Nezralý muž
Modelový příklad současných manželství: Nezralý, nedospělý muž a žena, která se díky tomu (a možná i z dalších příčin) dostala do mateřské role, ačkoli by si takovéto rozdělení rolí možná vědomě natvrdo nepřiznal ani jeden z nich.
Žena hlídá peníze a hospodaří s nimi a on si k ní chodí pro příděl v podstatě jak puberťák k mamince pro kapesné. On sám vlastně nikdy nedokázal držet rodinnou (a možná i jakoukoli jinou) kasu - tedy dlouhodoběji samostatně hospodařit. Pokud se o to někdy pokusil, skončilo to špatně (insolvence).
Se svou ženou v mateřské roli bojuje podobně jako puberťák bojoval se svou matkou v období svého osamostatňování. Problém je v tom, že u puberťáka tato vývojová etapa trvá jen pár let, ale takovýto muž je v ní zamrzlý na několik desetiletí.
Většinou ti dva spolu začali chodit ještě někdy před plnoletostí. Nebyli ani jeden ještě dospělí. On ji, když se nakonec vzali, v podstatě vyměnil za maminku. Pořídil si novou ochranitelskou ženu, vůči které může být o něco víc pubertálně vzpurnější, ale nedospěl, neosamostatnil se.
Zatímco jí se vytvořil prostor k dospění a samostatnosti narozením prvních dětí, čímž nutně musela převzít dospělou odpovědnost, jemu se ten prostor zavřel.
Nestal se mužem, protože nejspíš nebyl nikdo, kdo by ho do světa mužů uvedl. Většinou těch pár kamarádů, které má, jsou jeho vrstevníci jemu podobní - ať už motorkáři, bigbíťáci, pankáči, či jen chlastací bratrstvo a pod... anebo prostě pařani PC her, které ani v reálu nezná... V podstatě se skutečného mužského světa všech věkových kategorií, které spojuje nějaký vážný a zásadní projekt, možná i trochu bojí.
Všechny ženy jeho života mu doteď vytvářely bezpečný svět, ve kterém se jakž takž umí pohybovat. Proč by ho měl opouštět a riskovat něco nového? Svět samostatných mužů (ještě?) není pro něj.
Nebo možná také: ženy ho do něj ještě ani nepustily.
A tady jsme opět u problému, že muž pro vstup do světa samostatných mužů na začátku potřebuje vyzrálého mužského průvodce. A to se jemu tenkrát asi nepoštěstilo. Maminka ho ze své péče předala rovnou do péče jeho nastávající (ani ta dvouletá či alespoň roční nucená osamostatňovací odluka, kterou pro dřívější generace byla vojna, už dnes není).
Otec chyběl. A je jedno, zda byl jen duchem, konáním, anebo přímo i fyzicky nepřítomný.
V partiarchální společnosti je ale nesamostatnost, závislost a nevyzrálost u mužů vidět víc, než u žen. U žen se nějak toleruje, že zůstávají závislé. Krom toho, ženu přinutí k zodpovědnosti a samostatnosti narození dětí. A tak se naučí být Matkou. Musí. Jenomže pak jí chybí ostatní ženské úlohy a tu Matku začne praktikovat všude, na všechno a na všechny... včetně svého muže. Matka je sice zásadní ženská úloha, ale pouze 1/4 skutečné Ženy.
A tak zatímco ona po jeho boku dospívá (přinejmenším díky dětem) a vyrůstala (ať už vědomě, či nevědomě), on stagnuje na úrovni toho puberťáka, který bojuje o osamostatnění se svou maminkou (tedy cca 12-13 let věku). Čím více ho ona zařadila po bok jejich dětí, jako další dítě, na které je potřeba dohlížet, hlídat ho, o které se musí starat, tím více se mu ten prostor, ve kterém by se mohl stát mužem, zúžil.
Když po pár letech i on tenhle rozdíl začne na nevědomé úrovni cítit, vyčte ženě všechny její (seberozvojové) aktivity a dokonce se snaží ji i "nikam nepouštět", aby zůstala na jeho úrovni. Když už je to pro něj vysloveně nesnesitelné, dokonce jí vyčte, že si zvedá sebevědomí a i "nosánek nahoru" na jeho úkor... a že z něj ráda dělá blbce a "malého haranta"...
