MARTIN ŠOLE

Vstupní situace:
Muž (ačkoli se to manželkám bordelářů, kteří neřeší, co jim kde odpadne od ruky, může zdát jako neuvěřitelná pohádka) je pedanticky úklidný a čistoty a pořádku milovný. Zkontroluje stav odpadkových košů, přerovná nádobí v myčce, potraviny v lednici, prádlo v policích vyrovná do vojenských komínků podle barev, v kredenci srovná hrníčky podle velikosti a jejich ouška orientuje jedním směrem... dříve, než si děti stačí pohrát, uklidí jim hračky... a co hůř, podobný precizní přístup vyžaduje i po ostatních členech domácnosti. 
V podstatě kdokoli udělá něco po svém, je to špatně. Buď po dotyčném vyžaduje nápravu, nebo (pokud ještě nedospěl do téhle agresivní fáze) jde s brbláním, štiplavými poznámkami, či jen s významným vzdycháním a oddechováním (aby všichni viděli a slyšeli, jak se obětovává a jak ho ledabylost druhých ničí) a demonstrativně to předělá podle svého - tedy tak, jak to podle něj "má být správně". (Tohle má mnoho společného s "genialitou po padesátce")
Pubertální a odrůstající děti se tomuto tatínkovu vojenskému drilu snaží vyhnout a každou další svou takovouto akcí u nich ztrácí na vážnosti a autoritě. Udělají s odporem to nejnutnější, jen "aby zas fotr moc neprudil". 
O to hůř a víc se to pak snáší na matčinu hlavu: "Ty jim všechno dovolíš! Rostou jak dříví v lese! Nemají žádné návyky a zásady..."
Ona se děsí dne, kdy děti vylétnou z hnízda a ona sama zůstane jediným terčem jeho pedantických rozmarů, jeho takřka lampasácké buzerace. A často přemýšlí, jak z toho ven, co vlastně jiného udělat, pokud to "ven z toho" neznamená přímo utéct od něj, dokud je čas, dokud to nebude ještě horší.
Občas se mu snaží naznačit, jak jí tohle jeho chování ohromně ničí. Ale on jí umlčí tím, že "přehání", "dramatizuje", "je hysterická", "přece pořádek musí být, dyť jak by to tu vypadalo, dyť přece nechce nic extra" a pod.  Když dojde na větší city, začne se hájit, že "on je přece takový", že "ona se snaží potlačit jeho osobnost", že "přece nemůže jít proti sobě a svému přesvědčení"... Na to se ona odmlčí a o samotě vypláče svou beznaděj a bezvýchodnost. 
Leckdy se přistihne, že se ani netěší, když on má přijít domů. Spíš má strach, co zas neudělala, či udělala špatně. Její už tak nízké sebevědomí  jde ještě více do háje.
Pokud se překoná a svěří se kamarádce, tak se dozví: "Jé, půjč mi ho na pár týdnů! Co já bych za to dala, mít doma uklízecího chlapa!" s dodatkem vcelku rozumné rady: "No tak si lehni na gauč a vykašli se na to - ať to všechno uklízí on sám! Bude tak zaměstnaný, že nebude mít čas prudit." A pokud je kamarádka opravdu moudrá žena, dodá: "Já bych ho za to všechno bezmezně chválila, jak mu to hezky jde a jak perfektně to udělal. A spokojenost by byla na obou stranách."
Bohužel ona ví, že takhle jednoduše by to sice vyřešila kamarádka (proto taky kamarádka Uklízeče doma nemá), ale ne ona, pro ni to je mnohem těžší, protože za tím vězí mnohem víc, než jen to, kdo a jak bude uklízet.

