MARTIN ŠOLE

ABBA girls

Fenomén ABBA neoslovil lidi 70. let po celém světě pouze svou hudbou. Mužskou polovinu populace nemohl nechat lhostejný i vzhled ženské poloviny této švédské skupiny. Jistě, říkáte si, příjemný a sexy vzhled je nezbytnou podmínkou jakékoli popové hvězdičky. Jenomže komplementární kontrast mezi oběma dívkami zarezonoval s čímsi mnohem hlubším v mnohém muži, nebo to přímo pomáhal vytvářet či alespoň vnějškově zobrazit. Tím něčím je mužská anima (představa ženy, či "vnitřní žena), nebo přesněji její duálnost - podvojnost, či přímo její rozštěpení - disociace.
Ale nepředbíhejme. Začněme popisem obou (ženských) "A", který už mnohé z toho, kam mířím, naznačí.

Agnetha Fältskog, *5.4.1950,
byla ta mladší z obou žen a zároveň i nejmladší člen skupiny a to skoro o dobrých pět let, nežli ostatní. Naivně, takřka dětsky nevinně vypadající křehká blondýnka s pohledem plaché laně a zadečkem, který prý obdivoval celý svět (jak je alespoň stále omíláno v jediném filmu, který ABBA natočila, mapujícím její australské turné), byla pro mnohého kluka mojí generace (kteří jsme prožívali své dětství v 70. letech) možná první ženou, kterou byl schopen vnímat tak, jako vnímá muž ženu. Tedy prvním platonickým ale přesto erotickým objektem. Značně zidealizovaným. Prostě přesně tak, jak mají fungovat popové hvězdičky pro děti a -náctileté.
Agnetha pocházela z dobré rodiny, která ji podporovala v hudebním snažení už od dětství a mládí. Do showbyznisu se dostala ještě před seznámením s Björnem. Prvně se setkali v r. 1969 při natáčení jakési švédské show "Spočítej šťastné chvíle", ve které oba účinkovali. Podle scénáře se setkali na kotvící lodi a tam Björn Agnethu poprvé políbil. Vzali se r. 1971, ještě před vznikem skupiny. V r. 1973 porodila dceru a r. 1977 syna. S Bjornem se rozvedli r. 1980; jejich rozchod se táhl bezmála dva roky. Důvodem prý byla její žárlivost. Nutno dodat, že většinou opodstatněná. Z té doby pochází jeden z nejzásadnějších hitů skupiny ABBA "The winner takes it all" psaný přímo pro Agnethu. Nedlouho poté, r. 1982 definitivně skončila i ABBA. O pár měsíců později (r. 1983) měla ošklivou nehodu, během níž na dálnici proletěla oknem autobusu. Ani 90. léta pro ni nebyla příznivá. Po třech letech (1990-93) se rozpadlo její druhé manželství s chirurgem Thomasem Sonerfeldem. V roce 1995 spáchala její matka sebevraždu skokem z šestého patra, o rok později jí zemřel otec. Vrcholem všeho byl vztah s nizozemským řidičem vysokozdvižného vozíku. Když se s ním pak chtěla rozejít, obtěžoval a pronásledoval ji tak vytrvale, že byl zatčen, uvězněn a posléze vyhoštěn r. 2003 ze Švédska. I po vypršení vyhoštění se ještě několikrát snažil Agnethu obtěžovat. Ta současné době žije ve Stocholmu pouze se svým synem a jeho rodinou. Celkem má 4 vnoučata.
„Nedokážu lidi odhadnout.“ přiznala novinářům. Její křehkost nebyl jen vnější dojem. Agnetha byla mnohokrát klientkou terapeutů. Nejen po rozvodu a dalších nepříjemných rodinných událostech. Kromě depresí trpěla i několika fobiemi: strachem z divadel, otevřeného prostoru, davu lidí, výšek i létání. Ničemu z toho její desetileté veřejné vystupování neprospělo, spíše naopak. Např. během během amerického turné ABBA v roce 1979 letadlu směřující do Bostonu v Massachusetts díky tornádu došlo palivo a muselo nouzově přistát. Což jistě neulehčilo její aviofobii. Proto, po rozpadu skupiny, když už nemusela létat, v rámci své kratičké sólové dráhy cestovala jenom autobusem, což během pár měsíců skončilo výše uvedenou nehodou. Těžko snášela pronásledování hysterickými fanoušky, zájem novinářů, spekulace, které četla v tisku o sobě a trpěla i pocity viny, že zanedbává výchovu svých dětí (o tomto problému obecně více zde). Raději točila ve studiu, než veřejně vystupovala. Byly to časy, kdy se "sláva měnila v bolest".
Dovolím si odhadnout, že její způsob myšlení submisivní (?) Trpitelky (Losera - Prohrávající, Poražené, Ponížené, Oběti, Mučednice..., či jak jinak nazvat tento typ ženy), omlouvající se světu, za to, jaká je a jejíž sebevědomí závisí na přijetí ostatními, přesně vyjadřuje pár veršíků, které vybírám z již citované písně "The winner takes it all":

