Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ta bílá a ta černá II.

27. 12. 2021

Ztělesnění "té tmavé divoké, silné a protřelé a té světlé něžné, křehké a naivní" děvčaty z ABBA se týkalo mé generace 70. let (Husákových dětí), ale tento duální archetyp byl v dějinách popkultury vyjádřen vícekrát.

olivia.jpgNedlouho poté, na přelomu 70. a 80. let v muzikálu Pomáda, kde tu "světlou čistou" dívku Sandy s ofinkou a culíkem představuje Olivia Newton-John, které jako tvrdý, drsně cynický a "tmavý" protiklad sekunduje Betty Rizzo ztělesněná Stockard Channing(ovou), v Pomádě nepřehlédnutelně připomínající vzhledem mladou Liz Taylor, "temnou" femme fatale generace přelomu 50. a 60. let, do nichž je ostatně Pomáda situována. Scénáristé zvedli z povinnosti mravokárný prstík, když Betty*) dostane strach z následků svého zhýralého života - těhotenství, které je nakonec jen planým poplachem. Potud by Pomáda byla jen vcelku bezzubě popisnou, kdyby na konci filmu se ta "světlá" (tedy Sandy) nestala tou "tmavou". Tedy alespoň se o to nepokusila. Láska k Dannymu i Sandy přinutí nasadit masku "temné tvrďačky" - objeví se v černé kůži zdůrazňující její smyslnou ženskost, rudých rtů se dotkne cigaretou a ofinku s culíkem na blond hřívě vystřídala trvalá (což bylo ve stylu počátku 80. let nejvíc sexy). Že tuhle otočku o 180° Sandy ani Olivii nevěříme, je nasnadě, důležitý a zásadní je však ten pokus obou (muže i ženy - Dannyho i Sandy) přiblížit se z lásky k druhému pólu. Tedy původně tvrdému a "temnému" Dannymu stálo za to "zbělet" a původně jemné a "světlé" Sandy stojí za to se alespoň vzhledem pokusit být "temnou" tvrďačkou. Jak moc přelomový zvrat je to v tomto archetypálním rozložení rolí, poznáme později na dalších příkladech.

Součástí téměř každého "Rodokapsu" od 20. let byla křehká blonďatá nevinná naivka neustále umdlévající a omdlévající, kterou se snaží zprznit kdejaký temný padouch a kterou před ním hlavní kladný ("světlý") hrdina zachraňuje, v kontrastu se světem protřelou "padlou" černovláskou, která patří nejprve na stranu padouchů a kterou do "světlého" morálního světa vrací až láska ke světlému hrdinovi, která je bohužel neopětovaná a na kterou už je pozdě a tak ta temná žena alespoň umírá v náručí světlého mužského hrdiny (obětuje se, či přesněji je obětována scénáristou), zachraňujíc ho a žehnajíc jeho lásce k té "světlé".
Tisíckrát opakované klišé, které tak nádherně zparodoval Jiří Brdečka v Limonádovém Joeovi v první polovině 60. let. Jenomže tenhle kontrast "světlé" a "temné" ženy usilující o srdce pistolníkovo zobrazený Olinkou Schröberovou (světlou **)) a Květou Fialovou (temnou ***)) není až tolik vymyšleným a tedy kýčovitým a po čase "otřepaným" klišé. Tahle vyhroceně kontrastně zobrazená ženská dualita stále neuráží a oslovuje  nové a nové generace v různých podáních a tedy musí být něčím základním, lidem vrozeným - tedy archetypálním.

filsch.jpg

kukllaurin.jpgPokud se někdo násilně pokusí o její popření a dokonce typologické přehození, jako to udělal Zdeněk Troška ve své pohádce "Z pekla štěstí", dopadne to hodně špatně. Typologickou "světlou" herečku Sabinu Laurinovou obsadil do záporné role zlé princezny a typologicky "temnou" (pro mě až "kurvózní") Míšu Kuklovou obsadil do ryze kladné role hodné venkovské dívky. Sabina svou "zlou" roli jakž takž uhrála, ale Míša Kuklová, na které bylo vidět, že po ní někdo chce něco, co jí není vlastní, vysloveně tápala a po většinu času byla mimo, jako ostatně celá pohádka. Divák cítí, že mu něco nesedí a neví přesně co. Ono se totiž proti podvědomým archetypům moc jít nedá a když ano, tak to vždy bolí. Rozhodně to nejde tak, že se toto schéma na fleku obrátí o 180° a ještě se budeme tvářit, že to tak má být. 