Když zapátráme v minulosti obou, s největší pravděpodobností najdeme mezi jejich předky někoho takového, jako je on. Ona mohla mít takového otce, on takovou matku. Nebo naopak. Myslím, že mnohé z vás znají ty prototypy tchyní či vlastních matek, které jsou vám schopny narovnávat dítě v kočárku, sbírat neviditelná smítka a vyčíst, že "vajíčko se přece rozklofává nožem a ne o okraj hrníčku, který vám věnovala do výbavy", kterým, ať uděláte co uděláte, nebude vyhovovat, protože to není podle nich. 
On i ona nejspíš celé dětství trnuli, zda to, co udělali, je správně, tak jak si to představuje jejich pedantický rodič. A jestli si zaslouží jeho lásku, nebo ne (více zde). A ani v dospělosti se z jeho vlivu nedokázali dostatečně vymanit.
A v dětství získané modely jednání a emočního prožívání se tak projevují i ve zralé a pozdní dospělosti.

U ní snahou vyhovět jemu s přehnanou emoční odezvou (lítostivostí), když se jí to nedaří (podobně, jako se jí to nedařilo ani vůči vlastnímu rodiči); u něj striktním až obsesivním vyžadováním řádu, pořádku a čistoty, protože přece jedině uklizený a uspořádaný svět (podle něj) může být světem bezpečným (pro něj).
Pokud se oba nevyrovnají se svým dětstvím, nezviditelní svá traumata, která je stále nutí chovat se tak, jak se chovají (oba, nejen on!), nedokáží se z tohoto bludného kruhu vymotat.

Jeho chování, které je pro ni tak zraňující (ačkoli kamarádka by si s ním poradila levou zadní, ba naopak by to využila ve svůj prospěch), jí přesně ukazuje, co ještě nemá dořešeno se svými rodiči. Nedokázala se vymezit vůči nim, nedokáže se teď vymezit ani vůči němu.
Právě takovýmito zkouškami zraje skutečně suverénní osobnost. Pokud se bude snažit zavděčit, zasloužit si lásku poslušností, zůstává dítětem. Jenomže ona už nemůže být tou hodnou matčinou dceruškou. Ona už je také matka a manželka s plným právem být sama sebou, mít svou vlastní cestu, kterou rodiče nemusí schvalovat. A svým rodičům nechat jejich cestu.
Potřebuje se soustředit na svoje pocity viny za to, že něco chce podle svého, a odbourat je. Umlčet svého vnitřního kritika (imago rodičů v Superegu), který na ni huláká a sráží ji už od dětství.

Ale i jeho komplexy, které se navenek projevují tímto (takřka) kompulzivním chováním, pocházejí z dětských traumat. Z podmíněného rodičovského přijetí. Z jejich nevyzpytatelného chování. Z nemožnosti se jim zavděčit.  (více zde) Ze zjištění, že svět a (co hůř) i domov je nevyzpytatelné, nejisté a docela nebezpečné místo k žití. A tedy ze zoufalé snahy dát domu, co se kolem něj děje, nějaký řád a tím i bezpečnou předvídatenost. Snahy mít kolem sebe svět nebo alespoň domov, kde všechny věci jsou na svém místě. Známý a bezpečný svět, který řídí a organizuje on, nebo alespoň ve kterém má on svou nepostradatelnou úlohu, a jako takový je v něm přijímán a oceňován.
Tohle je odvěká mužská touha, která ty nejsilnější a nejvyhraněnější psychopaty nutí stát se diktátory a ovládat celý Svět podle svého a ty slabší alespoň tak uspořádat svou domácnost. Když ho ostatní nechtějí milovat a oceňovat, tak ať se ho alespoň bojí - a když se objeví, ať zmlknou a šlapou jak on chce!
Na vědomé úrovni by on něco takového samozřejmě nepřiznal ani sám sobě, natož ostatním. Proto není nic neobvyklého, že i své kompulzivní jednání (přerovnávání věcí a pod.) popírá i když je druhým naprosto zřejmé.
Ale přitom tohle chování není ničím jiným, než voláním malého kluka: "Podívejte se, já jsem tu také! Mějte mě rádi! Co mám ještě udělat, abyste mě přijali a ocenili?" Má pocit, že když bude vše uděláno a uklizeno po jeho, vyroste v očích těch druhých a oni si ho konečně všimnou. On na sebe vlastně ani jinak upozornit neumí.
Jenomže ti druzí - v tomto případě jeho žena a děti - si uvědomí (opět prvně na nevědomé úrovni), že právě tímhle se strašně shazuje a tedy tím není nad nimi, ale pod nimi a začnou jím pohrdat. Právě proto, kvůli čemu on chce, aby si ho vážili. 
Otec a manžel, o kterého se není možno opřít a kterému je lepší raději se vyhnout...
Jenomže tím je propast tr(a)pného mlčení větší a větší...
Tady se žena musí přestat bát otevřeného střetu. Jak už jsem psal i konflikt je kontakt a je furt lepší, než vůbec nic.
Čím víc má žena sebejistoty, tím může být konflikt tvrdší a tím se také může více vyřešit.