I was in your arms
Thinking I belonged there
I figured it made sense
Building me a fence
Building me a home
Thinking I'd be strong there
But I was a fool
Playing by the rules
The gods may throw a dice
Their minds as cold as ice
...
But what can I say
Rules must be obeyed
The judges will decide
The likes of me abide
...
I apologize
If it makes you feel bad
Seeing me so tense
No self-confidence

Byla jsem ve tvé náruči
Myslela jsem, že tam patřím
Myslela jsem, že má smysl
Postavit si plot
Postavit si dům
Myslela jsem, že tam budu silná
Ale byla to hloupost
Hrát podle pravidel
(Jen) Bozi mohou házet kostkou
Jejich mysl je chladná jako led
...
Ale co na to říct
Pravidla se musí dodržovat
Rozhodnou soudci
Takoví jako já se podřídí
...
omlouvám se
Pokud se cítíš špatně
Vidět mě v napětí
bez sebevědomí

Ano, milé dámy, mít takovouto náturu "Mučednice", to není otázka "Oběti sody okolností", to je apriorní životní postoj, ze kterého se (bez ohledu na to, jakou vám dává Osud, Svět, či Život "sodu") je potřeba dostat změnou myšlení. Postoupit alespoň do druhého levelu, na úroveň Amazonky (na kterou se, dohaduji, Frída dostala už mnohem mnohem dříve, díky svému tvrdému dětství.)
Agnetě se omlouvám, jestli na ni promítám vykonstruovanou hypotetickou formu, či dokonce archetyp, který jí nepřísluší. Snad to ještě unese, že i mě posloužila jako projekční plátno. V druhé půli 70. let si do ní promítaly své fantazie milióny lidí po celém světě.

