Veřejný dluh
Už mnoho desetiletí jsou výdaje státních rozpočtů takřka všech zemí světa větší, nežli jejich příjmy. Rozdíl se dohání "státním dluhem". Státy si půjčují od bank, firem ale i jednotlivých občanů formou státních dluhopisů.
Takže peníze, které by měly být "všech" (státu - tedy společnosti, národa - tedy společenství občanů) a hlavně by na ně takto mělo být vidět, se tak přesouvají buď přímo do soukromých rukou relativně malého počtu jedinců (sotva 1% populace, kterým se začíná hezky říkat "vlastníci planety" a mají vcelku slušně našlápnuto k tomu, aby se jimi opravdu stali), anebo v lepším případě do rukou (koho by dráždil tento termín, tak řekněme "do správy a rozhodování") top managerů bank a firem či institucí (jako je např. Evropská centrální banka) s jakous takous státní účastí. Stát tedy v tom druhém případě jakoby dluží sám sobě, nebo dalším státům, nicméně stejně jako v prvním případě, co se s těmi penězi dál děje, nemá "lid" ("národ" či "běžná populace", chcete-li) možnost kontrolovat. Pro ně(j) to je záporná položka ve státním rozpočtu, která se má někomu splatit. Jak, kdy a komu - to se většinou moc neuvádí. K těmto otázkám by bylo zajímavé připojit i klíčovou otázku "proč (se to neuvádí)?".
To, že státy udělaly dlouhý nos na své věřitele, se už v dějinách párkrát stalo. Většinou to bylo po prohrané válce, která stát totálně vyždímala (Španělsko v 16. stol., Rakousko a Dánsko po napoleonských válkách, Německo po obou prohraných světových válkách 20. stol., Rusko po bolševickém převratu, kdy se Sověti nehlásili k ničemu, co bylo carské). V novodobé historii klasický bankrot vyhlásila Argentina (75% dluhu bylo odepsáno) a nakročeno k tomu mělo Řecko (tam asi visí stále otázka, koho by stáhlo s sebou - tedy kdo vlivný by přišel o prachy, a tak dostávalo od zbytku Evropy výživné finanční infuze).
Často se to řeší tak, aby to ono 1% populace (majitelé bank a firem - věřitelů státu), kterému státy dluží, moc nebolelo, neudělá se bankrot, ale devalvace, řízená či ne(z)řízená inflace (natištění dalších peněz), či přímo a natvrdo měnová reforma (natištění nových peněz - podobně jako to udělali čeští komunisté v r. 1953), čímž se vlastní obyvatelstvo daného státu ožebračí o původní mnohaleté úspory ve smyslu hesla: "Vezměte 10 miliónům lidí stovku a máte miliardu a nikdo si pořádně ničeho nevšimne. Ale vezměte 10 miliardářům po stovce - miliónů a máte za chvíli kulku v hlavě, či zabetonované nohy na dně přehrady."
Takže stát si na zaplacení svého dluhu "půjčí" nebo přesněji vezme (bez náhrady) od svých občanů (obyvatel). A to už ne formou zvětšené daňové zátěže, ale přímo likvidací jejich úspor (včetně různých dlouholetých penzijních, zdravotních a dalších pojištění) inflací či měnovou reformou.
Hlavní otázka současnosti, o které se příliš nemluví, je jak státy (a to paradoxně právě ty největší a nejvyspělejší) hodlají řešit své astronomické dluhy, o kterých už se vcelku klidně říká, že jsou prakticky nesplatitelné. Dnes už těmito "rozpočtovými schodky" nejsou placeny nějaké investice, které by rozhýbaly ekonomiku a po čase by byly i ziskové a byly by schopny se zaplatit (což je smysl dluhu v klasické firmě), ale jsou jimi placeny sociální výdaje (hlavně důchody a v současné době koronakrize zdravotnictví a různé kompenzace omezeného provozu firmám a firmičkám). V tom není žádné světlo na konci tunelu, které by signalizovalo jen přechodnou dobu, protože jak to tak vypadá, nějaký průser jako povodně, nebo epidemie se vždycky najde. A navíc v dohledné době několika málo let ČR čeká odchod silných ročníků do důchodu.
Snížení "schodků", na které jsme si až příliš zvykli (více zde), nelze očekávat, protože nikdo nevyhraje volby slibem, že nikomu nic nedá zadarmo, zvýší daně, sníží důchody a že zdravotní výkony si budou pacienti, byť jen z části, hradit sami. Občané změnu - k vlastní škodě - nedovolí.