On ji potřebuje mít v roli matky, v pozici zachranitelky a možná i správkyně a šéfové nejen jeho peněz, ale i všech životních potřeb a vlastně celého života. Jen je potřeba, aby to ona nezjistila a tuhle úlohu (nedej bože!) nepřevzala se vším všudy. Protože pak by v celé parádě před ním opět stála jeho Matka (archetypálně - je jedno, že fyzicky by to byla jeho žena) a on by byl opět před pubertálním úkolem se od ní odstřihnout - osamostatnit se a dospět. Ale to on přece nechce, on chce zůstat závislý (jako milióny dalších současných mužů) - přicuclý k prsu své kojné...
Opět zdůrazňuji, že ani on sám by si to nikdy takto nepřiznal - tohle je pouze na úrovni nevědomí - a o to hůř, o to je to neprůstřelnější...
Často nastane v životě téhle roztomilá situace, že někde venku se objeví "spřízněná duše" - tedy chlap, kterého sem tam letmo potkává, který jí ale naslouchal a "náramně rozumí, jak kdyby se znali dlouhá léta" (což ten její nikdy nedokázal)... Komické na tom je, že tento Úžasňák na tom ve svém soukromí může být úplně stejně; jen se trochu lépe, než její manžel naučil to, na co ženy slyší a co je obměkčí, aby nepřišel o jejich výživný prs... (viz syndrom Kristian)
Tedy, dámy, nedělejte si iluze, že to jinde je až tak jiné - může být, ale nemusí.
Tohle všechno, milé dámy, co jsem Vám tu teď napsal, není proto, abyste teď už definitivně začaly pohlížet na své muže jako matky na nesvéprávné puberťáky, kterým musíte vzít poslední zbytky kompetencí a převzít za ně veškerou odpovědnost. Ale právě naopak, abyste jim konečně vytvořily prostor být mužem, nalézt svou mužskou odpovědnost. I kdyby to mělo bolet. A že to bude zatraceně bolet, to vám garantuji! A s největší pravděpodobností to bude bolet nejen jeho, ale i vás.
Hoďte ho do vody (mužského samostatného světa), ať plave. Umožněte mu samostatnost - ať padne na hubu. Jakože na ni na začátku zcela jistě padne. Ale on to potřebuje. Vy se jen zabezpečte tak, aby vás nestrhl s sebou. A taky musíte zvládnout, že při jeho prvním zafňukání mu nebudete hned podávat pomocnou ruku a hladit ho po hlavičce.
Pokud zůstanete na té úrovni, ve které jste dnes, rozsype se vám to definitivně, anebo se budete trápit, až jeden druhého utrápí.
Vy si potřebujete ujasnit, že ho opravdu milujete a on si prostě - tvrdě řečeno - potřebuje projít iniciačním peklem, aby dospěl a našel svou mužskou odpovědnost. Pak se k sobě můžete vrátit.
Samozřejmě, že se to také už nemusí povést. Bude to jako v tom přísloví: "Neuvazuj koně - pokud ti patřil, vrátí se; pokud se nevrátí, nikdy ti nepatřil."
On si prostě musí sám a na svou kůži zkusit, co znamená samostatná dospělá odpovědnost.
A teď Žena:
předně potřebuje vidět, že ze svého muže udělala páté kolo u vozu, poslední ze svých dětí.
Dala mu prostor jen k tomu, aby na ni mohl být závislý. Jako samostatně odpovědně jednajícího dospělého člena jejich rodiny na něj už dávno přestala pohlížet, pohlížela-li na něj takto vůbec někdy. Možná to ani nikdy neuměla, vždyť i její matka na jejího otce takto koukala...
Její pohrdání muži by se mělo změnit v úctu.
(Je dávná pedagogická zásada, že pokud koukám na někoho jako na lempla, skutečně se lemplem stane, pokud koukám na někoho jako na premianta, premianta z něj udělám.)
Pokud ona změní svůj přístup, pak je teprve nějaká šance, že se snad změní přístup jeho.
Je to stále dokola: Jakákoli změna začíná nejprve u mě. Pokud chci něco změnit, musím se nejdřív změnit já sám. Jedině tak lze překopat letité návyky.
Nehledejte viníky vně sebe - s nimi nic neuděláte.
Tady bychom trochu řešili, co bylo dřív - zda slepice nebo vejce. Jestli ona se svým mateřsky pečovatelským přístupem, kterému on se přizpůsobil, protože to tak bylo pohodlnější, nebo on se svým přístupem "starej se o mě!", na který ona naskočila...
Mohli bychom jít "v hledání viníků" ještě dál k jejich rodičům, od kterých převzali takovéto vzory a pak to zobecnit na nepřítomné či pasívní otce, které mladé kluky neprovádějí do dospělosti a hyperprotektivní dominantní matky, které ty kluky drží doma veškerou péčí (v naprostém rozporu s tou pohádkovou mámou, která sbalila Honzovi tři buchty do rance, skopla ho z pece a poslala do světa na zkušenou, aby se konečně osamostatnil...) a začít řešit, kdo za tenhle neutěšený stav celkově může víc, jestli muži, nebo ženy...
Žena se potřebuje dostat do svého ženství. Ale to se potřebuje opřít o muže - a takový tam není. Takže jí nezbývá nic jiného, než vytvořit prostor, aby se jím ten stávající mohl stát... anebo prostě do něj přišel jiný.
Jenomže žena s mateřským nastavením vůči muži, si těžko přitáhne vědomějšího a podporujícího muže - na "Matku" naskočí zas a pouze jenom "mamánek".
Skutečná silná a zralá Žena mění sebe, přestává na muže tlačit jako na nevyzrálého chlapečka a naopak ustoupí a vytvoří prostor, do kterého on vstoupí jako muž (a ne jako puberťák, který o něco žádá a s něčím bojuje), prostor, ve kterém je on nucen dozrát.
Mimochodem, to koneckonců nakonec musí udělat i každá reálná matka vůči svému pubertálnímu dospívajícímu synovi - přestat tlačit, ustoupit do pozadí a nechat mu prostor, ať se v tom sám vyráchá a pochopí o čem je život a odpovědnost.
Pokud teď, milé dámy, byla vaše první myšlenka: "ON by se měl stát mužem" je to špatně.
Vaše první a hlavní myšlenky by měly být to, jak vy samy máte být zralou a vědomou Ženou.
On si totiž "chlapeček" na skutečně zralou Ženu nedovolí. Ani žít si s ní nedovolí. I "puberťák" ví, že co nevidět od skutečné "Matky" musí odejít do světa na zkušenou a vrátit se k ní už jako dospělý Chlap - jako rovný k rovné. Skutečná Matka, se totiž o puberťáka odmítá starat do smrti, ale dříve nebo později ho vyžene do světa (pokud ho tam už předtím nevzal táta). (Ale tady už se opakuji.) (také viz )
A to mějte na paměti, že archetyp Matky je jen 1/4 zralé ženy. Co teprve ten zbytek! To je hlavně to, co muži potřebují!
PS: A ještě stručná odpověď na otázku: Čím to je, že těch nevyzrálých mužů je tolik?
Je to kombinace více faktorů:
- industrializace od 2. pol. 19. stol. vzala muže z rodin a přesunula někdy více jak na 12 hod. do fabrik, děti nevěděly co dělají otcové, synové přestali přebírat řemeslo
- emancipace žen na přelomu 19. a 20. stol. způsobila, že spoustu mužských zodpovědností, které měli muži držet, muži pustili z rukou a nechali ženám
- obě světové války 1. pol. 20. stol. ukázaly kam až vede mužská agresivita a mužský způsob myšlení
- nedostatek mužů po válkách přinutil ženy chopit se mužských úloh a ono jim to šlo
- a tyhle poválečné emancipované ženy na mužských pozicích začaly mužsky rozhodovat a vychovaly první generaci měkkých mamánků - jasně, chtěly kluky, co už nikdy války nezpůsobí
- jejich tátové, pokud vůbec ještě v rodinách byli, se drželi v pozadí stylem: "Když je to takhle, když myslíte, když vám - ženám to jde, my na to teda kašlem!"
(a možná ještě něco)
Všechno tohle dohromady způsobilo, že muži rezignovali na své mužské úlohy a zmizeli ze svých rodinných pozic, stáhli se do sebe, na gauče, k vodě, do dílen a garáží a v současnosti k PC...
PS2: Pár dalších poznámek k tématu (říjen 2021)
Mamánek
- nezralý muž, který se neosamostatnil od matky (nepřeřízl psychologickou pupeční šňůru)
Var. 1. podřizuje se své ženě ve všem jako matce.
Var. 2. snaží se svou ženu ovládat (a to i fyzicky), ponižovat, pokořovat... ze strachu, že ona by chtěla ovládat jeho, že ona ohrozí jeho svobodu.
Do toho vstupuje ještě jeho reálná matka nevyžádanými radami a pomocí, takže on se v 1. var. ocitá mezi dvěma mlýnskými kameny (obě ženy mu dávají ultimáta "Buď já nebo ona").
Ve 2. var. se dostává mezi mlýnské kameny manžela a tchyně jeho žena.
Iniciační rituál
Resp. jeho absence, je dosti často uváděna jako jedna z příčin tohoto problému.
V iniciačních rituálech v podstatě chlapci ukazují svoji nezávislost na matce za podpory ostatních mužů kmene. V nich získávají své vzory.
Dříve byly alespoň trochu nahrazovány povinnou vojenskou službou. Ta dnes už není a proto je separace od matky pro současné kluky mnohem těžší. Nepřítomnost mužské iniciace také znamená nepřítomnost (nenabytí) sebedůvěry (sebevědomí). Přetnout pouta (v tomto případě s matkou) znamená vždy získat další kus svobody, suverenity a s ní i síly.
Iniciační rituál představuje v malém to, co chlapec zažije později ve velkém v nechráněném světě dospělých, až se stane mužem. A zároveň se přesvědčí, že pokud se setká v bolestí a pádem, má za zády vždy podpůrnou komunitu, která ho zachrání a podrží.
Tedy neježe současný mladý muž nezažije tu zkoušku, kdy si musí poradit sám, ale nezažije ani to, že sám není, že může být podporován komunitou starších a zkušenějších.
Separace syna od matky je "sociální porod", stejně důležitý, jako ten biologický. Pokud neproběhne správně, může to mít dlouhodobé až celoživotní následky.
Tam, kde je nepřítomný otec, psychickou podporu matce, poskytuje syn
A ona ho nechce pustit a touží ho vychovat k obrazu svému, jako jediného muže na světě, který by si ji vážil a uznával ji... a byl jiní, než ostatní muži - které poznala.
A tak ho ona neumí pustit a on ji neumí opustit - sebevýčitky i výčitky její mu to nedovolí. Nejenže vidí, že by zůstala sama, ale hlavně mu také přijde, že přece "ona je ta nejlepší žena na světě", tak proč by hledal jinou? Ostatní ženy ho chtějí jen podrazit, oškubat a opustit; jediná maminka ne. Jediné mamince může důvěřovat a jediná ona mu rozumí.
Samostatný muž má: své vlastní názory, rituály, cíle, smysl života, emoce a způsob jejich vyjadřování, styl komunikace a řešení konfliktů, osobní hranice, zázemí a pocit bezpečí.
Nesamostatný muž toto přejímá od matky, nebo to deleguje na partnerku či to po ní vyžaduje.
A tak jsou jeho mužské potřeby závislé na Ženě.
A takovýto muž neví. Neví, kým je, kým by chtěl být, jaký je cíl jeho snažení, jaký je smysl jeho života, jak se má rozhodnout, jak se má samostatně a jednoznačně postavit k řešení životních konfliktů a dilemat.
Potřebuje stále ještě péči druhého - a očekává ji od Žen(y).
Protože on svému mužství nevěří, touží po muži - učiteli - vůdci, ale zůstává připoután k ženě.
Současný muž si myslí, že se stane mužem jen tím, že odejde od mámy.
Jeho žena tak v něm dostává polotovar a zákonitě podléhá pocitu, že ho musí dotvořit, dopéct, dovychovat - tedy dohnat to, co nestihla jeho biologická matka.
I když ona správně cítí, že je potřeba něco dodělat, mýlí se v tom, že to má zvládnout ona. Dodělat to, co mužovi chybí není už úloha žen(y). To je úloha zralých mužů (starších kmene). Jenomže těch se bolavě nedostává.