Anni-Frid(a) Lyngstad, *15.11.1945,
byla ta starší z obou žen, dokonce o rok a měsíc, než její partner Benny; pouze Björn, vypadající po dobu fungování skupiny stále jako kluk, byl starší o půl roku, než Frida. Dospěle až protřele vypadající brunetka byla v našich klukovských očích spíš prototypem, zralé (až mateřské) ženou, tedy tetou, od které, dříve, než cokoli jiného, bychom dostali pohlavek. V klukovských a teenagerských srdcích tedy jednoznačně vítězila Agnetha. To byla holčička, na kterou by si jeden mohl myslet; Frida, to byla "vamp", možná i trochu "rajda", dáma, na kterou "prostě nemáš" - ani věk, ani odvahu, ani zkušenosti, ani mnoho dalšího. Tj. žena, které se nedospělý kluk bojí (i když si to samozřejmě nepřizná). (Trochu jsem se téhle problematiky dotkl zde  )
Jako dnes si vzpomínám, když jsme s kamarádem slovně posuzovali a rozebírali těch pár plakátů z "Bravíčka", co se k nám dostaly přes železnou oponu, na kterých Frida většinou zaujímala nějakou žensky provokativní pózu, zatímco Agnetha se tvářila cudně a jakože tam pózuje jen z donucení... A tak jsme "divokou a frivolní" Fridu zatratili a naše teoretické a platonické rytířství se nasměrovalo ke zdánlivě bezbranné a vyděšené mladičké blondýnce Agnetě. Až po několika desetiletích jsem si všiml, že podobně jako Agnetha byly ideálem pro tehdejší nedospělé kloučky, že Frída musela být idolem (odpovídajícím své době - 70. letům) zralých mužů. Tedy, že už i pro mě na ní začíná být něco zajímavého (neřku-li "rajcovního"). Podobným typem byla u nás tehdy Marie Rottrová. Podobný typ modelky zobrazoval na přelomu 70. a 80. let fantazy malíř Boris Vallejo ve svém nejerotičtějším cyklu "Mirage". (A myslím, že bych našel i další příklady podobných tmavovlásek z té doby.)
Jestliže jsem povídání o Agnetě skočil výčtem "sody okolností", kterou jí život či osud uštědřil, Frídin život takto přímo začíná.
Frida jako jediná ze skupiny měla tmavé vlasy a oči protože nebyla ani Švédka, ale Norka a to jen poloviční. 
Ve 40. letech Němci považovali Nory za nejnordičtější ze všech národů, a proto duchovní otec "Lebensbornu" Heinrich Himmler ponoukal členy SS, aby se s Norkami pářili. V žádné jiné zemi mimo Německo nebylo založeno tolik „chovných stanic vyvolené rasy“ jako v Norsku. Poblíž jedné z nich u norského přístavu Narvik přišla na svět i malá Frida. Tehdy 24 letý německý seržant Alfred Haase si vyhlédl 18 letou Norku Synni Lyngstad a začal si ji předcházet pytlem brambor, které měly v době války nesmírnou cenu. Na Synni to zabralo tak, že nakonec odložila s šaty svůj veškerý panenský stud a s milým Němcem se nejprve nahá vyráchala v jezeře a posléze skončila v jeho milostném objetí. Fred byl však už ženatý a vztah s 18letou dívkou bral spíše nezávazně. Pro něj vše skončilo porážkou Německa v roce 1945, kdy se vrátil domů. Synni však byla těhotná. Ti dva se ale už nikdy spolu nesetkali. A tak se malá Frída stala jedním ze 14 tisíc nemanželských německých dětí, které po sobě zanechala nacistická okupační armáda. Maminka Synni zemřela v 21 letech pro velký posměch a nenávist okolí, které na ni pokřikovalo “Německá děvko!” A tak malou dvouletou Fridu po matčině smrti vychovávala babička a raději se odstěhovaly do Švédska. V Norsku by nemohla vydržet coby nemanželské dítě nenáviděného německého vojáka. Vyhnula se tak nejen ponižování, ale i týrání, znásilňování, věznění v dětských domovech a sociálnímu vyloučení, které potkalo mnoho dalších německých dětí.
Frída, podle toho, co jí říkala maminka a babička, byla přesvědčená, že její otec zahynul na lodi cestou do Německa. Poprvé svého otce viděla až po 32 letech. On byl ženatý v německém Karlsruhe a měl další dvě děti. Frida se v německém časopise Bravo vyzpovídala ze svého neradostného dětství a toto interview si přečetla Haaseho neteř a uvědomila si, že tím německým vojákem, o kterém Frida mluví, by mohl být její strýček. „Málem jsem spadl ze židle, když jsem zjistil, že mám dceru se Synni, o které jsem neměl žádné zprávy,“ prozradil později Fridin otec. Setkání otce s dcerou pak zprostředkoval Benny. Haase Fridu navštívil v jejich vile ve Švýcarsku. Přinesl jí kytici a objal se s ní. Skoro celou noc spolu proseděli, povídali si i plakali. Prohlíželi si staré fotografie, porovnávali své ruce a další fyzické rysy a zjišťovali, jak jsou si podobní. Fridu setkání velmi rozrušilo a následující noc několik hodin proplakala. Krátce po otcově návštěvě však propadla depresím, kvůli kterým musela vyhledat i lékařskou pomoc. „Bylo by to jiné, kdybych byla dítětem,“ komentovala své setkání s otcem. „Ale je těžké získat otce, když už je vám 32 let. Já opravdu nedokážu s ním navázat vztah a milovat jej tak, jak bych asi uměla, když bych s ním vyrůstala.“
Po několika nejistých pokusech o usmíření se ti dva spolu v roce 1983 navždycky rozešli a nikdy už se pak nesetkali. Frida otce nevyhledala ani po sérii osobních tragédií koncem 90. let. 
Frída se už od mala dělala starší a dospělejší: Poprvé zpívala na veřejnosti v 10 letech na večírku Červeného kříže a od 13 let zpívala profesionálně s taneční skupinou v restauraci v Eskilstuně, přestože musela lhát o svém věku – řekla, že jí je 16 let.
Ve svých skutečných 16 letech se stala matkou. Otcem byl člen velké skupiny, se kterou zpívala. Vzali se a po prvním chlapci měli spolu ještě děvče. Rozvedli se v r. 1970, téhož dne, kdy zemřela její babička, která ji vychovala. Frida tedy ještě před začátkem ABBA fungovala v podstatě jako sirotek.
S Bennym (který měl také dvě děti z předchozího manželství) se poznali r. 1969, zasnoubili někdy v době (1971), kdy si Bjorn bral Agnethu (Benny jim hrál na svatbě na klávesy). Zklamáni z nevydařených předchozích manželství spolu žili 7 let jen "na psí knížku" (v podstatě po celou dobu fungování skupiny ABBA) a vzali se až v době, kdy už se manželství Agenty a Björna rozpadalo. Rozvedli se nedlouho po nich v r. 1981. Oficielní manželství jim vydrželo ani ne 3 roky. Žádné děti už spolu neměli. Benny se znovu ženil pouhý týden po rozvodu. Měl naspěch, protože jeho nová partnerka - televizní reportérka byla těhotná a pár týdnů po svatbě mu porodila syna. Zajímavé, že před Frídou i po Frídě děti měl, ale s ní ne. (Nebyla pro něj tím typem “Matky”?)
V 90. letech byla Frida vdaná 7 let za prince Heinricha Ruzzo Reuß von Plauen, příbuzného švédského krále.  
V r. 1988 se Frida stala babičkou, když její dcera porodila syna. Jenomže tato dcera necelých deset let nato zemřela při autonehodě.
Nedlouho nato zemřel i Fridin třetí manžel na rakovinu v 49 letech. Vdově Frídě zůstal šlechtický titul princezna Reuß, hraběnka von Plauen. 
V současnosti žije ve Švýcarsku s Britem Henry Smithem, potomkem zakladatelů britského knižního řetězce WH Smith, v jehož žilách koluje také modrá krev (anglický vikomt a hrabě). 
Na rozdíl od Agnethy Frida ráda cestovala a veřejné vystupování jí nedělalo problémy. Ráda se setkávala i s diváky. Aktivně se podílela na navrhování kostýmů. 
Za dobu veřejného vystupování změnila několik účesů i barev vlasů. Ale vždy zůstala tou "tmavou" (krom pár vystoupení, kde obě dívky na sobě měly paruky a nebyly příliš k rozeznání). V tom vždy zůstala komplementárním doplňkem Agnety. (Otázku jak moc vědomá taktika to byla, mi asi nikdo přímo nezodpoví.) Do blond vlasů, které má dodnes, šla až po rozpadu skupiny.
Rozhodně byla větší exhibicionistka, než její blonďatá kolegyně. Dodnes je veřejně činná. A dodnes lituje, že už se členové skupiny nikdy nesetkali na vystoupení. 
Frida se už během účinkování v kapele ukázala jako divoká „pařmenka“, když nevynechala žádný večírek. Pokračovala v tom i po rozpadu skupiny. Natočila dvě méně úspěšná alba, která měla daleko do komerční líbivosti ABBA. 