Celkové světové zadlužení již převyšuje hodnotu majetku, který je světě vytvořen. Ty dluhy prostě a jednoduše splatit nejdou. Protože kdyby se o to někdo nakrásně pokoušel, položí komplet světovou ekonomiku a s ní nejspíš i celou současnou konzumní civilizaci, tak jak ji známe. A na to si (zatím?) nikdo netroufne a ze všeho nejméně právě ti věřitelé, kterým je dluženo - národní (respektive spíše a hlavně nadnárodní) banky a koncerny. Z jejich chování je naprosto patrné, že nemají nejmenší zájem, aby se dluhy (ať už státní, nebo i soukromé - podnikové i občanské) nějak snižovaly.
Proč? Jak je to možné?
Zadlužení občané, zadlužené podniky i zadlužené státy se totiž mohou (musí) chovat podle představ svých věřitelů. Dluh je tím nejmasívnějším chomoutem, opratí a bičem v rukou věřitelů. Dává jim úžasnou moc. (více zde )
Pro zajištění současného statusu quo plně vyhovuje, když se jednotliví dlužníci (od občanů po státy) nezadlužují moc rychle a když ze svých dluhů platí aspoň úroky. Samotný dluh není nutno platit. To vlastně ani není žádoucí. Peníze někomu půjčené jsou mnohem zajímavější, než peníze investované, natož jen pasivně vlastněné. Úvěr nejenže přináší stabilní a vcelku snadno vymahatelný a tedy jistý zisk v úroku (oproti nejistému zisku při investici do podnikání), ale hlavně dává do ruky věřiteli nástroj na ovládání dlužníka, "aby si moc nevyskakoval a dělal, co se po něm chce".
Nemůže být v současnosti legálnějšího a opojnějšího pocitu moci, než když dlužník (opět lhostejno zda stát či občan) začne kňourat, že nemá na splátky, že potřebuje počkat, neřku-li, že potřebuje "založit" ještě víc... a věřitel si může začít diktovat podmínky: "Budeš se chovat tak a tak, uděláš tohle a tohle..." Viděli jsme to na příkladu postoje EU (potažmo Německa) k Řecku... A raději nechtějme vidět, co jsme neviděli a vědět, co jsme nevěděli - tedy to, co muselo proběhnout mimo zorná pole sdělovacích prostředků... Řecko doposud nezbankrotovalo. Za jakou cenu? Jaké byly podmínky?
Jaké máme podmínky my, Češi? Co všechno musíme udělat pro náš státní dluh? A hlavně pro koho?
Kdo nás vlastně vlastní? Čím větší bude dluh, tím více budeme muset poslouchat a dělat, co se po nás chce. Jednoduchá úměra.
Ono snad ani tolik nejde o to, jak velký ten dluh je (nesplatitelný za současných podmínek je tak jako tak), ale o to, u koho je, komu dlužíme - tedy kdo je ve skutečnosti naším pánem.
89% našeho státního dluhu je v držení zahraničních osob (české banky jsou v majoritním vlastnictví zahraničního kapitálu). Vzhledem k tomu, že podmínky vždy určuje věřitel, Česko již de facto ztratilo vládu nad svou ekonomikou a chtě nechtě musíme dělat to, co nám z ciziny diktují.
Na to, abychom jako ruští bolševici udělali na své věřitele dlouhý nos (a řekli: "dluhy minulých vlád neuznáváme"), prostě už nemáme sílu. Vyloučili bychom se ze současného světa a stali se ekonomicky vyprahlým ostrůvkem uprostřed Evropy. To si prostě vláda malého státečku vůči "majitelům planety" nedovolí. To raději (kdyby došlo na lámání chleba) ožebračí svoje občany.
A jsme u jádra pudla: s penězi, které si národní vlády půjčují bůhví kde a bůhví u koho, aby vytloukaly klín klínem, se vzdávají své suverenity a rozhodovacích pravomocí ve prospěch právě toho "bůhvíkoho", což jsou nejčastěji nějací záhadní nadnárodní majitelé korporací a bankovních ústavů hodně dobře skrytí v pozadí.
Ti při hyperinflaci či měnové reformě nepřijdou demonstrovat před Národní banku, nebo Úřad vlády. Ti si to, aby je jakýkoli vládní krok finančně nebolel, vyjednají úplně jinak.
Ptejme se tedy svých politiků nejen "kolik?" ale i "od koho?" si půjčují. Protože ta druhá otázka je skoro důležitější, než první. Znamená totiž, komu vlastně dáváme do ruky bič na nás samotné. Ta první jen vyjadřuje, jak ten bič bude masívní.
Ona by se totiž mohla jednou naplnit ta vize, kterou hlásá Pjér la Šéz, která se sama o sobě zdá šílenou, ale v téhle souvislosti se stává mrazivě logickou. Totiž to, že jednou budeme muset jít bojovat ne za "císaře pána a jeho ródinu", ne za "svobodu a nezávislost své vlasti úpící pod břemenem nadvlády nějakého okupanta", ale za "Coca Colu či Nestlé a jejich korporátní zájmy", protože právě ony budou (místo demokratických států a jejich volených vlád) absolutními pány i garanty našich práv a svobod i našich životů...