Ale na druhé straně je potřeba nezapomínat, že někde na začátku tohoto vztahu byla přece láska a nějaký, jistě ne nepodstatný důvod, pro který si ona vybrala mezi všemi právě jeho.
Kdy naposledy ho za něco takového obdivovala a chválila? Kdy naposledy byl pro ni upřímně tím skutečným mužem? Hrdinou, o kterého se může opřít, vedle kterého se cítí v bezpečí a je jeho hýčkanou Ženou, která ho pro to, co dělá a jak to dělá, může obdivovat. Už je to dávno? Bere to jako samozřejmost?
On taky dobře cítí, že její svět a náruč se pro něj zavírá a chce se do nich vrátit.
Tím blbým chováním se mu to i trochu daří, ale dělá to z pozice síly a všechny kolem nutí do ještě většího uzavření.
Jestli ona jejich vztahu chce pomoct, měla by mu jít naproti a vzít ho víc do svého světa. 
On chce být středobodem jejího světa, tak dělá alespoň kontrolora, usurpátora a diktátora stejně jako mnoho generací před ním. 
Krásná ukázka toho, jak nás ovládají naše převzaté programy, i když bychom rádi byli úplně jiní.

Cítit se odstrčený, nepotřebný, nedůležitý, postradatelný... nedoceněný a tedy nespokojený se sebou samým - to je hodně časté mužské téma, i když bychom to za nic a nikomu nepřiznali... A tak se takoví snažíme nebýt alespoň doma.
A samozřejmě, vy ženy nám to už nevěříte. Vy přece už nepotřebujete, abychom vám organizovali domácnost, natož pak váš život.
Jenomže čím a kde my muži se můžeme realizovat, abychom se cítili ocenění, potřební a důležití?
V práci samozřejmě. Ale co když to nestačí, nebo to tam dokonce není možné? (Chlap mezi 40 - 50 většinou už narazí na svoje limity, nebo je alespoň už před sebou vidí - a vidí, že po jejich dosažení už to půjde jen z kopce.)
A tak tohle všechno, co provádí, je jen zoufalé hledání své "silné mužské role"...
Sedmihlaví draci už došli a rytířských turnajů už je pomálu, ale muž se potřebuje v něčem realizovat. Jinak se realizuje  bazírováním na domácím pořádku a maličkostech a líté rytířské souboje prožívá za volantem svého plechového oře...
Pokud žena na muži nenajde či neopráší něco, za co si ho může vážit jako chlapa a nepřestane na něj koukat jen jako na dítě - usmrkaného kloučka, který se jen pokouší hrát si na důležitého, budou se v tom stále oba motat.
On bude mít potřebu všem doma dokazovat, že je stále chlap; ale jedním z nejblbějších způsobů - pedantismem a buzerováním. Domov je ta poslední oblast, ve které ještě zdánlivě dokáže prosadit svou vůli. A to jen protože ona mlčí. Ale v hloubi duše jím čím dál víc pohrdá i když se ho bojí. (Model, který fungoval už u stovek generací před nimi.)