Těžko říct, na které z obou ženských "A" se vyřádil "osud" ("soda okolností") více. Nicméně zátěž přímo z dětství a mnohem větší hlubokou jizvu na nezralé duši si do života nesla Frida. Agnetin start kariéry i manželství vypadá takřka idylicky. Přesto, nebo právě pro tyto rány osudu se z obou žen jeví Frida jako mnohem vitálnější a odolnější (resilientní) a zároveň vyzrálejší.
Dělá tenhle rozdíl jen barva vlasů, a nebo ho jen podtrhuje?

Dál budu pokračovat tím, co obecného - archetypálního a vlastně "animálního" Agnetha a Frida v mých očích (a možná i mnohých dalších mužů mé generace) představovaly, k čemu, k projekci jakých (ženských) archetypů posloužily jako projekční plátno.
Být jiná generace, byly by představitelky těchto dvou ženských (arche)typů jiné (super)star (pop)kultury.

Pokračování o jiných kombinacích černé a bílé v pop kultuře

(říjen 2022)
Klip Fernando z doby největší slávy skupiny ABBA, kde (nemohu si pomoci) já dodnes vidím Frídu jako suverénní Ženu (s velkým Ž, téměř Femme Fatale), a Anetu jen jako takovou naivní holčičku... Samozřejmě, že v těch (dnes už dávných) dobách 70. let jsem se (coby takřka malý usmrkaný kluk ještě před prahem puberty) díval fascinován na Anetu, která mi právě tím, co v ní bylo dívčího až dětského byla mnohem bližší, nežli zralá (a tím mnohem vzdálenější) Žena Annifrid...