis.
PS1: Týden po napsání tohoto povídání, jsem zjistil, že psychologie zná něco podobného pod pojmem "Atlasův syndrom (či komplex)". Jde o chování těch, kteří mají pocit, že (podobně jako bájný antický Atlas za své viny - vzpouru proti bohům) na svých bedrech musí nést tíhu celého světa. Zvládat všechny problémy blízkých lidí široko daleko. Své vlastní potřeby a přání přitom považují za něco nepodstatného. Pokud svým blízkým neposlouží a nejsou jim k ruce, trpí pocity viny, že něco zanedbali. Hypertrofované vlastní pocity viny se stejně přebujelými pocity odpovědnosti za druhé a k tomu potomek, který toho bez skrupulí dokáže využít, je pro danou osobu s Atlasovým (či spasitelským?) syndromem jedovatá směs. Pak jsou dotyční, podobně jako Atlas, využíváni až do své smrti (a někdy i po ní).
V seriózním výzkumu uveřejněném v odborném časopise Praktický lékař bylo prokázáno, že drtivá většina návštěv nejbližších osob u lidí žijících v jednom z velkých domovů důchodců připadá na víkend následující těsně poté, co staroušci přijali svůj důchod. Zdaleka nejvíc návštěv se uskuteční o takovém víkendu v měsících červnu a listopadu. To je čas, kdy se zajišťují finance na dovolenou a Vánoce...
PS2 (leden 2021): Výchova Narcise
Výše popsané rodičovské chování je také výborný postup, jak vychovat ze svého dítěte mladého Narcise. Jak mu vnuknout představu, že on je středem Světa, že kolem něj se vše musí otáčet, aniž on by se musel hnout. Rodičovské špatné svědomí - "v dětství jsme mu dávali málo lásky, málo péče i málo času" - je nyní vykupováno penězi, umetáním životní cestičky, protěžováním a sháněním protekce - " v dětství byl chudinka frustrovaný, tak ať to má teď jednodužší, ať ví, že ho máme opravdu rádi". A tak mladý Narcisek očekává všude otevřené dveře, nekonfliktní jednání a to i včetně jeho nadřízených, které tatínek jistě předem zpracoval, aby na něj byli hodní. A tak kromě toho, že si vypěstuje naprosto klamný sebeobraz, nepochopí hodnotu peněz, ani sociálních vztahů a hierarchie a bude mít v budoucnu problémy s autoritami i vydržet v zaměstnání. Zatím je schopen odhodit a opustit vše, co ho jen trochu začne nudit - ať to je práce, věci, či vztahy s druhými lidmi. On si zvykl, že mu to druzí poskytují jen proto, že existuje, eventuelně proto, že je tak úžasný a obdivuhodný. A je velice pravděpodobné, že po nějaké době, ho začne nudit vše - když je to příliš dlouhou dobu stejné. On se přece nemusí překonávat. On nemusí "odkládat své potřeby". Tahle neschopnost překonat "vnitřního slabocha" (Freudův termín), nebo jednoduše řečeno vlastní lenost a nadchnout se pro nějaký cíl, ke kterému vede ale namáhavá, strastiplná a nudná cesta a vydržet ji, vede ke hledání rychlého vzrušení a uspokojení, což jsou děvčata na jednu noc, drogy i nedrogové závislosti (gamblerství, PC pařanství, adrenalinové akce), které přece rodiče vždy zafinancují.
Takovýto dospívající Narcis musí dříve či později víc a víc narážet na vlastní limity, lenost, neschopnost a nedoučení, které už rodiče nemohou zachraňovat. Jenomže on má vysvětlení: Mohou za to rodiče! Ať už právě v tuto chvíli, k této konkrétní situaci nepomohli, či pomohli málo, anebo že v minulosti, v dětství mu dali špatný vklad - emočně ho zanedbali, zanedbali jeho výchovu. Je na koho se vymluvit, koho obvinit, kam přenést odpovědnost za svůj "posraný" život.
A kruh se uzavírá. Znovu se mu podařilo zahrát na strunu rodičovského špatného svědomí a tak jejich pomoc a podpora bude ještě masívnější...
A řešení? Je naznačeno už výše. Jeden i druhý - rodič i dítě musí vystoupit z tohoto bludného kruhu. Říci sobě i druhému, že minulost byla minulostí a nyní má každý z nich svůj dospělý samostatný život a ani jeden neodpovídá za toho druhého.
Tím, že rodič zastaví svůj penězovod a přestane dítěti pomáhat, naopak nechá ho stát a chodit na vlastních nohách a třeba i sem tam padnout na hubu, mu pomůže vlastně nejvíce. Stejně tak když dítě ukáže rodiči, že je schopno se o sebe samo postarat, být samo za sebe odpovědné, zařadit se do společnosti a někam to dotáhnout, i přes to všechno, co bylo v dětství špatně a aniž by na to potřebovalo rodiče, je to tím nejlepším důkazem odpuštění a překonání minulosti.