A zde se vracíme k radě kamarádky: "Nech ho to udělat samotnýho a pak ho za to pochval a obdivuj!"
Je to velký díl práce i pro ni, protože najít nějakou oblast jeho činnosti, ve které pro ni bude skutečným Mužem, Borcem a Hrdinou, bude opravdu těžké.
Že by to po těch letech, někdy kolem padesátky a s těmi všemi naučenými modely zvládl sám, tohle pochopil, probral se a řekl si: "Tak a teď začínám úplně od nuly a pokud se nevzchopím a nezačnu znovu jinak, dožiju zbytek života jako zapšklý, nerudný, nervózní a infantilní dědek.", je hodně nepravděpodobné.
On potřebuje něco opravdového, za co ho žena skutečně uznává a miluje, aby to tohle, co děla(l) doposud, neměl zapotřebí.
A ať chceme nebo nechceme, tím hlavním, co drží Ego chlapa nad vodou, je důvěra, obdiv a láska ženy...
A o takového muže, který je sebevědomý a jistý sám sebou, protože má důvěru, obdiv a lásku ženy, se jeho žena může opřít. 
A dovolit si být Ženou. 

A až se ti dva dostanou tak daleko, že si tohle všechno zvědomí, najdou si nějaký mechanismus, kterým tuhle popsanou původní hru zarazí už v začátku (viz zde), kdyby se náhodou chtěla znova vrátit...

PS (duben 2021):

Po pár dnech jsem se dočetl, že takovéto vlastnosti se říká AHEDONISMUS. 
Hedonismus je směr v etice (ale prý i v ekonomice - tam se nazývá utilitariasmus), který se snaží dosáhnout maxima slasti, rozkoši a požitků (Češi by řekli POHODY), s vynaložením co nejmenší námahy a prostředků.
Ahedonista je tedy pravým opakem Hedonisty - tedy člověk, který si nedokáže vychutnat pohodu a naopak ji kazí i druhým.
Proč to dělá?
Částečně je to už naznačeno výše. Je to člověk, který je už od svého dětství posedlý kontrolou, potřebou mít vše pevně v rukou, perfektně, precizně a bezchybně zvládat vše, co (domněle) zvládat musí, protože svět, který by neřídil a nedržel pevně v rukou, by se zhroutil a on by se projevil jako neschopný, zbytečný a hlavně - nikdo by ho neměl rád.
A tak místo, aby si věci (hedonisticky a v pohodě) užíval, děsí se, co by se mohlo stát negativního, co to bude stát a že to stejně jednou všechno skončí - špatně.
Ale mozek nemá rád dilemata. Má rád rozuzlení a uzavření. A jestliže ahedonista vidí negativní konce, jeho podvědomí ho k nim neomylně dovede, aby už mozek měl konečně klid a vše dopadlo, tak, jak si představoval - špatně.
Tomu se v psychologii říká "Sebenaplňující proroctví".
A tak podezíravý žárlivec nakonec svého partnera(ku) opravdu donutí k nevěře.
A tak nesebevědomý ustrašenec nakonec svého partnera(ku) od sebe opravdu odežene, anebo, ze strachu, že od něj jednou stejně odejde, vztah nějak ukončí nebo rozbije sám.
Anebo té(mu) druhé(mu) udělá ze života peklo nesnesitelnou náloží stále více dusících pravidel a požadavků, kterými si chce zabezpečit jakous takous jistotu a eliminovat všechna možná rizika špatných konců.
A protože stále očekává nějaký podraz, průšvih, zádrhel, není možno se mu zavděčit. Natož pak dělat něco podle sebe a na něj nebrat ohled!
Jemu mnohdy stačí jen pasívní agresivita (tak jak je popsáno výše) - povzdechy a oči v sloup nad o trochu větším výstřihem či kratší sukní, neuklizeným nádobím, smítku na koberci, o pár minut později uložených dětech.
Tady je potřeba si vždy uvědomovat, že to, co spouští negativní emoce, nejsou přímo vnější podněty (kratší sukně, smítko na koberci), ale moje reakce na ně - tedy to, jak tyto podněty zpracovávám, do jakých je dávám souvislostí a jaké - nejspíš blbé - vzorce reakcí ve mě spouštějí. A tedy to je jen a jen můj problém, který musím uchopit nějak jinak.