Proti smyslu černé a bílé šel tak trochu i film z r. 1953 “Páni mají raději blondýnky” s tmavou Jane Rusell a světlou Marylin Monroe.
Marylin zde byla sice naivní blondýnka, kterou Jane musela trochu vést, ale jen na první pohled, vnějškově. Právě tou "blondýnkoidní" naivitou si omotávala muže kolem prstu jako pravá zlatokopka. MM si tímto filmem vysloužila přezdívku "dumb blonde" - hloupá blondýnka, která ji pak provázela téměř celý život.
mmajr.jpg
Tmavovláska Jane Rusell byla nejen zkušenější, skeptičtější, ale charakternější.
Bohatstvím opojená blondýna Lorelei se chce vdát za movitého muže, "aby měla čas na lásku". Moudrá a v lásce skeptická Dorothy naopak ochraňuje svou přítelkyni před nepříjemnými důsledky její nezodpovědné teorie. Obě dívky ke konci naleznou toho pravého: Tmavá Dorothy chytrého, ale milujícího Malonea a světlá Lorelei bohatého Esmonda. Není však úplně jisté, zda ho skutečně miluje, nebo zda má raději jeho majetek.
Předobrazem „ne/pravé blondýnky" a leckdy nehrané naivity Marilyn Monroe  byla francouzská dvorní kurtizána Rosalie Duthé (1748–1830) dle dobové paměti žena nebývalé krásy, ale i majitelka hlavinky neuvěřitelné „duté". Proslavila se dlouhým mlčením, nežli z ní vyšla nějaká odpověď. Divadelní hra Les Curiosites de la Foire, napsaná na její „počest", se následně  stala rezervoárem vtipů o blondýnách po dlouhá staletí.   

Ta světlá se tedy stává tou, ze které muž mít obavy (zdánlivě?) nemusí.

black-swan-bw.jpgA na závěr nesmím opomenout jeden z nejzásadnějších příběhů, který toto archetypální rozdělení ženských typů ukazuje nejzřetelněji. Vychází z klasické pohádky, ale celosvětově ho proslavil P. I. Čajkovskij. Ano, jedná se o nejslavnější a nejuváděnější balet Labutí jezero (prem. 1877). Tento balet, ale hlavně tuto psychologickou dualitu světu připomněl nedávno (2010) režisér Darren Aronofsky filmem Černá labuť s Natálkou Portmanojc v hlavní roli. O tomto filmu toho bylo napsáno už tolik, že nemá cenu, abych přidával něco dalšího. Snad jen přímý odkaz na výbornou Vojtovu esej, které se zabývá touto problematikou obecně:
Černá a bílá: dvě tváře boha

 

 

*) Jméno Betty je také odkazem na jeden "tmavý" americký porno-idol, pin-up girl 50. let Betty Page, kterou - jako mnoho dalších té doby - sesadila z tehdejšího trůnu blonďatá naivka Marylin Monroe, ke které se ještě dostaneme.

**) Dlužno dodat, že Olga Schroberová přírodní blondýnka nebyla. Odbarvila se až na popud Káji Saudka, což odstartovalo její kariéru a navěky zařadilo do škatulky těch "světlých" blonďatých naivek, které lámou (nebo se alespoň o to snaží) srdce hlavním hrdinům.

**) Start do života "tmavé" Květy Fialové je dosti podobný tomu, jaký měla Frida Lyngstat z ABBy. V necelých šestnácti letech  Květu znásilnili s pistolí u hlavy dva vojáci osvoboditelské Rudé armády, o čemž samozřejmě po většinu života v socialistickém Československu musela mlčet.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář